ECLI:CZ:US:2012:2.US.1137.08.1
sp. zn. II. ÚS 1137/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 260/2008 ze dne 27. 2. 2008, usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 560/2007 ze dne 18. 10. 2007, a rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 96/2007 ze dne 22. 8. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 8 Listiny.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že v řízení došlo k porušení zákona, a sice ust. §2 odst. 5 trestního řádu, neboť orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu se svými právy a povinnostmi tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci bez jakýchkoli pochybností, na jehož podkladě by mohlo být spravedlivě rozhodnuto.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k následujícím závěrům.
Z naříkaných soudních aktů Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 a 3 písm. b) dříve platného trestního zákona (dále též "tr. zák."), a proto byl podle §247 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo Krajským soudem v Brně podle §253 odst. 3 trestního řádu (dále též "tr. ř.") odmítnuto, protože nesplňovalo náležitosti obsahu odvolání.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž na jeho přípustnost usuzoval z §265a odst. 1 a 2 písm. h) tr. ř., s tím, že se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžovatel v dovolání namítal neúplnost skutkových zjištění a nesprávnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, aniž současně navrhl další postup dovolacího soudu. Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání dospěl k závěru, že stěžovatel podal dovolání proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně pouze z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože Krajský soud v Brně nepřezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolání stěžovatele odmítl pro jeho formální vady podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by jej věcně projednal. Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože není přípustné, a učinil tak dle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Ústavní soud nejprve považuje za nezbytné konstatovat, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutím soudu I. a II. stupně nesplnil podmínku obsaženou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, když všechny své opravné prostředky (odvolání i dovolání) uplatnil v rozporu s procesním právem, čímž zavinil, že soudy nedostaly možnost se jeho námitkami meritorně zabývat. Vyčerpáním všech procesních prostředků se totiž nerozumí toliko jejich uplatnění a rozhodnutí o nich, nýbrž i jejich uplatnění v souladu s procesněprávními předpisy (srov. např. II. ÚS 3659/11. Viz též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 556; Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 379 - 380).
Ze spisu Městského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 3 T 96/2007 Ústavní soud zjistil, že v případě odvolání jej stěžovatel prostřednictvím svého obhájce podal dne 7. 9. 2007, a to jak do výroku o trestu, tak i do výroku o vině, s tím, že si vzhledem k časové vytíženosti vyhradil patnáctidenní lhůtu k odůvodnění (viz č. l. 247). Soud prvního stupně stěžovatele přípisem ze dne 20. 9. 2007 vyzval, aby odstranil vady podání ve lhůtě pěti dnů s poučením, že jinak bude jeho odvolání odmítnuto (č. l. 249). Výzva byla zástupci stěžovatele doručena dne 25. 9. 2007 (č. l. 248). Pětidenní lhůta k odstranění vad podání uplynula v pondělí 1. 10. 2007. Stěžovatel opatřil svůj původní odvolací návrh odůvodněním až následujícího dne, v úterý 2. 10. 2007, jak jednoznačně plyne z č. l. 250. Nelze proto vytýkat Krajskému soudu v Brně, že návrh stěžovatele odmítl. Stěžovatel své podání sice řádně doplnil, jak tvrdí ve své ústavní stížnosti, avšak nikoli včas.
Stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu sice napadl dovoláním, ovšem uplatnil v něm námitky týkající se neúplnosti skutkových zjištění, nesprávnosti hodnocení důkazů, jakož i nesprávného právního posouzení skutku, ačkoliv se odvolací soud touto otázkou nezabýval a zabývat ani nemohl, neboť odvolání stěžovatele odmítl z formálních důvodů. Stěžovatel ve své stížnosti nevznáší ani jedinou námitku ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této spojitosti Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavních stížnostech je řízením kontradiktorním, což znamená, že je na navrhovateli, aby uvedl, v čem konkrétně spatřuje porušení svých základních práv či svobod. Ústavní stížnost nelze chápat jako indicii možného porušení ústavně zaručených práv a svobod, která by bez dalšího byla podnětem k rozsáhlému přezkumu trestního řízení Ústavním soudem, neboť by to bylo v příkrém rozporu nejen s jeho postavením coby soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nýbrž i s ustanoveními čl. 96 odst. 1 Ústavy, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterých si jsou účastníci v řízení rovni. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že Ústavní soud je vázán toliko petitem ústavní stížnosti, a nikoli jejím odůvodněním, protože tato konstrukce míří na poskytování efektivní ochrany základních práv a svobod ze strany Ústavního soudu a nezbavuje stěžovatele svůj návrh náležitě odůvodnit.
Za daných okolností proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti shora označeným rozhodnutím Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně odmítl dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, a ve zbylé části ji podle §43 odst. 2 písm. a) téhož předpisu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu