ECLI:CZ:US:2012:1.US.860.12.1
sp. zn. I. ÚS 860/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti LAPOS PZ, spol. s r. o., se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, Nádražní 140, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Preslova 9/361, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, čj. 28 Cdo 496/2011 - 242, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2010, čj. 8 Co 271/2010 - 214, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 2. 2010, čj. 24 C 268/2008 - 174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozsudků vydaných v řízení o vzájemném návrhu na zaplacení částky 792.233,- Kč s příslušenstvím, v němž jako žalobkyně neuspěla. Vydáním napadených rozsudků mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou argumentaci uzavřela tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo též k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že poté co věc prošla odvolacím i dovolacím řízení, Okresní soud v Novém Jičíně, rozsudkem ze dne 22. 2. 2010 (napadeným touto ústavní stížností), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému částku 789.773,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu v části, v níž se žalovaný domáhal zaplacení 2.640,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek (výrok III. a IV.). Okresní soud byl při svém rozhodování vázán právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1071/2006. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě, v záhlaví označeným rozsudkem, rozsudek okresního soudu potvrdil. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud tak, že rozsudek krajského soudu ve výroku I., v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu, pokud jím byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 97.734,70 Kč s příslušenstvím, a výroku III. a IV., i ve výroku II. a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 2. 2010, čj. 24 C 268/2008 - 174, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 2010, ve výroku I., pokud jím byla uložena stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému částku 97.734,70 s příslušenstvím, i ve výrocích III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V ostatních částech dovolání odmítl.
III.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí obecných soudů (rozhodnutí dovolacího soudu jen v části, v níž její dovolání odmítl) polemikou s jejich skutkovými a právními zjištěními, takže celá ústavní stížnost je jen zopakováním argumentů, které již uplatnila v předchozích stadiích řízení.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud tedy není jen další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Po přezkoumání napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatelky se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces neodpovídá skutečnosti, o čemž svědčí m.j. fakt, že předmětná věc prošla dvakrát odvolacím i dovolacím řízením. Obecné soudy v posuzované věci řádně a srozumitelně objasnily své právní závěry ohledně existence právního důvodu pro plnění stěžovatelky a otázky bezdůvodného obohacení. Vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vyvodily právní závěry, které náležitě a pečlivě odůvodnily. Nejvyšší soud se rovněž pečlivě zabýval všemi argumenty stěžovatelky a přesvědčivě se s nimi vypořádal.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, není v jeho kompetenci, aby přehodnocoval závěry obecných soudů v konkrétních detailech sporu. Jak bylo už výše uvedeno, věc prošla dvakrát všemi stadii řízení před obecnými soudy této republiky, včetně řízení u Nejvyššího soudu. V detailech lze odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí a nemá smysl z nich zde cokoli opakovat či zdůrazňovat. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, nezakládá to automaticky odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu