ECLI:CZ:US:2012:2.US.1019.12.1
sp. zn. II. ÚS 1019/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. I. Č. a Ing. J. P., zastoupených JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem Fügnerova 12, 702 00 Ostrava - Přívoz, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 18 Co 429/2011-164 ze dne 23. listopadu 2011, a usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 18 Co 429/2011-168 ze dne 11. ledna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 24 C 167/2007-133 ze dne 25. května 2011 Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované, České republice, povinnost zaplatit žalobci, stěžovateli Ing. I. Č., částku 12 713,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu zamítl co do částky 20 372,40 Kč s 8,5% úrokem z částky 100 000 Kč od 1. 9. 2001 do 12. 9. 2003 a úrokem z prodlení ve výši 2,5 % z částky 33 089 Kč od 23. 9. 2003 do zaplacení (výrok II) a žalobci a vedlejšímu účastníku tohoto soudního řízení, stěžovateli Ing. J. P., uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 4 177 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok III).
Soud prvého stupně takto rozhodl v řízení, v němž se žalobce domáhal na žalované zaplacení nároku na základě tvrzení, že dne 15. 6. 1998 uzavřel s družstevní záložnou Mavel smlouvu o termínovaném vkladu s čtvrtletní výplatou úroků, na základě které uložil na blíže specifikovaný účet částku 125 000 Kč na dobu dvou let se sazbou úroků 17,4 %. Po zavedení nucené správy družstevní záložny dne 22. 8. 2000 byla pozastavena výplata všech úroků z vkladů od 1. 10. 1999, následně bylo provedeno vypořádání pojištěných vkladů prostřednictvím Zajišťovacího fondu družstevních záložen. Ačkoliv fond obdržel písemné oznámení Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad") o neschopnosti družstevní záložny Mavel dostát svým závazkům dne 23. 8. 2000, oznámila dne 28. 11. 2000 tato družstevní záložna Úřadu, že její členové se podíleli na krytí ztráty splněním uhrazovací povinnosti. Zajišťovací fond družstevních záložen (dále jen "Fond") stanovil jako den výplaty náhrad 2. 7. 2001. Přestože žalobce zaslal Fondu podklady pro výpočet výše náhrady jeho pojištěného vkladu dne 23. 8. 2001, Fond mu vyplatil částku 111 823 Kč až dne 12. 9. 2003. Výše náhrady byla podle žalobce vypočtena nesprávně, neboť po odečtení uhrazovací povinnosti ve výši 2 000 Kč nebyly připočteny úroky za dobu od 1. 10. 1999 do 2. 7. 2001 ve výši 17,4 %, s úroky mu tak měla být uhrazena celkem částka 144 912 Kč. Po odpočtu částky uhrazené (111 823 Kč) se proto domáhal doplacení rozdílu ve výši 33 089 Kč. Současně požadoval zaplacení úroků z prodlení z této částky od 23. 9. 2003 do zaplacení ve výši 2,5 %, dále se domáhal zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,5 % z části náhrady pojištěného vkladu ve výši 100 000 Kč od 1. 9. 2001 do 12. 9. 2003, kdy byla náhrada žalobci poskytnuta.
Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podali odvolání všichni účastníci, včetně vedlejšího účastníka. Žalovaná vzala své odvolání před zahájením odvolacího jednání zpět, odvolací soud proto odvolací řízení o odvolání žalované zastavil podle §207 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze jako soud odvolací posoudil jako nedůvodné, když se zejména shodl na výkladu příslušných právních předpisů se soudem prvé stolice. V odůvodnění shora označeného rozsudku Městský soud v Praze poukázal zvláště na to, že celý nárok žalobce je postaven částečně na nerozlišení toho, že v daném případě se již nejedná o úročení kapitálu, ale v podstatě o nárok na náhradu škody svého druhu za to, že kapitál byl investován rizikově nesprávně (čemuž dle odvolacího soudu nasvědčoval i nestandardně vysoký úrok 17,4 %), takže v důsledku zákona při splnění zákonných podmínek dochází k jeho odškodnění pouze částečně, a nikoli zcela, což je vyjádřeno příslušným procentním výměrem. Tento rozsah odškodnění dle odvolacího soudu odpovídá i vůli zákonodárce, který stanovil, že poškození klienti zkrachovalých záložen nemají nároky na další pohyblivé složky v podobě úroků, úroků z prodlení či dalších forem příslušenství pohledávky.
Odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení, přičemž ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi rozhodl samostatným usnesením, kterým doplnil výrokovou část svého rozsudku o nový výrok, kterým vedlejšího účastníka zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 3 760 Kč společně a nerozdílně s žalobcem, když v rozsudku vedlejšímu účastníkovi tuto povinnost uložit opomněl.
Protože proti rozhodnutí odvolacího soudu nebylo dovolání přípustné [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], podali stěžovatelé proti rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost, ve které zdůraznili, že se jim rozhodnutí odvolacího soudu jeví jako nespravedlivé. Soudu druhého stupně vytkli, že se ztotožnil s názorem soudu nalézacího v rozporu s ustanovením §18 odst. 1 věta třetí zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, v platném znění, přičemž toto tvrzené pochybení blíže rozvedli, především poukazem na nesprávný výpočet příslušenství pohledávky, údajným svévolným výkladem výše uvedeného zákona ze strany odvolacího soudu apod. Stěžovatelé rovněž poukázali na to, že soud druhé stolice nepřihlédl k rozsáhlé argumentaci uvedené v odvolacím návrhu.
Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že "předpoklady pro uznání opodstatněnosti podané ústavní stížnosti" jsou v posuzované věci dány, což stěžovatelé dokládají rozsáhlými odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud (1) rozhodl nálezem, kterým ústavní stížnosti zcela vyhoví, (2) aby v tomto nálezu vyslovil, že vzpomínaným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces v důsledku jeho blíže vymezeného postupu (sub II, bod II odst. 1/ a 2/ ústavní stížnosti) a (3) aby napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelé rovněž navrhovali, aby Ústavní soud zavázal příslušný senát odvolacího soudu právním názorem v otázce přípustnosti aplikace ustanovení §20 odst. 3 věta druhá zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, jakož i v otázce určení dne, ke kterému se připočítávají, ve smyslu §18 odst. 1 věta třetí tohoto předpisu, úroky k pojištěnému vkladu za předpokladu že Fond nedodrží jím stanovený a řádně vyhlášený termín zahájení výplaty náhrad vkladů z Fondu dle ustanovení §17 odst. 2 téhož zákona.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, jakož i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé toliko polemizují se závěry obecných soudů v rovině práva jednoduchého, aniž by doložili, proč jeho údajné porušení dosahuje intenzity opodstatňující porušení práva na spravedlivý (fair) proces, jak jej chápe Listina či Úmluva. Pouze odlišný náhled na aplikaci právních předpisů je ze své podstaty nezpůsobilý prokázat porušení ústavně chráněného práva či svobody. Nadto jsou některé vývody stěžovatelů, jejichž prostřednictvím se snaží zpochybnit ústavní konformitu dotčených soudních aktů, zřetelně nezpůsobilými námitkami podanými v expresívní formě (viz např. výtka uvedená v bodě I/1/b ústavní stížnosti, str. 2 nahoře).
Ústavní soud tedy nemůže souhlasit s názorem stěžovatelů, že na porušení běžných práv fyzických osob "chráněných občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy" v daném případě těsně navazuje porušení základního práva zaručeného součástkami ústavního pořádku. O tuto situaci se může jednat jen tehdy, dosahuje-li takové porušení těchto práv míry, která současně působí porušení základního práva či svobody, přičemž v ústavní stížnosti je třeba uvést, v čem konkrétně stěžovatelé spatřují naplnění této podmínky. Pouhé odkazy na judikaturu Ústavního soudu bez uvedení konkrétních spojitostí s úvahami obecného soudu v posuzované věci, jak to stěžovatelé činí na str. 3, taktéž nejsou způsobilé prokázat porušení základního práva či svobody.
Pokud jde o námitku týkající se výše citovaného doplňujícího usnesení Městského soudu v Praze, kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalovanou a vedlejším účastníkem, je třeba říci, že se o žádnou duplicitu v tomto směru nejedná, neboť soud byl správně povinen přihlédnout k vzniknuvšímu nerozlučnému společenství obou stěžovatelů na straně žalující, jehož důsledkem je, že všichni nerozluční společníci vytváří jednotnou procesní stranu, a proto je k náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejší účastník zavázán společně a nerozdílně. V žádném případě ovšem toto doplnění nemůže znamenat, že žalobce je povinen hradit náklady dvakrát, jednou "za sebe", podruhé "za vedlejšího účastníka". Takový výklad doplňujícího usnesení není přípustný. Zde je vhodné poznamenat, že Městský soud v Praze svým opomenutím dle názoru Ústavního soudu "nadbytečně" vytvořil dva výroky o náhradě nákladů, třebaže postačilo, aby byla celá otázka náhrady nákladů odvolacího řízení řešena v jednom výroku.
Protože stěžovatelé Ústavnímu soudu nepředestřeli žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, jíž by zpochybnili ústavní konformitu naříkaných soudních rozhodnutí, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu