ECLI:CZ:US:2012:1.US.942.11.1
sp. zn. I. ÚS 942/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 17. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 942/11 ve věci ústavní stížnosti společnosti Daching, spol. s r. o., sídlem Bohuslava Martinů 49, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2011 č. j. 16 Co 189/2010-85, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2010 č. j. 29 C 85/2007-58, kterým bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě o určení, že námitky žalovaného (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka řízení) uplatněné ve stavebním řízení nejsou důvodné, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a statutárního města Brna, sídlem Malinovského 3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2011 č. j. 16 Co 189/2010-85 a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2010 č. j. 29 C 85/2007-58 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2011 č. j. 16 Co 189/2010-85 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2010 č. j. 29 C 85/2007-58 se ruší.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") a usnesení Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud"), a to pro porušení svého práva na řádný zákonný proces garantovaný v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V první části návrhu popsala stěžovatelka skutkový děj vývoje svého případu, přičemž zdůraznila, že je vlastníkem dvou konkrétních pozemků v kat. úz. Trnitá, že na základě její žádosti bylo zahájeno stavební řízení, které bylo opakovaně přerušeno. Vedlejší účastník původně souhlasil s vydáním stavebního povolení, později vznesl námitky, jejichž obsahem byl nesouhlas s odstraněním části stavby nad prvním z pozemků, s odstraněním stavby zpevněné plochy na druhém z pozemků a s vydáním stavebního povolení. Stěžovatelka se poté žalobou u městského soudu domáhala určení, že jeho námitky nejsou důvodné; konkrétně k nim uváděla, že část konstrukce zábradlí nad prvním pozemkem zasahuje do vzdušného prostoru nad tímto pozemkem tak, že ji nepřípustně omezuje ve výkonu vlastnického práva k jejímu pozemku, že zpevněná plocha na druhém pozemku je součástí pozemku v jejím vlastnictví (pro případ, že by zpevněná plocha byla samostatnou věcí, tak opětovně nepřípustně omezuje její vlastnické právo k pozemku, protože vedlejší účastník nemá žádný právní důvod k umístění takové stavby na tomto pozemku). Městský soud řízení zastavil a rozhodl, že věc bude postoupena Úřadu městské části města Brna, Brno-střed. Zastavení řízení odůvodnil absencí jedné z podmínek řízení - nedostatkem pravomoci soudu, kdy věc spadá do pravomoci stavebního úřadu, protože námitky žalovaného ve stavebním řízení jsou dle povahy námitkami vyplývajícími z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, ale nepřekračují rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy. Dále konstatoval, že součástí spisu je rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 3. 2007 o přerušení řízení, nejde však dle obsahu o rozhodnutí o přerušení řízení dle §137 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), neboť v něm stavební úřad nevyslovil nedostatek své pravomoci a neodkázal stěžovatelku s námitkami na soud, ale řízení přerušil za účelem skončení již běžícího řízení před soudem ve věci nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka ve stavebním řízení. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání založené na námitce, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což ve svých důsledcích znamená denegationem iustitiae. Městskému soudu vytýkala pozitivismus a nechuť věc rozhodnout, podle ní je přerušení řízení nutno zkoumat v souvislostech a především z obsahové náplně. Především lze z něj dovodit, že stavební úřad tacite odkázal účastníky na soud, neboť k dohodě účastníků zjevně nedošlo. Krajský soud vyhodnotil stěžovatelčiny námitky jako nedůvodné, protože absentuje samotné rozhodnutí kompetentního orgánu, jehož výrokem by bylo rozhodnuto, že o námitkách nemůže rozhodnout s tím, že účastníka odkazuje na soud. Krajský soud přitakal námitkám vedlejšího účastníka, který odkazoval na publikované názory JUDr. Spáčila (Právní rozhledy 1/2002). S využitím těchto argumentů stěžovatelka nesouhlasí, neboť inkriminovaný příspěvek je zaměřen na problematiku projednávání námitek účastníků územního nebo stavebního řízení týkajících se budoucích imisí soudem; v jejím případě totiž nejde o žádný spor vyplývající z imisí, ale o spor plynoucí z vlastnickoprávních vztahů.
2. Stěžovatelka zastává názor, že postupem obou soudů došlo k zásahu do jejích práv garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou (viz bod 1 i. p.). Připomíná, že součástí práva zakotveného v čl. 36 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy je i právo na to, aby soudy rozhodly o uplatněném nároku, což na úrovni podústavního práva konkretizuje např. §4 občanského zákoníku, v opačném případě nastává protiústavní stav - denegatio iustitiae. I když tuto námitku vznesla již v odvolacím řízení, krajský soud na ni nereagoval. Stěžovatelka dále tvrdí, že v postupu krajského soudu lze shledat prvky tzv. přepjatého formalismu představujícího extrémní rozpor s principy spravedlnosti, konkrétně zdůrazňováním, že neexistence výslovného rozhodnutí stavebního úřadu podle §137 stavebního zákona nemůže založit pravomoc soudu.
3. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil obě napadená usnesení.
4. Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Ustanovení čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
5. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
6. Krajský soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a souhlasil s upuštěním od případného ústního jednání.
7. Městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze informoval o postoupení svého spisu stavebnímu úřadu a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
8. Vedlejší účastník nejprve navrhl, aby Ústavní soud zvážil, zda stěžovatelka vyčerpala všechny opravné prostředky, včetně dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (i přes poučení odvolacího soudu). Dále vyjádřil pochybnost, že by mohla být poškozena ústavní práva stěžovatelky, když její věc - po postoupení věci správnímu orgánu - bude projednána a není vyloučen dokonce přezkum ve správním soudnictví. Podle něj jde pouze o nelibost stěžovatelky nad tím, že její věc neskončila podle jejích představ (tuto argumentaci již přednesl před odvolacím soudem, je tedy toho názoru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný). V další části vyjádření polemizoval se stěžovatelčinými závěry, resp. zrekapituloval ty, které již uvedl v předchozím řízení. Konkrétně poukázal na povahu institutu námitek ve stavebním řízení, nutnost rozhodnutí stavebního úřadu odkazující účastníky na rozhodnutí civilního soudu a vyhodnotil vznesené námitky jako ty, které se týkají realizace stavby, a tudíž zůstávají v mezích rozhodovací pravomoci správního orgánu. V závěru opětovně odkázal na publikované argumenty JUDr. Spáčila. Vedlejší účastník považuje napadené rozhodnutí za správné, vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
9. S ohledem na obsah vyjádření účastníků a jejich stručnost nebylo třeba, aby je Ústavní soud zasílal na vědomí a k případné replice stěžovatelce.
10. Ze spisu městského soudu sp. zn. 29 C 85/2007 Ústavní soud zjistil, že dne 15. 6. 2007 podala stěžovatelka žalobu, kterou se domáhala určení, že námitky vedlejšího účastníka vznesené ve stavebním řízení nejsou důvodné. Městský soud po více než dvou letech nečinnosti si vyžádal sdělení od stavebního úřadu, který sdělil, že stavební řízení přerušil do doby vydání rozhodnutí soudu ve věci nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka (pozn. řízení bylo přerušeno rozhodnutím ze dne 19. 3. 2007 č. j. STZ/01/0000951/000/007). Vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 7. 1. 2010 formuloval názor, že není dána pravomoc soudu, protože se jedná o postup podle §137 stavebního zákona, že stavební úřad žalobce (sc. stěžovatelku) neodkázal na civilní řízení, a navrhl zastavení řízení. Téhož dne proběhlo ústní jednání (bez účasti stěžovatelky, její právní zástupce byl omluven) a městský soud vydal usnesení, že se řízení zastavuje a že věc bude postoupena stavebnímu úřadu. V písemném vyhotovení usnesení městský soud odůvodnil svůj názor, že věc nespadá do pravomoci soudu, ale do pravomoci stavebního úřadu. Námitky vedlejšího účastníka vznesené ve stavebním řízení kvalifikoval jako občanskoprávní námitky vyplývající z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, ale nepřekračující rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy, tedy jejich posouzení náleží do pravomoci stavebního úřadu. Vzhledem k tomu, že není dána pravomoc soudu k řízení a rozhodnutí ve věci a jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, rozhodl o zastavení řízení. Rozhodnutí stavebního úřadu o přerušení stavebního řízení vyhodnotil jako rozhodnutí, které není rozhodnutím o přerušení řízení dle §137 stavebního zákona, neboť v něm stavební úřad nevyslovil nedostatek své pravomoci ve věci posouzení námitek a neodkázal stěžovatelku s námitkami na soud, ale přerušil řízení za účelem skončení již běžícího řízení před soudem ve věci nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka ve stavebním řízení (souhlasu s vydáním stavebního povolení). Stěžovatelka napadla usnesení soudu prvního stupně odvoláním pro nesprávné právní posouzení věci, které ve svých důsledcích znamená denegationem iustitiae a vede k porušení práva na soudní ochranu. Konkrétně upozorňovala, že stavební řízení bylo přerušeno původně z důvodu paralelně probíhajícího soudního řízení ve věci nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka (tj. nahrazení chybějícího souhlasu s vydáním stavebního povolení, což byla třetí z jeho námitek). Z obsahu rozhodnutí stavebního úřadu o přerušení řízení lze podle ní dovodit, že stavební úřad tacite odkázal účastníky řízení na soud (neboť k dohodě účastníků zjevně nedošlo). Pokud soud hodlá věc postoupit stavebnímu úřadu, formalisticky přesouvá posouzení námitek před stavební úřad, který o nich nemůže rozhodnout (zde odkázala na §137 odst. 1 a 2 stavebního zákona), což povede podle jejího názoru k opětovnému přerušení řízení a k odkázání některého z účastníků na soud. Tímto způsobem se řízení zbytečně prodlouží, rozhodnutí o podstatě námitek bude odloženo a nebude dodržena zásada hospodárnosti řízení (ve svých důsledcích bude takový postup znamenat pro stěžovatelku i nedozírné ekonomické újmy, protože se oddálí realizace podnikatelského záměru navazujícího na provedení zamýšlené stavby). Proti usnesení podal odvolání i vedlejší účastník (a to pouze do výroku IV, kterým soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení). Krajský soud rozhodl usnesením ze dne 12. 1. 2011 č. j. 16 Co 189/2010-85, jehož podstatu tvoří zjištění, že stěžovatelčino odvolání není důvodné, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, byť na základě zčásti jiného právního názoru. Nepřisvědčil stěžovatelce v připuštění rozšiřujícího výkladu ohledně rozhodnutí stavebního úřadu při zkoumání účelu přerušení stavebního řízení, protože jím bylo přerušeno řízení do doby vydání rozhodnutí soudu ve věci nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka, a odkázal na jeho odůvodnění. Vyšel ze zjištění, že šlo o první řízení, že jeho problematika si je co do předmětu blízká s řízením ve věci této, avšak nemůže zhojit absenci samostatného rozhodnutí kompetentního orgánu, jehož výrokem by bylo rozhodnuto, že o námitkách vznesených žalovaným rozhodnout nemůže s tím, že žalobce odkazuje na soud.
11. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
13. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že meritum věci je založeno na posouzení pravomoci soudu rozhodnout o stěžovatelčině návrhu. Je notorietou, že pravomocí se obecně rozumí oprávnění státního orgánu řešit otázky, které jsou mu zákonem svěřeny, jinými slovy, je jeho způsobilostí vykonávat v rámci dělby moci určitý okruh veřejné moci jako moc vrchnostenskou. V tomto rámci je pravomoc soudu jako orgánu státu v rámci systému dělby moci oprávnění rozhodovat věci, které mu zákon svěřuje do jeho kompetence (působnosti). Úpravou pravomoci soudu je naplňováno právo na soudní ochranu, které patří k základním rysům právního státu (čl. 36 Listiny, čl. 90 Ústavy). Po věcné stránce se pravomoc civilních soudů vztahuje na věci vypočtené v §7 občanského soudního řádu. Podle ustanovení §7 odst. 1 projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Tato výčtová konstrukce je však problematická, tudíž v souladu s ústavními požadavky ochrany práv a právem chráněných zájmů nezávislým a nestranným soudem jako postulátu právního státu, včetně požadavku plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jeho promítnutí v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, je třeba dovodit, že "věci občanských práv a závazků" musejí být projednány procesem, který zajistí, že bude "rozhodnuto o právu" v tzv. plné jurisdikci.
14. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda v postupu městského soudu a krajského soudu v předmětné věci ústícím do zastavení řízení nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, a dospěl k závěru, že k porušení práva na soudní ochranu došlo (viz bod 12), a je tudíž nutné poskytnout stěžovatelce ústavněprávní ochranu. Zásah do tohoto základního práva nastal zjevně formalistickým přístupem k posuzování důsledků §137 předcházejícího stavebního zákona, tj. zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), při posuzování občanskoprávních námitek vznesených v rámci stavebního řízení. Z tohoto přístupu je patrná neochota obecných soudů zabývat se obsahem vznesených námitek a zejména odmítnutí snahy stěžovatelky o jejich projednání. Tyto námitky se jen okrajově týkají realizace stavby, vyplývají naprosto evidentně z vlastnického práva a posouzení jednak samostatnosti předmětu vlastnictví (námitka druhá), jednak z konkurence dvou vlastnických práv tendujících k omezení vlastnického práva k pozemku stavbou nad tímto pozemkem. Ústavní soud proto souhlasí se stěžovatelkou, že postup obecných soudů ve svých důsledcích znamená denegationem iustitiae, zejména v situaci, kdy stavební úřad řízení přerušil (byť do skončení jiného soudního sporu, avšak obsahově shodného) a je-li zjevné, že k dohodě účastníků nedošlo. Podle Ústavního soudu bylo i nekorektně využito publikovaných názorů soudce Nejvyššího soudu, neboť odůvodnění soudního rozhodnutí musí být založeno na věcné argumentaci, nikoliv na autoritě nositele uveřejněných stanovisek, navíc je pravdivý stěžovatelčin názor, že zmíněný příspěvek je zaměřen na projednávání námitek týkajících se budoucích imisí (v dané věci o žádné imise nejde).
15. Ústavní soud hodnotil i námitku vedlejšího účastníka cílenou na nevyčerpání všech přípustných opravných prostředků vůči usnesení krajského soudu. Ve smyslu §239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu je sice proti usnesení, jímž je potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1, přípustné dovolání, avšak Ústavní soud - s ohledem na obsah poučení o opravných prostředcích krajským soudem - by odmítnutí ústavní stížnosti považoval za projev jím tolikrát kritizovaného nepřípustného formalismu.
16. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená usnesení Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.