ECLI:CZ:US:2012:1.US.759.11.1
sp. zn. I. ÚS 759/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Martinem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, čj. 30 Cdo 3004/2009-215, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008, čj. 16 Co 200/2008-192, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2004, čj. 4 C 121/2002-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
I. Řízení se v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2004, čj. 4 C 121/2002-89, zastavuje.
II. Ústavní stížnost se v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, čj. 30 Cdo 3004/2009-215, a rozsudku Městského soudu v v Praze ze dne 26. 8. 2008, čj. 16 Co 200/2008-192, odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v pořadí již svým třetím rozhodnutím ve věci ze dne 26. 8. 2008, čj. 16 Co 200/2008-192, potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "soud I. stupně") ze dne 7. 12. 2004, čj. 4 C 121/2002-89, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud zjistil, že J. K. (dále jen "zájemce") uzavřel písemně se žalovanou zprostředkovatelskou smlouvu na dobu určitou (do 31. 12. 2000), jejím obsahem bylo zprostředkování převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (blíže specifikováno v rozsudku); spolu s touto smlouvou udělil zájemce žalované plnou moc. Na jaře roku 2001 se ohledně převodu členství v bytovém družstvu obrátil na zájemce stěžovatel. Zájemce jej odkázal na žalovanou, s níž stěžovatel uzavřel dne 1. 6. 2001 dohodu o složení zálohy ve výši 100 000 Kč za účelem nabytí členství v bytovém družstvu, přičemž žalovaná tuto dohodu uzavřela jménem zájemce. Součástí dohody byla klauzule, že v případě neuzavření smlouvy o převodu členství v bytovém družstvu bude stěžovateli záloha navrácena. K dohodě ani k navrácení peněz ovšem nedošlo. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná v době uzavření dohody o složení zálohy nedisponovala plnou mocí, neboť původní písemná plná moc zanikla společně se závazkem založeným zprostředkovatelskou smlouvou, a tak nemohla žalovaná svým jednáním přímo zavázat zájemce. Odvolací soud však dále dovodil, že zájemce dodatečně jednání žalované - coby nezmocněné jednatelky - "svým jménem schvaloval (po zániku zprostředkovatelské smlouvy odkázal stěžovatele na žalovanou) či konkludentně schválil (věděl o smlouvě ze dne 1. 6. 2001 i složení zálohy a nijak na tuto skutečnost nereagoval). Ze strany zájemce tedy došlo k dodatečnému schválení (tzv. ratihabici) jednání žalované a ve shodě s ustanovením §33 odst. 2 občanského zákoníku je z jednání žalované zavázán přímo zájemce, a nikoliv žalovaná. Na základě toho odvolací soud rozsudek potvrdil a žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž vznesl dvě otázky: (1) Mohou být relevantní pro posouzení ratihabice právního úkonu skutečnosti, které se týkají vztahu mezi jednajícím a tím, za koho bylo jednáno, avšak nemají žádnou vazbu na právní úkon? (2) Lze ratihabice právního úkonu při nezmocněném jednatelství dovodit z pouhé nečinnosti (opomenutí) toho za koho bylo jednáno? Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 12. 2010, čj. 30 Cdo 3004/2009-215, odmítl dovolání, neboť neshledal, že by mělo dovolání po právní stránce zásadní právní význam dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; k otázce ratihabice tzv. nezmocněného jednatelství se podle svých slov již dříve vyjádřil. V odůvodnění dovolací soud konstatoval, že lze ratihabici učinit i konkludentně. Konkludentním jednáním může být podle Nejvyššího soudu i kvalifikované mlčení, ačkoli pouze za předpokladu, že je možné s určitostí usuzovat, že mlčením byla projevena vůle určitého obsahu.
II.
Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek soudu I. stupně, rozsudek odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu, jimž vytýká porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení zásady zákazu denegationis iustitiae vůči stěžovateli a v konečném důsledku i čl. 90 Ústavy České republiky. Podle stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, aniž toto rozhodnutí řádně odůvodnil a aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Nejvyšší soud se vůbec nezabýval první otázkou položenou v dovolání (viz výše), což již samo o sobě svědčí o svévoli Nejvyššího soudu, a především protiústavně vyložil ustanovení §33 odst. 2 obč. zák., čímž stěžovateli znemožnil domoci se svých práv. Stěžovatel poukazuje na to, že nikterak nezpochybňoval možnost konkludentní ratihabice, nicméně se soudu dotazoval, zdali takové dodatečné schválení lze dovodit z pouhé nečinnosti (opomenutí) toho, za koho bylo jednáno. Pokud by tomu tak skutečně bylo, musela by osoba, za níž bylo bez jejího vědomí jejím jménem jednáno, projevit svůj nesouhlas s tímto jednáním. Tento výklad by potom ve svém důsledku stanovil novou zákonnou povinnost, kterou nelze dle stěžovatele z textu zákona dovodit, čímž by došlo k porušení ústavně zaručeného práva každého občana garantovaného v čl. 2 odst. 3 Listiny.
Soud I. stupně ve svém stanovisku k ústavní stížnosti odkázal na důvody obsažené ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2004, čj. 4 C 121/2002-89 ve znění rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 8. 2008, čj. 16 Co 200/2008-192.
Odvolací soud ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že se ústavní stížnost téměř výhradně zaměřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. Ze stížnosti lze dovodit, že odvolacímu soudu stěžovatel vytýká nesprávný výklad §33 odst. 2 obč. zák., aniž konkrétně blíže upřesňuje, jaká jeho ústavně zaručená základní práva a svobody měl odvolací soud porušit. Odvolací soud se domnívá, že ústavní stížnost nemá v tom rozsahu, který směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, ústavněprávní rozměr, nýbrž že stěžovatel pouze polemizuje se závěry obecných soudů týkajících se pouze tzv. obyčejného práva. Odvolací soud má za to, že v dané věci provedl výklad §33 odst. 2 obč. zák. v souladu s touto normou, judikaturou i výkladovými pravidly a právními zásadami a odpovídajícím způsobem tuto normu aplikoval na zjištěný skutkový stav. Odvolací soud se taktéž nedomnívá, že by v případě porušení některého ze zaručených práv bylo třeba rušit i rozhodnutí soudů nižší instance.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení dotčeného ústavní stížností. Nad to se Nejvyšší soud domnívá, že písemné vyhotovení usnesení obsahuje zákonem stanovené náležitosti, resp. je řádně odůvodněno. Při posuzování přípustnosti dovolání Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a v odůvodnění vyložil zcela jasně a srozumitelně důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání.
Žalovaná se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Stěžovatel ve své replice zásadně nesouhlasil s názorem odvolacího soudu. Podle stěžovatele vydáním rozsudku odvolacího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, a to zejména porušení legitimního očekávání účastníků a předvídatelnosti postupu a rozhodnutí soudu. Stěžovatel poukázal na to, že odvolací soud jako první nesprávně aplikoval ustanovení §33 odst. 2 obč. zák., v němž je upravena ratihabice nezmocněného jednatelství. Na závěr své repliky stěžovatel uvádí, že nadále netrvá na zrušení rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 7. 12. 2004, čj. 4 C 121/2002-89.
III.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že k porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny může docházet ze strany obecných soudů mimo jiné formou zjevných interpretačních excesů určité vyšší míry závažnosti - např. výkladem a aplikací právních předpisů, jež nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, resp. jsou výrazem zjevného neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, anebo jsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. K porušení základního práva na soudní ochranu dojde také tehdy, jestliže obecný soud neodůvodní své rozhodnutí vůbec nebo zcela nedostatečně nebo jestliže se v odůvodnění náležitě nevypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na tom, že mezi žalovanou a zájemcem byla za účelem převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu uzavřena písemná zprostředkovatelská smlouva, jejíž součástí byla rovněž plná moc. Vzhledem k tomu, že závazkový právní vztah založený touto smlouvou uplynutím 31. 12. 2000 zanikl, zanikla též plná moc. Žalovaná tak k sepsání dohody o složení zálohy se stěžovatelem dne 1. 6. 2001 a k jejímu převzetí nebyla vybavena písemnou plnou mocí, jak vyžaduje §777 obč. zák. Její jednání má proto povahu nepřikázaného jednatelství. Zájemce ovšem podle obecných soudů toto jednání konkludentně schválil, a proto je jím vázán on, a nikoli žalovaná.
Ústavní soud považuje v prvé řadě za nutné poukázat na určitý vnitřní rozpor, jímž trpí předestřený právní názor. Ustanovení §777 obč. zák. je systematicky zařazeno mezi ustanovení upravující závazkový právní vztah založený zprostředkovatelskou smlouvou. Požadavek na písemnou formu plné moci, vyslovený v poslední větě tohoto ustanovení, proto dopadá pouze na případy, kdy mezi tím, kdo má jednat jménem jiného, a tím, za koho má být jednáno, skutečně právní vztah zprostředkování existuje. Není-li tomu tak - a neplyne-li ze zvláštní úpravy něco jiného -, platí obecný režim stanovený v §31 odst. 4 obč. zák., dle nějž musí mít plná moc písemnou formu jenom tehdy, má-li být právní úkon učiněn v písemné formě nebo netýká-li se jen určitého úkonu. Z řečeného se podává, že pokud by mezi žalovanou a zmocnitelem skutečně závazkový právní vztah založený smlouvou zprostředkovatelskou neexistoval, nebylo by možno ani použít §777 obč. zák.
Ze skutkových zjištění učiněných obecnými soudy však dle názoru Ústavního soudu plyne, že závazkový právní vztah ze zprostředkovatelské smlouvy mezi oběma zmíněnými stranami existoval i po 31. 12. 2000. Občanský zákoník nevyžaduje, aby zprostředkovatelská smlouva měla písemnou formu; lze ji proto uzavřít i v ústní formě, či konkludentně. Na existenci ústní dohody usuzoval rovněž soud prvého stupně, a to na základě svědeckých výpovědí, jakož i výpovědi stěžovatele coby svědka v jiném řízení. Tento závěr podporuje rovněž chování zájemce a žalované: jestliže zájemce odkázal stěžovatele, který se o nabídce dozvěděl prostřednictvím inzerátu, na žalovanou, a žalovaná v souladu s tím se stěžovatelem jménem zájemce uzavřela dohodu o složení zálohy a zálohu převzala, lze z toho dovozovat, že se jedná o výraz shodné vůle zájemce i žalované zprostředkovat prodej členských práv a povinností v bytovém družstvu. Na tomto závěru nic nemění ani §40 odst. 2 obč. zákoníku, požadující pro změnu nebo zrušení písemně uzavřené dohody (smlouvy) zachování písemné formy. Závazek založený původní zprostředkovatelskou smlouvou totiž, jako dovodily obecné soudy, zanikl uplynutím dne 31. 12. 2000. Závazek, který jednou zanikl, už nelze měnit či rušit. Ústní dohoda o zprostředkování prodeje členských práv a povinností po 31. 12. 2000 proto není změnou závazku založeného původní písemnou zprostředkovatelskou smlouvou, ale založením závazku nového.
Na základě uvedeného je možno uzavřít, že na jednání žalované jménem zmocnitele skutečně dopadá §777 obč. zák., byť k tomuto závěru dospěl Ústavní soud částečně na základě jiných právních úvah než obecné soudy. Je proto rovněž nepochybně správný závěr obecných soudů, že pokud žalovaná při uzavírání dohody o složení zálohy a při jejím převzetí dne 1. 6. 2001 nebyla vybavena písemnou plnou mocí, jak vyžaduje §777 obč. zákoníku, vystupovala jako tzv. nepřikázaná jednatelka.
Občanský zákoníku upravuje nepřikázané jednatelství především v §742 až §746. Tato ustanovení však regulují pouze vnitřní poměr mezi tzv. pánem věci, tedy tím, jehož záležitost byla obstarána, a nepřikázaným jednatelem. Důsledky nepřikázaného jednatelství vůči třetím osobám, s nimiž bylo jednáno, upravuje - spolu s právními následky překročení plné moci - §33 obč. zákoníku. Jak v případě překročení plné moci, tak v případě nepřikázaného jednatelství je zmocnitel, resp. ten, za nějž bylo jednáno, zavázán pouze tehdy, pokud jednání dodatečně schválil (tzv. ratihabice). Samotná konstrukce ratihabice u překročení plné moci a u nepřikázaného jednatelství je však podstatně rozdílná. Nechce-li být zmocnitel vázán jednáním zmocněnce, který překročil plnou moc, musí bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení dozvěděl, osobě, s níž zmocněnec jednal, oznámit svůj nesouhlas. Neučiní-li tak, nastoupí nevyvratitelná domněnka jeho souhlasu (§33 odst. 1 obč. zák.), a přestože zmocněnec plnou moc překročil, bude jeho jednáním vázán zmocnitel. Naproti tomu s jednáním nepřikázaného jednatele §33 odst. 2 obč. zákoníku žádnou domněnku nespojuje: ten, jehož záležitost byla nepřikázaným jednatelem obstarána, bude z tohoto jednání zavázán pouze v případě, že je bez zbytečného odkladu schválí. Pokud tak neučiní, je zavázán nepřikázaný jednatel, a třetí osoba, s níž jednal, po něm může požadovat buď splnění závazku, nebo náhradu škody.
Dodatečné schválení jednání nepřikázaného jednatele je bezpochyby právním úkonem ve smyslu §34 obč. zák. Pro právní úkony obecně platí, že mohou být učiněny buď konáním, tedy komisivně, či nekonáním (omisivně). Komisivní právní úkon může být buď výslovný, tj. vyjádřený lidskou řečí, či konkludentní, tedy vyjádřený jiným projevem vůle než řečí. Omisivní právní úkon spočívá v nečinnosti, tedy v nekonání. Z uvedeného třídění plyne, že nelze ztotožňovat právní úkony učiněné mlčky s právními úkony konkludentními. Právní úkon učiněný mlčky je právním úkonem omisivním, spočívajícím v nečinnosti, zatímco konkludentní právní úkon patří do kategorie úkonů komisivních, tj. spočívajících v konání (byť nikoliv výslovném). Z tohoto hlediska je odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž se konkludentní a mlčky učiněné úkony zřejmě ztotožňují, nepřesné.
Stěžovatel v dovolání kladl mj. otázku, zda ratihabici jednání nepřikázaného jednatele lze učinit též omisivně; sám na ni odpovídal tak, že je nezbytné uskutečnit ji komisivním jednáním, byť takové jednání nemusí být výslovné, ale může být i konkludentní. S tímto právním názorem, jejž stěžovatel v dovolání i v ústavní stížnosti podrobně rozvedl, se Ústavní soud ztotožňuje. Vyloučení možnosti dodatečně schválit jednání nepřikázaného jednatele omisivně je dáno shora popsanou rozdílnou konstrukcí ratihabice u překročení plné moci a u jednání bez plné moci. V obou situacích, je ten, za něhož bylo jednáno, zavázán jednáním zmocněnce nebo nepřikázaného jednatele pouze tehdy, pokud jednání bez zbytečného odkladu dodatečně schválil. V případě překročení plné moci se však toto schválení nevývratně předpokládá, jestliže zmocnitel neoznámil osobě, s níž zmocněnec jednal, svůj nesouhlas; nevyvratitelná domněnka souhlasu je zde spjata s nečinností, tj. s omisivním právním úkonem zmocnitele.
Naproti tomu s jednáním nepřikázaného jednatele zákon žádnou obdobnou domněnku nespojuje. Rozdílný přístup zákona k oběma situacím je plně opodstatněn diametrálně odlišnou mírou závažnosti obou excesů. Překročí-li zmocněnec plnou moc, jde stále alespoň zčásti o jednání osoby oprávněné jednat jménem zmocnitele, byť v části další překračuje rámec toho, co mohla a měla učinit. Jednání nepřikázaného jednatele je však zcela jednáním osoby, která není oprávněna jménem jiného jednat; coby průlom do zásady, že se nikdo nemá vměšovat do záležitostí druhého, nemá-li k tomu dostatečný právní důvod, je zákon připouští pouze ve dvou případech (jednatelství nutné dle §742 obč. zák. a jednatelství užitečné dle §743 obč. zák.), jinak je považuje za nedovolené. Za této situace lze mít za zcela opodstatněné, pokud občanský zákoník s pouhou nečinností toho, jehož záležitost byla nepřikázaným jednatelem obstarána, nespojuje domněnku souhlasu s jednáním jednatele bez příkazu.
Pokud §33 odst. 1 obč. zákoníku spojuje s nečinností zmocněnce domněnku jeho souhlasu, zatímco §33 odst. 2 obč. zákoníku tak - z důvodů právě vyložených - nečiní, je nutno z toho dovodit, že nekonání toho, jehož záležitost byla obstarána, nelze za dodatečné schválení považovat; opačný závěr by zjevně zcela stíral odlišnou zákonnou koncepci ratihabice v obou odstavcích, a v podstatě by činil domněnku vyjádřenou v prvém odstavci zbytečnou.
Lze tedy učinit dílčí závěr, že dodatečné schválení jednání nepřikázaného jednatele je možno učinit komisivním, a nikoliv pouze omisivním úkonem. Komisivní úkon však nemusí být výslovný; postačí i dodatečné schválení konkludentní povahy.
Odvolací soud na dodatečné schválení jednání žalované zájemcem usuzoval ze dvou skutečností: jednak z toho, že sám zájemce odkázal stěžovatele na žalovanou, a jednak z faktu, že věděl o uzavření dohody dne 1. 6. 2001, jakož i o složení zálohy, avšak na tuto skutečnost nereagoval. Stěžovateli lze dát za pravdu potud, že nedostatek reakce na informaci o uzavření dohody a na složení zálohy skutečně není komisivním, nýbrž omisivním právním jednáním. Nelze však souhlasit s tím, jak stěžovatel toto jednání v podstatě vytrhuje z kontextu a odděluje je od ostatního skutkového děje. Zmíněná chybějící reakce na informaci o uzavření dohody a o složení zálohy představuje totiž jednu z několika skutečností, jež je zapotřebí vnímat v jejich sledu a vzájemné souvislosti. Stěžovatel se nejprve na základě inzerátu obrátil na zájemce; sám zájemce jej výslovně odkázal na žalovanou, aby s ní o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu jednal; stěžovatel tak učinil a uzavřel s žalovanou - vystupující vůči stěžovateli jakožto zmocněnkyně zájemce - dohodu o složení zálohy a zálohu u ní ve prospěch zájemce také složil; posléze o uzavření dohody a o složení zálohy informoval zájemce. Celistvý pohled na tyto skutečnosti, jenž je od sebe neodtrhuje jako bytostně samostatné a oddělené činy, ale naopak je chápe v jejich vzájemné souvislosti, umožňuje učinit závěr, že k ratihabici jednání žalované zájemcem skutečně došlo. Jestliže sám zájemce odkázal stěžovatele na žalovanou, aby s ní o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu jednal, jde o jednání komisivní povahy, a nelze proto tvrdit, že by ratihabice byla učiněna pouze omisivně. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že zájemce odkázal žalobce na žalovanou ještě předtím, než žalovaná jménem zájemce uzavřela se žalobcem dohodu o složení zálohy a zálohu od něj přijala, a nikoliv až po těchto úkonech; takové pojetí je odůvodněno shora zmiňovanou nutností chápat jednotlivé dílčí skutečnosti, jak byly shora popsány, v jejich vzájemné souvislosti.
IV.
Na základě výše uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V rozsahu, v němž vzal stěžovatel ústavní stížnost zpět, bylo řízení dle §77 zákona o Ústavním soudu zastaveno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu