ECLI:CZ:US:2012:1.US.983.11.1
sp. zn. I. ÚS 983/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., zastoupené Mgr. Ilonou Nepeřenou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600, proti zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v jeho nečinnosti, a sice nevydání rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů k ochraně zájmů navrhovatelky v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 168/2008 pro dovolací řízení v této věci, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §240 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Písku jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") ze dne 4. 6. 2009, čj. 6 Co 1068/2009-88, změnil rozsudek Okresního soudu v Písku (dále jen "soud I. stupně") ze dne 28. 11. 2008, j. 6 C 168/2008-66 tak, že zamítl žalobu stěžovatelky a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. V poučení odvolací soud uvedl, že proti tomuto rozsudku je možné podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně. Rozsudek odvolacího soudu byl stěžovatelce doručen 14. 7. 2009.
Dne 17. 8. 2009 byla soudu I. stupně doručena žádost stěžovatelky ze dne 12. 8. 2009, v níž žádala o bezplatné právní zastoupení za účelem podání dovolání ve sporu uvedeném sp. zn. 6 Co 1068/2009. Jelikož spisová značka se vztahovala k řízení před odvolacím soudem, byla žádost založena pod novou sp. zn. 9 Nc 951/2009 a vyřízena dne 28. 8. 2009. Dne 2. 9. 2009 obdržela stěžovatelka výzvu, aby ve lhůtě do 15 dnů vyplnila zaslaný formulář, kterým by prokázala oprávněnost svého nároku. Stěžovatelka výzvu vyplnila a zaslala soudu I. stupně, který žádost obdržel dne 14. 9. 2009. Jelikož žádost nebyla po dobu 9 měsíců vyřízena, dotázala se stěžovatelka soudu I. stupně, v jaké fázi je její žádost. Dne 1. 2. 2011 obdržela stěžovatelka dopis od soudkyně Mgr. Vlasty Slaninkové, která stěžovatelce sdělila, že o žádosti nebylo rozhodnuto, protože lhůta pro podání dovolání uplynula dne 14. 9. 2009. Usnesení o ustanovení zástupce totiž lze vydat až po předložení všech dokladů prokazujících majetkové poměry a nabývá právní moci až uplynutím 15 dnů od doručení.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá ochrany proti zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v jeho nečinnosti, a sice nevydání rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů k ochraně zájmů stěžovatelky spolu s návrhem na zrušení ustanovení §240 odst. 2 občanského soudního řádu. Nečinností uvedenou v předešlém odstavci měl být stěžovatelce odepřen přístup k soudu a tím znemožněna možnost hájit svá práva. Stěžovatelka také upozorňuje, že nebyla včas informována o tom, že řízení skončilo. Tím dle stěžovatelky bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu. Zrušení ustanovení §240 odst. 2 o. s. ř. stěžovatelka zdůvodňuje tím, že i kdyby soud I. stupně svůj nesprávný postup nyní napravil a o žádosti stěžovatelky rozhodl, ustanovený advokát nebude moci podat řádné dovolání, neboť podle současné právní úpravy nelze zmeškání lhůty prominout.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Lhůty v občanském soudním řízení mají nezanedbatelnou roli. Jejich úkolem je zajištění plynulého průběhu řízení tím, že vymezují časové určení, v němž je třeba realizovat nutné úkony. Ústavní soud ve svém plenárním nálezu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12 zopakoval, že smyslem institutu lhůt je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. [srov. také nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Rozsah ústavního přezkumu zákonných ustanovení zakotvujících lhůty pak Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 ze dne 6. 6. 2001 (N 84/22 SbNU 205; 279/2001 Sb.), kde uvedl, že v rámci kontroly ústavnosti může pouze rušit neústavní předpisy, případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky, které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo ve stanovené lhůtě. Zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní, může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti.
Stěžovatelka napadá zákonnou lhůtu pro podání dovolání uvedenou v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Lhůta je koncipována jako propadná proto, aby docházelo k co možná nejmenším zásahům do právní jistoty účastníků, neboť dovolání směřuje již proti pravomocnému rozhodnutí. Je také třeba upozornit na to, že podstata problému konečně nespočívá v tom, že by lhůta pro podání dovolání byla krátká či její zmeškání nešlo prominout, ale spíše v institutu stavení a přerušení běhu lhůty. Dle ustanovení §56 odst. 1 o. s. ř. "lhůta neběží tomu, kdo ztratil způsobilost být účastníkem řízení nebo způsobilost jednat před soudem nebo u něhož bylo rozhodnuto, že musí být zastoupen svým zákonným zástupcem (§23)." Pro srovnání je vhodné uvést úpravu obsaženou v ustanovení §35 odst. 8 věta třetí soudního řádu správního, kde je uvedeno, že požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení." Je zřejmé, že občanský soudní řád oproti soudnímu řádu správnímu neumožňuje, aby se v případě žádosti o ustanovení zástupce stavěl běh lhůty. K takovému závěru nelze dospět ani v případě použití extenzivního výkladu tohoto ustanovení.
Vzhledem k tomu, že lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní, je třeba sledovat kontext případu. Podle Ústavního soudu v předmětném případě především pochybila stěžovatelka, která byla řádně odvolacím soudem poučena o tom, že může do dvou měsíců podat dovolání, a přesto tak neučinila. Je sice pravdou, že v dovolacím řízení musí být stěžovatelka zastoupena povinně advokátem, ale jak naznačuje i stěžovatelka ústavní stížnosti, je běžně přijímáno, že sám účastník řízení může podat i tzv. blanketní dovolání a posléze prostřednictvím výzvy k odstranění vad je možné dodatečně zhojit procesní vady. Ve shodě s tím, co uvedla ve svém dopise soudkyně soudu I. stupně, nelze ani po obsahové stránce žádost stěžovatelky o bezplatné právní zastoupení považovat za podání dovolání. Jelikož stěžovatelka sama nechránila své zájmy, jak jí bylo umožněno, neunesla tíhu svého procesního postavení, což ve svém důsledku způsobuje zánik jejího práva na podání dovolání.
Orbiter dictum Ústavní soud uvádí, že si je vědom toho, že současná právní úprava bezplatného právního zastoupení je upravena nejednotně, nepřehledně, zhoršuje právní povědomí, nenapomáhá právní jistotě a způsobuje nemálo aplikačním problémů, např. právě v případě uplatnění lhůt. Tato právní úprava se stala oprávněně terčem kritiky mnoha právníků i novinářů (srov. DRCHAL, Václav. Právo chudých. Lidové noviny: Právo & Justice. Vydáno dne 27. 9. 2012. Str. 17. Dostupné z: .), a proto Ústavní soud důrazně apeluje na zákonodárce, aby právní úpravu bezplatného právního zastoupení zdokonalil tak, aby zabezpečil efektivnější ochranu práv sociálně slabých osob.
Na základě výše uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu