ECLI:CZ:US:2012:2.US.1078.12.1
sp. zn. II. ÚS 1078/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, 618 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 64/2012 ze dne 15. února 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
Z rozporovaného aktu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel rozporuje usnesení, kterým Městský soud v Praze jako soud stížnostní zrušil na základě stížnosti státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. prosince 2011, sp. zn. 5 T 61/2010, o zrušení peněžité záruky ve výši 400 000 Kč složené ve prospěch stěžovatele, přičemž nově bylo rozhodnuto tak, že žádost stěžovatele o zrušení této peněžité záruky se zamítá.
Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, v níž namítá, že je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž stěžovatel je "konfrontován se situací, že institut nahrazující vazbu, který citelně zasahuje do jeho majetkové sféry, je tímto rozhodnutím prodloužen na neurčitou - a potenciálně velmi dlouhou - dobu celého trestního řízení, ačkoli podle shora zmíněné judikatury se tak mohlo dít pouze po pevně stanovenou dobu". Tím je prý zasahováno do stěžovatelova základního práva na ochranu legitimního očekávání, jakož i do práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a násl. Listiny, zprostředkovaně pak do práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
V této souvislosti stěžovatel uvedl, že stížnostní soud argument týkající se rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v napadeném usnesení nijak nereflektoval, "ba ani nerekapituloval", a vyšel z výkladu, že propuštěním stěžovatele na svobodu a nahrazením vazby dvěma vazebními substituty lhůta určující maximální celkovou dobu vazby přestala běžet, takže zrušení peněžité záruky nahrazující vazbu prý není na místě. Takový výklad považuje stěžovatel za ústavně nekonformní. Zakládá prý situaci, že trvání peněžité záruky, tedy prostředku, jímž obviněný nebo jeho blízcí zajišťují součinnost obviněného s orgány činnými v trestním řízení a jenž bývá záměrně stanoven v takové výši, aby to představovalo citelný zásah do majetkové sféry obviněného (jen tak je ostatně kauce způsobilá tohoto cíle dosáhnout), se prodlužuje na neomezenou a těžko předvídatelnou dobu celého trestního řízení. Ta ovšem dle názoru stěžovatele v podmínkách České republiky mnohdy dosahuje 10 až 15 let.
Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení o tom, že byl napadeným usnesením zkrácen na svých základních právech ve dvou směrech. Jednak tím, že Městský soud v Praze nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, prý bylo zmařeno jeho legitimní očekávání, že uplynutím maximální přípustné doby vazby bude peněžitá záruka nahrazující vazbu zrušena a on bude moci půjčenou částku vrátit tomu, kdo mu ji poskytl, jednak je zasahováno do jeho práva na ochranu majetku, protože stát zadržuje kauci ve výši 400 000 Kč, kterou mu byl povinen vrátit.
Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení stížnostního soudu ve vztahu ke stěžovateli zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud vzácné výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech, je nutno poznamenat, že primárně zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci takové podmínky splněny nebyly. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak soudů obecných [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledal, že by ústavní stížností dotčené usnesení Městského soudu v Praze trpělo takovými vadami, které by si žádaly jejich zrušení. Z odůvodnění tohoto usnesení jednoznačně plyne, jakými zcela konkrétními úvahami byl stížnostní soud veden, když stěžovatelovu žádost o zrušení kauce zamítl (srov. str. 2 až 3). Stížnostní soud tedy dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Absence odkazu na stěžovatelem citovanou judikaturu Nejvyššího soudu (i kdyby její zmínka byla vhodná či pro daný případ přiléhavá) nezakládá protiústavnost naříkaného soudního aktu. Nadto Ústavní soud pokládá za nutné konstatovat, že ve fázi probíhajícího trestního řízení leží materiální důvody rozhodování o procesních institutech nahrazujících vazbu, tedy v posuzované věci samotná důvodnost či smysluplnost zamítnutí, zcela mimo přezkum Ústavního soudu.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se údajného rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, je třeba říci, že Ústavní soud je specializovaným soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další přezkumnou instancí v rámci obecného soudnictví, zásadně nesjednocuje judikaturu obecných soudů, a tudíž není jeho úkolem hodnotit postup obecného soudu z hlediska možné kontradikce s postojem k předmětné otázce ze strany soudu nadřízeného. Navíc stížnostní soud se k otázce započítání institutů nahrazujících vazbu do maximálně přípustné celkové doby trvání vazby v relaci k posuzované žádosti vyjádřil tak, že již dne 21. prosince 2010 byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu, takže od tohoto data lhůta trvání vazby před soudem dle §71 odst. 8 písm. b) trestního řádu (dále též "tr. ř.") nemohla u stěžovatele pokračovat. Krom toho stížnostní soud poukázal rovněž na to, že názor stěžovatele, že nepřichází v úvahu aplikace ustanovení §73a odst. 6 tr. ř. , je předčasný. Podle §73a odst. 6 tr. ř. nerozhodne-li soud jinak, trvá peněžitá záruka u obviněného, který byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo peněžitému trestu, do dne, kdy obviněný nastoupí výkon trestu, zaplatí peněžitý trest a náklady trestního řízení. Ústavní soud tyto závěry za ústavně nekonformní nepokládá, nehledě na to, že instituty nahrazující vazbu nejsou z pohledu zásahu do základních práv či svobod rovnocenné, když vazba představuje zřetelně nejcitlivější zásah do osobní svobody, jehož závažnosti institut tzv. kauce zdaleka nedosahuje, o písemném slibu obviněného nemluvě.
Protože stěžovatel nepředestřel žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu