ECLI:CZ:US:2012:2.US.1365.11.1
sp. zn. II. ÚS 1365/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti MUDr. B. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 588, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 3. 2011 č. j. 59 Co 449/2010-406, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jímž měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v neprovedení jím navrhovaných důkazů (prokázání výše úhrad, které matka nezletilých v rozhodném období vynaložila a dále vynakládá na zajištění potřeb pro nezletilé dcery, výslechu Ing. J. P. k osvětlení, proč byl s matkou ukončen pracovní poměr, výslechu nezl. J., výslechu P. K., připojením trestního spisu ve věci trestního řízení matky, připojením spisu Okresního soudu ve Zlíně ohledně vypořádání společného jmění manželů, dotazem na bankovní ústavy, zda matka či dcery nemají bankovní účty) a ve zjevné nevyváženosti přístupu obecných soudů k účastníkům z hlediska rozsahu zjištění skutkového stavu, projevující se v neadekvátním zvýhodnění matky a v nesprávném posouzení finančních možností stěžovatele. Soud, přestože rozhodoval o výživném za období od srpna 2008, zabýval se skutkovým stavem rozhodným pro posouzení věci až od roku 2009, přičemž opomenul, že stěžovatel do 31. 8. 2010 ještě platil výživné na syna M. Nedostatečně tak zjistil skutkový stav, přičemž vycházel pouze z výpovědi matky bez potřebného rozsahu dalších zjištění. Jako příklad uvádí, že se soud spokojil s jejím tvrzením o mimoškolní aktivitě T. v kroužcích a vzal za prokázané tvrzené náklady s nimi spojené, přičemž stěžovatel následně zjistil, že šlo o aktivity v rámci školní družiny. Současně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se tzv. opomenutých důkazů. Právo na rovné postavení účastníků řízení mělo být porušeno tím, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací týkající se nákladů nezletilých a jeho finančních možností. Stěžovatel nepochopil, proč odvolací soud dovodil, že se zbavil majetku v hodnotě 700.000,- Kč a proč tento majetek rozpočítal zpětně na dobu tří let i do budoucna. V tomto ohledu považuje rozsudek za nepřezkoumatelný, nemající oporu v zákoně, postavený pouze na libovůli soudu. Má za to, že ho odvolací soud poškodil, pokud nevzal v úvahu jeho tvrzení a důkazy, včetně toho, že je nucen splácet za matku dluhy. Uvádí, že mu z platu na pokrytí jeho potřeb po zaplacení výživného, dluhů a nákladů na bydlení zůstává částka 1.700,-Kč měsíčně, ze které není schopen zaplatit dlužné výživné. Pokud soud dospěl k závěru, že zajištění závazku stěžovatele vůči jeho současné manželce formou dočasného převodu vlastnického práva k jeho podílu na nemovitostech je zbavováním se majetku a současně nezohlednil nepřiměřená majetková rizika postupovaná matkou, vedoucí až k exekucím společného majetku, postupoval vůči němu nepřiměřeně a diskriminačně, přičemž nerespektoval jeho vůli i vůli stávající manželky upravit si práva a povinnosti mezi sebou formou zajištění závazku dočasným převodem vlastnického práva k předmětnému spoluvlastnickému podílu na nemovitostech. Stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu, vyjadřující se k povinnosti řádného odůvodnění rozsudku a důsledkům libovůle v soudním rozhodování a vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s jeho právní argumentací a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily. Má za to, že v jeho věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Stěžovatel uvádí, že je tzv. zavržený rodič, proti kterému matka své dcery popouzela. Dle jeho názoru absence přímého osobního styku mezi ním a dcerami nemůže být důvodem k sankci ve formě neúměrné výše výživného.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. P 106/2007 bylo zjištěno, matka nezl. J. a nezl. T. podala dne 11. 8. 2009 návrh na zvýšení výživného na dcery s tím, že nezl. T. nastoupila od 1. 9. 2008 do první třídy základní školy a nezl. J. bude od 1. 9. 2009 studovat na střední škole. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 5. 10. 2009, který však byl k odvolání matky zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování v intencích pokynů odvolacího soudu Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 16. 8. 2010 zvýšil výživné na nezl. J. od 1. 9. 2009 z částky 2.500,- Kč měsíčně na částku 4.000,- Kč a na nezl. T. od 1. 9. 2008 z částky 2.000,- Kč měsíčně na částku 3.200,- Kč, stěžovateli vyměřil dlužné zvýšené výživné a rozhodl o nákladech řízení.
O odvolání matky nezletilých a stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že výživné pro nezl. J. zvýšil od 1. 9. 2008 do 31. 8. 2009 na částku 6.200,- Kč, od 1. 9. 2009 do 30. 6. 2010 na částku 6.800,- Kč, od 1. 7. 2010 do budoucna na částku 7.200,- Kč měsíčně, a výživné pro nezl. T. zvýšil od 1. 9. 2008 do 30. 6. 2010 na částku 5.600,- Kč a od 1. 7. 2010 do budoucna na částku 6.000,- Kč měsíčně. Současně vyměřil dlužné zvýšené výživné a rozhodl o nákladech řízení.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozsudku a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Těžiště stěžovatelovy polemiky s obecnými soudy a zvláště se soudem odvolacím je v oblasti provádění a hodnocení důkazů o potřebách nezletilých a o příjmových a majetkových poměrech rodičů. Předmětem ústavního přezkumu však nemůže být správnost skutkových a následně právních závěrů obecných soudů, s výjimkou extrémních případů. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není jejich pravidelnou přezkumnou instancí. Nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jestliže právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Nic takového Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že se obecné soudy soustředily na zjištění rozhodných okolností odůvodňujících změnu předchozího rozsudku ve věci výživného na nezl. J. a nezl. T. ve smyslu §99 odst. 1 zákona o rodině. K tomu okresní soud provedl velmi obsáhlé dokazování, jehož výsledky v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl. Dospěl přitom k závěru, že došlo ke změně poměrů jak na straně nezletilých, tak na straně rodičů, které odůvodňují zvýšení výživného, a rozhodné skutečnosti podrobně vyložil, a to včetně okolností, které ho vedly k závěru, že jsou dány podmínky pro zpětné zvýšení výživného dle ustanovení §98 odst. 1 zákona o rodině, aby tak byly matce kompenzovány její dlouhodobě zvýšené náklady. Nelze přitom přisvědčit námitce stěžovatele, že se soudy zabývaly skutkovým stavem až od roku 2009 (nic takového z obsahu spisu nevyplývá) a že opomenuly, že stěžovatel do konce srpna 2010 platil ještě výživné na syna (k této okolnosti se podrobně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně a doplnil dokazování o další důkazy. Přitom uvedl, že nemá důvod považovat výpověď matky za nepravdivou, neboť aktivity nezletilých a jejich náklady se nevymykají běžnému standardu obvyklému u dětí srovnatelného věku, přičemž výpověď matky není v rozporu s listinnými důkazy. S jeho úvahou lze souhlasit, neboť nárůst potřeb nezletilých spojených s docházkou na základní (střední) školu je vždy pro matku - samoživitelku finančně náročný; nároky na materiální zabezpečení nezletilých v souvislosti s jejich věkem, zájmy a potřebami mají samozřejmě vzrůstající tendenci. Odvolací soud se podrobně vyjádřil také k osobním, majetkovým i výdělkovým poměrům stěžovatele i matky a porovnáním stavu, který byl dán v době přechozího rozhodnutí o výživném dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru o naplnění podmínek pro zvýšení výživného na obě děti, přičemž změny zásadnějšího charakteru podrobně rozvedl. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nerozumí úvaze o tom, že se bez důležitého důvodu zbavil majetkového prospěchu nejméně ve výši 700.000,- Kč, když krátce po skončení předchozího soudního řízení o výživném převedl na svoji manželku svůj spoluvlastnický podíl k rodinnému domu a přilehlým pozemkům, je třeba poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se odvolací soud touto okolností velmi podrobně a srozumitelně zabývá. Jestliže tedy při vyměření zvýšeného výživného přihlédl i k této skutečnosti, jeho postup odpovídá zákonnému hledisku uvedenému v §96 odst. 1 zákona o rodině a je ústavně konformní.
Ústavního rozměru nedosahuje ani argument stěžovatele o neprovedení jím navrhovaných důkazů. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud v něm zdůvodnil, proč neprovedl výslech nezl. J., proč nepovažoval za nutné připojit spis Okresního soudu ve Zlíně o vypořádání společného jmění rodičů, z jakého důvodu detailně neprokazoval všechny každodenní potřeby nezletilých, proč považoval za nadbytečný výslech Ing. P. a K. a proč neuznal za opodstatněný důkaz zprávami od bankovních ústavů o případných účtech nezletilých či matky). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není povinností obecných soudů vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedly (viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 49). I dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům, pokud své zamítavé rozhodnutí odůvodní. Této povinnosti odvolací soud dostál.
Lze tedy uzavřít, že z úvah soudu prvního stupně, do určité míry korigovaných odvolacím soudem, a ze závěrů odvolacího soudu nevyplývá ani ve světle námitek stěžovatele extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými, který jako jediný by dokázal přivodit závěr o protiústavnosti napadeného rozsudku.
Jinými slovy řečeno, námitky uplatněné stěžovatelem jsou takového charakteru, že mohou hrát roli v řízení před obecnými soudy, kde je zároveň uplatnil a soudy se s nimi vypořádaly, ovšem nenaznačují porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Toto právo, zakotvené v části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy a garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoli materiální subjektivní právo. Z toho plyne, že ani případná nesprávná interpretace zákona o rodině (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) by sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces a v jeho rámci i základního práva na rovnost účastníků v řízení.
Rozhodovací důvody odvolacího soudu, vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jeho rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.), nesvědčí o tom, že by tento soud věci stěžovatele nevěnoval přiměřenou pozornost, případně že by "nedostatečně zjistil a posoudil skutkový stav, což vyústilo v nesprávné právní posouzení"; naopak, z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud způsobem zcela dostatečným a zřejmým vyložil své skutkové i právní závěry, přičemž se neopomněl zabývat všemi podstatnými námitkami, které stěžovatel v řízení před ním uplatnil, a s nimiž argumentuje i v ústavní stížnosti. Dostál tak požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí a z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout.
V ústavněprávním kontextu přitom nelze pominout, že rozhodná ustanovení §96 odst. 1 a §99 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, v němž je obecným soudům k dispozici široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikaturního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle; není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecné soudy pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně (jak činí stěžovatel v ústavní stížnosti). Ústavní soud se tak necítí povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných hledisek "odůvodněných potřeb" nezletilých a "schopností a možností a majetkových poměrů" stěžovatele, zvláště za situace, kdy stěžovateli zůstává zachována možnost požádat soud s ohledem na jeho aktuální konkrétní majetkové poměry a výdělkové možnosti o snížení výživného.
Stěžovatel se sice označuje jako zavržený rodič, proti kterému matka své dcery popouzela, z obsahu spisového materiálu však nic takového zjištěno nebylo. K návrhu matky se před soudem opakovaně řešila úprava styku stěžovatele s nezletilými. Ze zpráv opatrovníka, který prováděl pohovor s nezletilými, vyplynulo, že obě děti měly k otci velmi kladný vztah a rády by se s ním vídaly, ten s nimi však žádný kontakt neudržoval, nikdy si je nevzal na víkend nebo prázdniny, nedával jim žádné dárky ani jim nezavolal. Ve vyjádření i v účastnické výpovědi uvedl, že zájem o úpravu styku nemá a s nezletilými se stýkat nechce. Vzhledem k jeho postoji soud styk s nezletilými neupravil. Jak vyplývá z provedeného dokazování v nyní projednávané věci, na jeho postoji k nezletilým se nic nezměnilo. Stěžovatel se s nimi dlouhodobě nestýká a vůbec se nepodílí na jejich výchově, byť nebyl rodičovských práv zbaven.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozsudku podle §79 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud v této souvislosti konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu