ECLI:CZ:US:2012:2.US.132.12.1
sp. zn. II. ÚS 132/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem, se sídlem Bratislavská 12, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 1 VSOL 684/2011-A-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadené rozhodnutí je v rozporu s principem právní jistoty a zásadami právního státu zakotvenými v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále že byl porušen princip rovnosti účastníků řízení vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Navrhovatelé [stěžovatel byl v řízení navrhovatelem (věřitelem) označeným písm. a)] podali dne 13. září 2011 u Krajského soudu v Brně návrhy na zahájení insolvenčního řízení směřující proti dlužníkovi (HOUSE OF ENGLAND COMPANY, a. s.) z důvodu neuhrazení jejich pohledávek z pracovněprávního vztahu. Dlužník dne 15. září 2011 tyto pohledávky uhradil, a proto vzali svoje návrhy na zahájení insolvenčního řízení zpět. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. října 2011, č. j. KSBR 30 INS 16382/2011-A-25, řízení o insolvenčních návrzích věřitelů zastavil z důvodu jejich zpětvzetí a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na danou věc přitom aplikoval §146 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), za použití §7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
3. K odvolání navrhovatelů a), b) a c) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 1 VSOL 684/2011-A-31, změnil rozhodnutí Krajského soudu v Brně v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení tak, že každému z navrhovatelů uložil povinnost zaplatit dlužníkovi na nákladech řízení částku 3.300 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám advokátky dlužníka a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že na danou věc nelze aplikovat §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak učinil soud prvního stupně, neboť toto ustanovení se aplikuje pouze tehdy, pokud není důvod pro aplikaci druhého odstavce tohoto ustanovení. Dále uvedl, že nelze použít ani §146 odst. 2, věta druhá o. s. ř., neboť v dané věci není možné dovodit, že by ke zpětvzetí žaloby došlo v důsledku chování žalovaného (dlužníka). V této souvislosti podotkl, že je nutné porovnat žalobní petit s plněním, které žalovaný poskytl. Navrhovatelé se v dané věci domáhali vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nikoliv však zaplacení svých pohledávek. Důvodnost podaného insolvenčního návrhu tedy nelze spatřovat v tom, že dlužník pohledávky navrhovatelů po podání insolvenčního návrhu zaplatil. Vzhledem k tomu, že důvodem zastavení insolvenčního řízení bylo zpětvzetí návrhu navrhovateli, měl soud prvního stupně aplikovat §146 odst. 2, větu první o. s. ř., a uložit navrhovatelům povinnost zaplatit náklady tohoto řízení.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost rozhodnutí týkající se nákladů odvolacího řízení i skutečnost, že se odvolací soud nevypořádal s celým uplatněným nárokem stěžovatele. Stěžovatel dovozuje, že v dané věci byly splněny podmínky pro prohlášení konkursu (existence pohledávek více než 30 dnů po jejich splatnosti) a tudíž návrh na prohlášení konkursu byl podán důvodně. Pokud došlo ze strany dlužníka k uhrazení pohledávek po podání návrhu na prohlášení konkursu, je v tomto chování třeba jednoznačně spatřovat důvod, pro který byl důvodně podaný návrh vzat zpět a tedy bylo namístě aplikovat §146 odst. 2, větu druhou o. s. ř. Názor zastávaný odvolacím soudem, že pokud je navrhovateli v konkursním řízení uhrazen jeho nárok (pohledávka), zaplatí vždy náklady řízení, je nesprávný, neboť věřitele nepřiměřeně znevýhodňuje, čímž porušuje právo na spravedlivý proces a princip rovnosti účastníků.
III.
5. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
6. Ústavní soud dále předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obecný soud své rozhodnutí odůvodnil srozumitelně, a to se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Z uvedeného hlediska nelze Vrchnímu soudu v Olomouci nic vytknout, neboť v odůvodnění napadených usnesení v souladu s §157 o. s. ř. srozumitelně, byť stručně, vyložil, v čem spatřoval důvody pro aplikaci §146 odst. 2, věta druhá o. s. ř., tedy proč je třeba zavinění za zastavení řízení spatřovat na straně navrhovatelů (tedy i stěžovatele) a nikoliv na straně dlužníka. Lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že při posuzování otázky zavinění za zastavení řízení je třeba poměřovat žalobní návrh (návrh na zahájení insolvenčního řízení) s tím, co bylo dlužníkem plněno (pohledávky z pracovněprávního vztahu). V daném případě navíc není vůbec zjevné, zda byly splněny podmínky pro úpadek ve smyslu §3 odst. 1 insolvenčního zákona. Z tvrzení dlužníka se totiž podává, že pohledávky navrhovatelů nebyly v okamžiku podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení ještě splatné a v řízení vůbec nebylo zjišťováno, zda je dlužník schopen či neschopen své závazky plnit (tedy zda je v platební neschopnosti). Za tohoto stavu se jeví postup navrhovatelů, kteří podali rovnou návrh na zahájení insolvenčního řízení, aniž by předtím vyčerpali jiné možnosti domoci se uhrazení svých pohledávek, jako účelový a až hraničící s šikanózním výkonem práva.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu