ECLI:CZ:US:2012:2.US.1351.11.1
sp. zn. II. ÚS 1351/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LV CAR s. r. o., se sídlem Trojmezní 960/64, Praha 9, IČ: 27183548, zastoupené Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 15 Co 828/2010-156 ze dne 10. 2. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalované společnosti INTER EXPRES servis, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 21.658,- Kč s příslušenstvím z titulu provedené mezinárodní přepravy nákladu. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 12 EC 67/2009-121 ze dne 21. 10. 2010 (v pořadí již druhým) byla však žaloba stěžovatelky ve výroku I. zamítnuta, ve výroku II. soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve výroku III. o nákladech řízení státu, v obou případech k jejich zaplacení zavázal stěžovatelku.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále též "krajský soud") napadeným rozsudkem č. j. 15 Co 828/2010-156 ze dne 10. 2. 2011 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby a ve výroku III. o náhradě státem vynaložených nákladů potvrdil (výrok I.), výrokem II. odvolací soud změnil nákladový výrok rozhodnutí nalézacího soudu a ve výroku III. uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení.
Krajský soud označil skutkové i právní posouzení věci provedené nalézacím soudem za správné. Stěžovatelka podle něj neprokázala, že k faktuře vystavené za uskutečněnou přepravu připojila doklady smluvené v objednávce, originál listu CMR ve dvojím vyhotovení a potvrzený dodací list, čímž nesplnila dohodnuté podmínky pro vznik práva na zaplacení přepravy, respektive faktura se v důsledku toho nestala splatnou a žaloba je tudíž předčasná. Nalézací soud v tomto směru zdůraznil, že takovýto postup se sice může jevit jako formální, ale je především na vůli stran, jaké podmínky pro fakturaci a placení přepravného si dohodnou. Dané ujednání soud neshledal býti rozporné se zásadami poctivého obchodního styku, neboť bylo formulováno způsobem v obchodním styku zcela běžným a vyjadřovalo autonomii smluvní vůle obou stran. Stěžovatelka pak neměla právo na zaplacení ani z titulu bezdůvodného obohacení, jelikož mezi účastnicemi existuje řádný smluvní vztah.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. Porušení svého práva na soudní ochranu spatřuje "v chybném výkladu a interpretaci norem jednoduchého práva", dle nichž obecné soudy dovodily neexistenci splatné pohledávky stěžovatelky vůči vedlejší účastnici. Stěžovatelka nadále trvá na svém stanovisku, že požadované listiny k faktuře připojila, což vyplývá z výpovědí svědků N. a R., i z toho, že vedlejší účastnice nepopírá převzetí zásilky, v níž byla faktura s přílohami doručována. Přesto se obecné soudy přiklonily k výpovědím svědků vedlejší účastnice, ač jejich věrohodnost byla narušena tvrzením právního zástupce vedlejší účastnice, že kvůli absenci dokladů od stěžovatelky nebyla jí přeprava ze strany zákazníka zaplacena, které se později ukázalo jako nepravdivé. Obecné soudy tak poskytly právní ochranu výkonu práva vedlejší účastnice, které je podle názoru stěžovatelky v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), v rozporu s dobrými mravy a potažmo i s ústavně konformním požadavkem ochrany stěžovatelky a "obecnou zásadou přirozené spravedlnosti". Je totiž nesporné, že stěžovatelka provedla pro vedlejší účastnici mezinárodní přepravu zboží, vedlejší účastnice za tuto přepravu od svého zákazníka obdržela úplatu, přesto se sama zaplacení ve vztahu ke stěžovatelce brání, a to pouze s odkazem na absenci dodacího listu, který pro vedlejší účastnici nemá podle ní právní či obchodní význam.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy i jejich právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje námitky uplatňované v předchozím řízení. Ústavní stížnost tak spočívá jen v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, čímž stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu, jak již shora naznačil, zjevně nepřísluší.
Namítá-li stěžovatelka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, k tomuto může dojít dle ustálené judikatury Ústavního soudu pouze tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Obecné soudy, zejména pak krajský soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud za dostatečné a přiléhavé, přičemž závěr, ke kterému odvolací soud dospěl shodně se soudem nalézacím, totiž že pohledávka, jíž se stěžovatelka domáhala, nebyla dosud splatná, neboť k faktuře nebyly přiloženy požadované listiny, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Za ústavně konformní lze označit též aplikaci korektivu v podobě "zásady poctivého obchodního styku".
Ve vztahu k námitce stěžovatelky o údajně nesprávné interpretaci norem "jednoduchého" práva odvolacím soudem považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že úprava smluvních podmínek zakotvených v objednávce přepravy č. NOP1082182, zejména jejich kvalita a výhodnost pro smluvní strany, je vždy věcí konkrétních podnikatelských subjektů, jež jsou účastníky příslušného právního úkonu. Pokud tato ujednání neodporují kogentním ustanovením obchodního zákoníku, je nutné jejich znění respektovat, a to tím spíše, že strany si mohou své vzájemné vztahy upravit podle svých potřeb a specifických požadavků. Vzhledem k tomu, že splatnost účetního dokladu (v daném případě faktury) byla stanovena podle ujednání v objednávce přepravy, nejednalo se ze strany odvolacího soudu o chybný výklad práva, jak tvrdí stěžovatelka, ale o objektivní, logicky propojený sled zjištěných skutečností, které byly vyloženy v rozsudku nalézacího soudu a potvrzeny v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto směru se postup soudu nejeví být svévolný, nevykazuje ani znaky porušení pravidel dokazování či hodnocení důkazů.
Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že rozhodnutí krajského soudu nebylo ve svém důsledku způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatelky, jak tato tvrdila v ústavní stížnosti. Pouhá skutečnost, že soud nevyhověl uplatněnému nároku, neznamená odepření soudní ochrany, neboť rozsah práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Z přiloženého spisového materiálu se navíc podává otázka, zda nebylo případně v moci stěžovatelky dosáhnout zaplacení své pohledávky vstřícnějším přístupem ke smírnému řešení sporu.
Ve světle řečeného Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu