ECLI:CZ:US:2012:2.US.1049.12.1
sp. zn. II. ÚS 1049/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Ž. a Mgr. M. K., oba zastoupeni Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem advokátní kanceláře Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti rozsudku (správně) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011 č.j. 25 Cdo 3801/2009-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2009 č.j. 24 Co 26/2009-142, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 7 C 300/2006 , kterým byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 102 663,70Kč s příslušenstvím.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dle obecných soudů oba žalovaní (stěžovatelé) společně a nerozdílně odpovídají žalobkyni (Česká republika - Zemědělská a vodohospodářská správa se sídlem v Brně) podle §420 a §415 obč. zák. za škodu způsobenou zavezením koryta hlavního odvodňovacího zařízení na předmětném pozemku, čímž znemožnili jeho řádnou funkci. Dle soudů se nejednalo o stavbu zřízenou na cizím pozemku bez souhlasu vlastníka, jak namítala stěžovatelka, a správními rozhodnutími bylo prokázáno, že se jednalo o vodní dílo zřízené v souladu s právními předpisy, které je vlastník povinen na svém pozemku strpět podle §56 odst. 4 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách. Na základě zřizovací listiny Ministerstva zemědělství ze dne 5. 6. 2001 č. j. 22559/2001-3030 má žalobkyně právní povinnost udržovat odvodňovací zařízení průtočným a po zavezení koryta jí vznikla povinnost obnovit jeho průtočnost. Žalobkyně se proto oprávněně domáhala náhrady za vynaložené práce na obnově průtočnosti.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší soud nezdůvodnil, z jakých skutkových zjištění a právních úvah dovodil povinnost žalobkyně udržovat průtočnost melioračního zařízení, nezabýval se tím, zda je meliorační zařízení samostatnou věcí v právním smyslu ani tím, kdo je fakticky vlastníkem odvodňovacího zařízení, a zda tedy žalobkyně může být aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu škody. Z žádných provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, že by odvodňovací zařízení bylo vodním dílem ve smyslu zákona č. 254/2011 Sb., o vodách, ačkoliv otázka posouzení melioračního zařízení jakožto vodního díla je zásadní pro určení pravomoci žalobkyně udržovat jeho průtočnost. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že nemůže být dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním stěžovatelů a vznikem žalobkyní tvrzené škody, neboť závady spočívající v neprůtočnost koryta se objevily mnohem dříve, než se stěžovatelé měli dopustit protiprávního jednání.
Dle názoru stěžovatelů obecné soudy, včetně soudu dovolacího, se nedostatečně vypořádaly s jimi uplatněnými námitkami.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení umožňuje Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než uváží, že o návrhu rozhodne meritorně. Pokud v této specifické a relativně samostatné fázi řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, Ústavní soud na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je ústavní stížnost bez dalšího odmítnuta.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů Nejvyššího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud zdůrazňuje, že dle petitu ústavní stížnosti (jímž je Ústavní soud vázán) stěžovatelé napadají výhradně rozhodnutí Nejvyššího soudu (kopii pouze tohoto rozhodnutí přikládají), jímž však bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto pro nepřípustnost. Dovolací soud se tedy v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí zabýval výlučně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), tj. zda napadeným rozsudkem odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního významu a nikoliv meritem věci.
Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je přitom nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Zákon uděluje toto oprávnění jen výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu, přičemž posouzení této otázky přísluší Nejvyššímu soudu. Jak vyplývá z předchozí judikatury Ústavního soudu, Ústavní soud nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, ale pouze zjistit, zda Nejvyšší soud odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nebyly naplněny.
Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud se se stěžovateli předloženými otázkami "zásadního právního významu" podrobně vypořádal a své závěry o nepřípustnosti dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil.
Ústavní soud neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé v ústavní stížnosti zmiňují i nesprávnost předchozích rozhodnutí zabývajících se meritem věci, která však nenapadají, Ústavní soud pro úplnost dodává, že s ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a kompetence Ústavního soudu by bylo třeba i v tomto rozsahu (pokud by byla rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu napadena) ústavní stížnost odmítnout jako neopodstatněnou.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit. Ústavnímu soudu, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, tedy nepřísluší z pozice další odvolací instance instance znovu přezkoumávat skutková tvrzení a přehodnocovat právní závěry obecných soudů. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich závěry nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Ústavní soud proto důvod ke kasačnímu zásahu neshledal.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu