ECLI:CZ:US:2012:2.US.1388.08.1
sp. zn. II. ÚS 1388/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem B. Smetany 1, 301 37 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 1352/2007 ze dne 19. 12. 2007, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 10 To 178/2007 - 270 ze dne 23. 8. 2007, a rozsudku Okresního soudu v Semilech, č. j. 2 T 713/2006 - 238 ze dne 24. 4. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a sice s odkazem na porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s poukazem na porušení čl. 4 Ústavy.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavního pořádku následkem nesprávného výkladu normativních právních aktů, zvláště pak ústavněprávních předpisů.
Z napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl citovaným rozsudkem Okresního soudu v Semilech uznán vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) dříve platného trestního zákona (dále též "tr. zák."), jehož se dopustil tím (zkráceně podáno), že dne 5. 6. 2006 kolem 20.30 hodin v Harrachově před objektem č. p. 627, po oficiálním uveřejnění výsledků voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které se uskutečnily ve dnech 2. a 3. 6. 2006 a tedy v době, kdy již byly známy konkrétní počty poslaneckých mandátů jednotlivých politických stran, nabídl nově zvolenému poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR P. P., jenž byl zvolen za Českou stranu sociálně demokratickou, finanční odměnu ve výši 5.000.000,- Kč za to, že přestoupí z České strany sociálně demokratické do Strany zelených, když na nadcházející schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR měl P. P. složit slib poslance za Českou stranu sociálně demokratickou. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel včasné odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že odvoláním napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále též "tr. ř.") v celém rozsahu zrušil a sám ve věci rozhodl podle §259 odst. 3 téhož zákona, přičemž stěžovatele nově uznal vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., jehož se dopustil tím (zkráceně podáno), že dne 5. 6. 2006 kolem 20.30 hod v Harrachově před objektem č. p. 627 poté, co byl P. P. ve volbách konaných ve dnech 2. a 3. června 2006 zvolen poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, tedy v době, kdy již byly známy výsledky těchto voleb včetně konkrétních počtů poslaneckých mandátů jednotlivých politických stran, v úmyslu zásadně ovlivnit rozložení politického zastoupení v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, a fakticky tak výsledky jejího budoucího rozhodování, nabídl P. P., jenž byl zvolen za Českou stranu sociálně demokratickou, finanční odměnu ve výši 5 milionů Kč za to, že přestoupí z České strany sociálně demokratické do Strany zelených. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 8 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které soudu I. stupně vytkl, že svá skutková zjištění opřel toliko o výpověď P. P. tak, jak ji učinil v hlavním líčení, a že žádný další přímý důkaz soud k dispozici neměl. Pakliže dle stěžovatele soud prvého stupně zjistil skutkový stav pouze na základě výpovědi jediného svědka, neřídil se ustanoveními čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a §2 odst. 6 tr. ř. Stěžovatel v této souvislosti blíže uvádí, proč podle něj nemůže výpověď P. P. postačit pro závěr soudu o tom, že se jednalo o trestný čin, který spáchal právě stěžovatel. Tím, že odvolací soud ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyšel, dopustil se dle názoru stěžovatele týchž pochybení. Z tvrzení P. P. nelze dle mínění stěžovatele ani zjistit, zda po jeho osobě bylo (ze strany stěžovatele) požadováno, aby změnil svoji politickou příslušnost, a stal se tak členem jiné strany, což by prý nepochybně nemohlo být podkladem pro odsuzující výrok pro trestný čin podplácení, jak tento skutek kvalifikovaly soudy.
Stěžovatel obecným soudům také vytýká právní posouzení skutku. Má za to, že postupovaly v rozporu s trestním zákonem, neboť úvahy o tom, že přestup poslance P. P. z České strany sociálně demokratické do Strany zelených by znamenal změnu rozložení politických sil v Poslanecké sněmovně, a tím i faktickou změnu výsledků voleb, jsou prý v rozporu s čl. 26 Ústavy, dle kterého "poslanci vykonávají svůj mandát osobně v zájmu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy". Z toho stěžovatel následně dovozuje, že i kdyby se bylo uskutečnilo jednání tak, jak jej popsal P. P., v žádném případě po něm stěžovatel nepožadoval, aby vykonával svoji pravomoc poslance Parlamentu ČR v rozporu s Ústavou, tedy aby hlasoval v rozporu se svým svědomím. Stěžovatel k tomu dodal, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nemělo a nemohlo mít žádný vliv na dodržování pravidel volné soutěže politických stran a respektování výsledků voleb. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že trestný čin, jak je vymezen příslušným ustanovením dříve platného trestního zákona, může být spáchán pouze ve vztahu k věcem obecného zájmu. Podle stěžovatele je však účast určité osoby v určité politické straně jeho vnitřním postojem a "nepochybně se nejedná o věc obecného zájmu". Stejnou optikou nahlíží stěžovatel i na otázku možného přestupu z jedné politické strany do druhé, která dle něj rovněž nepředstavuje věc obecného zájmu.
V dalším pak stěžovatel argumentoval tím, že aplikaci kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu na zjištěný skutkový stav soudy nikterak nezdůvodnily. Nadto pokud jde o použití §161 odst. 2 písm. b) tr. zák., je prý z varianty uváděné P. P. zřejmé, že po něm nebylo požadováno, aby vykonával svoji pravomoc veřejného činitele, tj. aby v Poslanecké sněmovně hlasoval v rozporu se zákonem, tedy v rozporu se svým svědomím. K tomu stěžovatel doplňuje, že samotná skutečnost, že člen strany přestoupí do jiné strany, není nepochybně rozhodná pro výkon pravomoci zvoleného poslance, stejně jako působení na něj ze strany jeho poslaneckého klubu není působením na výkon pravomoci veřejného činitele.
Ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 4. 2010 předestřel stěžovatel Ústavnímu soudu další argumentaci. Jednak v tomto podání rozvedl některé své dřívější námitky vůči postupu obecných soudů (zvláště pokud jde o výklad pojmu "věc obecného zájmu", resp. "obstarávání věcí obecného zájmu"), jednak v něm vznesl výhradu spočívající v tom, že obecné soudy rezignovaly na komparaci ust. §161 odst. 1 trestního zákona se závazky plynoucí z mezinárodní smlouvy vyhlášené pod č. 70/2002 Sb.m.s. Z ní totiž dle stěžovatele plyne závěr, že v této mezinárodněprávní úpravě podmínek trestnosti úplatkářství schází požadavek, aby bylo podplácení členů tuzemských parlamentních shromáždění pokládáno za trestný čin podle tuzemského práva. To je dle přesvědčení stěžovatele "nepochybně logickou konsekvencí principu, podle něhož vykonává poslanec mandát odvozený od suveréních voličů, a který nelze oslabovat limitováním lobbismu zejména jeho kriminalizací." Stěžovatel má tak za to, že překročení rámce takové mezinárodněprávní úpravy z hlediska interpretace objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podplácení ve smyslu §161 odst. 1 tr. zák. mělo za následek odsouzení stěžovatele za jednání, které není trestným činem.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechny tři shora označená rozhodnutí obecných soudů zrušil pro jejich nesoulad s výše uvedenými ustanoveními součástek ústavního pořádku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný trestní spis vedený pod sp. zn. 2 T 713/2006 i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nutné nejprve konstatovat, že stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, navrhl zrušit vzpomínaný rozsudek Okresního soudu v Semilech. Ten však byl, jak i vyplývá ze stručné rekapitulace trestního řízení, Krajským soudem v Hradci Králové v celém rozsahu zrušen, a proto ústavní stížnost v části směřující proti tomuto neexistujícímu právnímu aktu, který tak nemůže ve vztahu k nikomu vyvolat žádné právní účinky, není v tomto ohledu projednatelná. Ostatně stěžovatel na straně 2 svého prvotního podání, jakož i na straně 2 svého pozdějšího podání ze dne 16. dubna 2010 výslovně brojí toliko proti rozhodnutím soudů odvolacího a dovolacího, nikoli proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Ústavní soud z toho tudíž vyvodil, že stěžovatel omezil rozsah přezkumu na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a usnesení Nejvyššího soudu.
Dále považuje Ústavní soud ve vztahu k námitkám stěžovatele za nezbytné v obecné rovině připomenout, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených prameny ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Třebaže takové ústavní vymezení nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tzv. obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s průběhem trestního řízení byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Z řečeného plyne, že Ústavní soud není soudem skutkových okolností, není příslušný řešit skutkové otázky (quaestiones facti), nýbrž soustřeďuje svoji přezkumnou činnost výhradně na posuzování otázek právních (quaestiones iuris), a to pouze v rovině ústavněprávní. Pakliže stěžovatel namítá nesprávné hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, pohybuje se v rovině práva jednoduchého, přičemž přezkum těchto námitek Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož těžiště dokazování spočívá v řízení před obecnými soudy prvního, popř. druhého stupně. Přitom hodnocení důkazů a rozhodování o vině a trestu obžalovaného je jejich výsostným právem, poněvadž toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy ve spojení s arg. a rubrica). Nadto nepovažuje Ústavní soud tyto výhrady za nedůvodné. Je třeba podotknout, že Okresní soud v Semilech vyšel nejprve ze skutečností, na kterých se shodli jak stěžovatel, tak i svědek P. P., a o nichž mezi nimi není sporu, to jest "kdo koho kontaktoval, kdy a kde se sešli, jak dlouho spolu hovořili, i v tom, že rozhovor proběhl mezi čtyřma očima" (viz str. 3 zrušeného rozsudku soudu I. stupně). Soud následně poznamenal, že o obsahu hovoru uvedl každý z nich "údaje diametrálně odlišné" (ibidem). Podtrhl, že verze skutku, jak ji nastínil stěžovatel, není podpořena žádnými dalšími důkazy, kdežto o věrohodnosti výpovědi P. P. svědčí celá řada dalších důkazů, včetně záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu. I když se totiž podle soudu prvního stupně jednalo o důkazy nepřímé, jejich vzájemná časová souvislost, kterou potvrzují právě záznamy telekomunikačního provozu, utvrdila soud v pravdivosti svědecké výpovědi P. P. (viz výčet a podstatný obsah provedených důkazů na str. 3 až 6 prvoinstančního rozsudku) a současně i v nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele (viz str. 5 in fine téhož rozhodnutí). Za takové důkazní situace není nedostatek dalších přímých důkazů na překážku pro to, aby soud mohl zaujmout stanovisko stran toho, zda obžalobou tvrzený skutek se stal a zda to byl stěžovatel v pozici obžalovaného, jenž se jej dopustil.
Odvolací soud pak zpřesnil některé vývody soudu prvního stupně, nepřisvědčil mu však v jeho závěru, že stěžovatel jednal po oficiálním vyhlášení výsledků voleb do Poslanecké sněmovny, neboť k tomu došlo až dne 6. 6. 2006, což bylo prokázáno zprávou Ministerstva vnitra ČR. Soudu prvého stupně také vytkl, že se v odůvodnění svého rozsudku nezmínil, proč nereagoval na opakovaný důkazní návrh obhajoby v podobě výslechu řady svědků, s čímž se krajský soud následně vypořádal (viz str. 3 - 4 rozsudku odvolacího soudu). Právě tyto důvody, spolu s potřebou formulačního zpřesnění výroku prvoinstančního rozsudku, vedly krajský soud ke zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí okresního soudu. Ani těmto úvahám odvolacího soudu nelze nic vytknout.
Dále se Ústavní soud zabýval výhradami stěžovatele ve vztahu k právní kvalifikaci skutku a ani je neshledal opodstatněnými. Ústavní soud je nucen nejprve upozornit, že výklad čl. 26 Ústavy, jak jej podává stěžovatel, je interpretací doslovnou, izolovanou od ostatních norem ústavního pořádku a základních principů demokratického právního státu. Nelze vytýkat obecným soudům, zvláště Nejvyššímu soudu, který se touto otázkou zabývá nejvíce, že v rámci právní kvalifikace skutku soudy vzaly v potaz skutečnost, že přestup poslance P. P. z České strany sociálně demokratické do Strany zelených by znamenal změnu rozložení politických sil v Poslanecké sněmovně, a tím i faktickou změnu výsledků voleb. Politický systém České republiky je totiž založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů, jak stojí v článku 5 Ústavy a jak správně neopomněl dovolací soud vyzdvihnout (viz str. 4 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Funkce poslance nebo senátora proto nelze zcela oddělit od politických stran, které představují jejich "ideový nosič", platformu, skrze niž reprezentují vůli lidu, který je jediným zdrojem veškeré státní moci (čl. 2 Ústavy).
Za důvodnou není možno pokládat ani námitku stěžovatele, že obecné soudy rezignovaly na komparaci ust. §161 odst. 1 trestního zákona se závazky plynoucí z Trestněprávní úmluvy o korupci vyhlášené pod č. 70/2002 Sb.m.s., ze které měl vyplynout závěr, že v této mezinárodněprávní úpravě schází požadavek, aby bylo podplácení členů tuzemských parlamentních shromáždění pokládáno za trestný čin podle tuzemského práva. Výklad stěžovatele, že tato mezinárodní smlouva přímo nezavazuje signatářské státy k tomu, aby pokládaly za trestný čin podle tuzemského práva podplácení poslance tuzemského parlamentního shromáždění s ohledem na legální definici pojmu "veřejný činitel", s nímž tento dokument pracuje, není opodstatněný. Takový výklad je totiž nepřiměřeně restriktivní a účelový, neboť z absence pojmů jako "poslanec", "člen parlamentního shromáždění" apod. ve výkladovém ustanovení smlouvy (čl. I) není možné usuzovat na to, že další osoby zastávající srovnatelné funkce z pohledu jejich významu v tom kterém ústavním systému již nespadají pod pojem veřejného činitele, jak je v čl. I smlouvy definován, poněvadž taková exegese se ocitá v rozporu s preambulí a samotným smyslem celé této mezinárodněprávní úpravy. Na tomto místě je nutné též konstatovat, že i kdyby interpretace Trestněprávní úmluvy o korupci provedená stěžovatelem byla správná, nemohlo by to nic změnit na skutečnosti, že smluvní strany této Úmluvy jsou oprávněny přijmout úpravu přísnější, resp. úpravu, která svým rozsahem výrazně přesahuje základní závazky z této smlouvy plynoucí. V souvislosti s tím musí Ústavní soud nad rámec řečeného současně podtrhnout i to, že z této mezinárodní smlouvy nevyplývají žádná práva fyzických či právnických osob, kterých by se tyto osoby mohly domáhat.
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se absence odůvodnění obecných soudů ve vztahu k použití kvalifikované skutkové podstaty, nelze jim přisvědčit. Již soud I. stupně ve svém rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, proč přistoupil k aplikaci kvalifikované skutkové podstaty, když vyložil, v čem spatřuje zvlášť závažný následek i to, že čin byl spáchán vůči veřejnému činiteli (viz str. 6 zrušeného rozsudku okresního soudu). P. P. označil za veřejného činitele s odkazem na legální definici tohoto pojmu obsaženou v §89 odst. 9 tr. zák., přičemž úplatek mu stěžovatel dle soudu nabídl právě v souvislosti s jeho postavením jako poslance Parlamentu ČR. Zvlášť závažný následek pak soud viděl ve změně rozložení politických sil, což mohlo ohrozit principy zastupitelské demokracie. Mnohem podrobněji odůvodňuje použití kvalifikované skutkové podstaty odvolací soud, a to jak co do naplnění jejího zákonného znaku obsaženého v §161 odst. 2 písm. b), tak i co do naplnění jejího dalšího zákonného znaku stanoveného v písm. a) téhož ustanovení, tedy pokud jednání stěžovatele mělo vést k zvlášť závažnému následku. Krajský soud poznamenal, že v případě posledně jmenovaného je řešení této otázky "relativně složitější", avšak lze jej bezpečně prokázat (viz str. 5 - 7 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové). Krom toho je třeba poukázat na to, že stěžovatel proti nedostatku odůvodnění rozsudku soudu II. stupně týkajícího se aplikace kvalifikované skutkové podstaty ve svém stručném dovolacím návrhu vůbec nebrojil (ačkoliv takový dovolací důvod zjevně uplatnit mohl), polemizoval toliko s tím, zda byl naplněn zákonný znak základní skutkové podstaty, a sice skutečnost, aby k jednání došlo v konjunkci s obstaráváním věcí obecného zájmu (viz č. l. 280 výše uvedeného trestního spisu). Z toho je zřejmé, že tyto stížní námitky nemohou vůbec obstát.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu