ECLI:CZ:US:2012:2.US.1055.12.1
sp. zn. II. ÚS 1055/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Bc. J. H., zastoupeného JUDr. Janou Kudrnovou, Ph. D., advokátkou se sídlem Na Hradbách 3, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, č. j. 1 KZV 235/2011-16 ze dne 31. ledna 2012, a usnesení Krajského ředitelství Policie České republiky hl. m. Prahy, č. j. KRPA-2453-1/TČ-2011-000092 ze dne 20. prosince 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž měla být porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z rozporovaných aktů Ústavní soud zjistil, že ve vztahu k stěžovateli bylo shora označeným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku.
Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, jejíž ústřední námitkou byla skutečnost, že odůvodnění napadeného usnesení nenaplňuje požadavky kladené na odůvodnění usnesení větou poslední §160 trestního řádu. Shora označeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze byla stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítnuta. Dozorový státní zástupce v něm k námitkám stěžovatele konstatoval, že "v současné době již u usnesení o zahájení trestního stíhání není nutné, aby k závěru, že byl spáchán trestný čin konkrétní osobou, byla trestná činnost spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby, ale stačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, a bude proto věcí dalšího vyšetřování, zda bude opatřen dostatek dalších důkazů k usvědčení obviněného" (viz str. 2 až 3 napadeného usnesení Městského státního zastupitelství v Praze).
Proti rozhodnutím výše uvedených orgánů činných v trestním řízení brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které vyjádřil přesvědčení, že ačkoli si je vědom toho, že Ústavní soud své zásahy do přípravného řízení vykládá přísně restriktivním způsobem, došlo v jeho případě k zásadnímu excesu orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02 z 3. července 2003, kterým Ústavní soud (se zřejmým ohledem na novelu trestního řádu č. 264/2001 Sb., jež s účinností od 1. ledna 2002 zavedla stížnost jako opravný prostředek proti usnesení o zahájení trestního stíhání) připustil ústavní stížnost proti takovým rozhodnutím vydaným v trestním řízení a následně tyto akty zrušil s tím, že dostatečnost odůvodnění rozhodnutí, které policejní orgán či státní zastupitelství vydává, je současně nejen plněním zákonem stanovených požadavků, ale nadto je také výrazem ústavnosti, na níž jsou principy trestního řízení založeny a reflexí čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že v jeho případě odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání nenaplňuje požadavky kladené na odůvodnění ustanovením §160 trestního řádu, tedy požadavek na přesné označení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Odůvodnění dle stěžovatele obsahuje toliko povšechné obecné odkazy nezpůsobilé naplnit požadavek řádného odůvodnění důvodnosti trestního stíhání pro daný trestný čin. Nadto se odůvodnění dle stěžovatele nikterak nevypořádává s příslušnými znaky skutkové podstaty trestného činu.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že Městské státní zastupitelství v Praze své povinnosti přezkumu rozhodnutí policejního orgánu nesplnilo, a tímto postupem (nedostatečným přezkumem) prý došlo jednoznačně k zásahu do práva stěžovatele na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 Listiny, jestliže nejsou-li známy důvody zahájení trestního stíhání zejména ohledně naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, nelze řádně obhajobu vykonávat. Dále uvedeným postupem prý bylo zasaženo do práva stěžovatele dle čl. 8 odst. 2 Listiny, když k zahájení trestního stíhání nedošlo z důvodů a způsobem stanoveným zákonem - trestním zákoníkem a trestním řádem. Rovněž postupem státního zástupce prý došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, když bylo stěžovateli upřeno domáhat se svého práva u orgánu státní mocí - státního zastupitelství a nebyl mu zabezpečen řádný a úplný přezkum napadeného rozhodnutí policejního orgánu. Došlo tak k zásahu do práva zaručeného stěžovateli ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená usnesení orgánů činných v trestním řízení zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud vzácné výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech, je nutno poznamenat, že primárně zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci takové podmínky splněny nebyly. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak soudů obecných [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§174 a násl. trestního řádu), který je dle §172 odst. 1 trestního řádu povinen zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupenému stěžovateli pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3286/11 ze dne 8. listopadu 2011 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledal, že by stížností dotčená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení trpěla takovými vadami, které by si žádaly jejich zrušení. Z odůvodnění usnesení o zahájení řízení jednoznačně plyne, jakými zcela konkrétními úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání. Nejednalo se přitom jen o svědecké výpovědi, na str. 4 a násl. je podrobně vylíčeno, jaké závěry policejní orgán z obsahu nashromážděných listin vyvodil. Nadto Ústavní soud již několikráte judikoval, že ve fázi zahájení trestního stíhání nelze na orgány činné v trestním řízení klást takové požadavky na odůvodnění jako na odůvodnění soudních rozhodnutí, a v této souvislosti považuje za nezbytné podotknout, že materiální důvody zahájení trestního stíhání, tedy samotná důvodnost tohoto kroku, leží v tomto stadiu trestního řízení zcela mimo přezkum Ústavního soudu.
Ve světle řečeného byl proto Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu