ECLI:CZ:US:2012:1.US.754.12.1
sp. zn. I. ÚS 754/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 1. 2012, čj. 10 Co 413/2011 - 460, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým Krajský soud v Plzni změnil rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 8. 2011, čj. 3 C 73/2008 - 448, ve výrocích o nákladech řízení. Podle názoru stěžovatelky je usnesení krajského soudu nesprávné a porušuje její právo na spravedlivý proces podle č l. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud odvolací soud rozhodl o nákladech řízení zcela opačně než soud prvního stupně, znamená to, že stejný skutkový základ posoudil zcela odlišně. Proto požaduje přezkoumat toto rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím mimořádného opravného prostředku, kterým je ústavní stížnost.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 8. 2011, čj. 3 C 73/2008 - 448, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitostem, jejichž výlučným vlastníkem se stala stěžovatelka, jako žalovaná. Na vyrovnání podílu jí bylo uloženo zaplatit žalobci 744.750,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem V. uložil oběma účastníkům povinnost zaplatit státu zálohované náklady řízení.
K odvolání žalobce, směřujícímu proti výrokům IV. a V., Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 69.160,- Kč, státu částku 66.075,- Kč a konečně povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 960,- Kč. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že žalobce byl ve věci úspěšný. Podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a navrhl, aby nemovitosti byly přikázány do vlastnictví stěžovatelky a jemu byla vyplacena částka 700.000,- Kč. Tímto způsobem řízení také v podstatě skončilo. Stěžovatelka sice souhlasila se zrušením podílového spoluvlastnictví, ale z průběhu řízení před soudem prvního stupně původně navrhla zaplatit žalobci 500.000,- Kč a později tuto částku zvýšila na 637.500,- Kč, navíc navrhovala započíst proti této částce vnosy do nemovitosti, tj. náklady na opravu a údržbu. V této části řízení nebyla úspěšná, protože tyto vnosy jí soudem prvního stupně nebyly přiznány. Bylo proto na místě postupovat podle zásady úspěchu ve věci, tedy podle §142 odst. 1 OSŘ. Odvolací soud rovněž poukázal na existující judikaturu a uznávanou soudní praxi.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a polemika s jeho odůvodněním.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech řízení výhradně za doménu obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn podrobovat přezkumu každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo.
Po posouzení dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci odvolací soud, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry podpořil i judikaturou Ústavního soudu. Odvolací soud nijak nevybočil ze standardního výkladu této problematiky a svůj výrok o náhradě nákladů řízení dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud tak neshledal nic, co by případ stěžovatelky posouvalo do ústavněprávní roviny. V detailech stačí odkázat na jasné odůvodnění usnesení odvolacího soudu, aniž by bylo třeba cokoli doplňovat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu