ECLI:CZ:US:2012:1.US.873.12.1
sp. zn. I. ÚS 873/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. M. Ch. a 2) Mgr. T. K., obou zastoupených JUDr. Oldřichem Krpcem, advokátem se sídlem Ostrava - Stará Bělá, Chrobákova 543/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2009, čj. 33 Cm 49/2005 - 42, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, čj. 7 Cmo 387/2009 - 68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o "přezkoumání a určení výše vypořádání", ve kterém jako žalobci neuspěli. V ústavní stížnosti uvedli, že jejich žaloba byla zamítnuta z důvodu, že na určení nemají naléhavý právní zájem. K jejich odvolání Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Zabýval se především otázkou, proč žaloba stěžovatelů měla být žalobou na plnění, a nikoliv žalobou určovací a pominul veškeré další argumenty stěžovatelů v odvolání. Jejich dovolání Nejvyšší soud odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.
Podle stěžovatelů došlo v uvedeném řízení k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Znění §220p odst. 4 ObchZ jim totiž dává právo vznést požadavek na přezkoumání výše vypořádání v penězích, nikoliv např. požadovat zaplacení nebo doplacení určité částky v řízení zahájeném na základě uplatnění svého práva podle tohoto ustanovení. V daném případě byly splněny všechny formální znaky pro užití určovací žaloby.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2009, čj. 33 Cm 49/2005 - 42, byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na přezkoumání a určení výše vypořádání žalobců v penězích, podaná proti žalované CIE Praga Louny, a. s. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že v dané věci vyšel z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, čj. 14 Cmo 91/2005 - 92, podle kterého z ustanovení §220p odst. 4 ObchZ nevyplývá právo menšinových akcionářů podat žalobu na určení, že vypořádání není přiměřené. Takovou žalobu nutno považovat za žalobu určovací podle §80 písm. c) OSŘ. Nejvyšší soud tento názor shledal správným, což vyjádřil v usnesení ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 442/2006, jímž odmítl dovolání proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze a stejně tak i v usnesení ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005.
Po odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2010, čj. 7 Cmo 387/2009 - 68, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrdil. Vyjádřil souhlas s jeho závěry konstatováním, že judikatura Nejvyššího soudu je jednoznačná v tom, že právo na dorovnání ve smyslu §220k odst. 1 ObchZ uplatňuje akcionář žalobou na plnění podle §80 písm. b) OSŘ. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 442/2006 a sp. zn. 29 Odo 1332/2005. Zdůraznil, že určovací žaloba má preventivní charakter, jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Naléhavý právní zájem je proto dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se jeho postavení stalo nejistým. Taková situace ve vztahu k žalobě na přezkoumání výše vypořádání v penězích při zrušení akciové společnosti s převodem jmění na hlavního akcionáře nenastává. Žaloba na plnění řeší celý obsah a dosah mezi stranami sporné výše vypořádání. Výše citovaná právní úprava obchodního zákoníku zajišťuje, že také žaloba na plnění v daném případě předejde případným dalším žalobám v tom smyslu, že je jí najisto postavena výše přiměřeného vypořádání připadajícího na jednu akcii. Není proto naplněn ani druhý z důvodů, pro něž by bylo možno přiznat minoritním akcionářům naléhavý právní zájem na určení správné výše vypořádání.
Soud v řízení zahájeném podle §220k odst. 5 ObchZ neurčuje v obecné rovině, jaké vypořádání je přiměřené, ale shledá-li k návrhu žalobce, že stanovení vypořádání není přiměřené, přizná žalobci právo na jinou výši vypořádání. Takový výrok může soud vynést jedině k žalobě na plnění podle §80 písm. b) OSŘ. Ani z dikce ustanovení §220k odst. 1 ObchZ nelze dovodit, že by zakládalo další právo akcionáře vedle práva uvedeného v §220k odst. 1 ObchZ a nelze z něho ani dovozovat povahu žaloby, kterou se bude svého práva domáhat. Žalobce musí mít aspoň hrubou představu o tom, jak má podle něho vypořádání vypadat a v návrhu musí tuto představu kvantifikovat. Nic mu nebrání, aby v průběhu řízení tuto svoji představu upravil. V daném případě tedy bylo chybně žalováno na určení, ačkoliv z výše uvedených důvodů, které jsou dány ustálenou judikaturou, měl být podán návrh na plnění.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelů s právními závěry obecných soudů, za použití stále stejných argumentů, jako v řízení před těmito soudy. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Po posouzení ústavnosti daného řízení a rozhodnutí z něj vzešlých, Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatelů nezjistil. Jejich ústavní stížnost je jen projevem neochoty respektovat rozhodnutí obecných soudů, ve kterých jim bylo jasně a přesvědčivě vysvětleno, proč jejich určovací žaloba neměla naději na úspěch. Jejich argumentace je jen opakováním toho co uvedli před obecnými soudy a po Ústavním soudu v podstatě požadovali, aby změnil již zažitou judikaturu obecných soudů. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Zejména Vrchní soud v Praze jasně a srozumitelně vyložil, v čem spočívá podstata žaloby na určení a žaloby na plnění. Svůj právní názor podpořil odkazem na ustálenou judikaturu v této oblasti. Vzhledem k tomu, že typ podané žaloby nebyl v dané věci správný, bylo nadbytečné se zabývat dalšími argumenty stěžovatelů. Ústavní soud tedy ve věci neshledal nic, co by jí dodávalo ústavněprávní dimenzi. Jedná se jen o polemiku na úrovni jednoduchého práva, která nemá žádný ústavněprávní přesah.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu