ECLI:CZ:US:2012:2.US.1394.11.1
sp. zn. II. ÚS 1394/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti MUDr. B. M., zastoupené JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 19 C 413/2003-128 ze dne 29. 2. 2008, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 361/2008-165 ze dne 8. 10. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2654/2009-190 ze dne 8. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, dovolávaje se ochrany svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i svého legitimního očekávání, garantovaného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka rovněž žádá Ústavní soud, aby posoudil, zda v předmětném řízení byla poskytnuta dostatečná a účinná ochrana jejímu vlastnickému právu ve smyslu čl. 11 Listiny, respektive aby posoudil otázku, zda spoluvlastník může se svým podílem, z hlediska rozhodování o dispozici s majetkem, nakládat bez ohledu na zájem ostatních spoluvlastníků.
Jak Ústavní soud zjistil, napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalované L. K. (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 60.647,- Kč (po rozšíření žaloby) s příslušenstvím s tvrzením, že vedlejší účastnice jako většinová podílová spoluvlastnice domu v Plzni, bez možnosti ovlivnit její rozhodnutí stěžovatelkou jako menšinovou spoluvlastnicí nemovitosti, rozhodla o tom, že bude sama spravovat společnou věc a vyplácet si za výkon správy odměnu, s jejíž výší stěžovatelka nesouhlasila. Žalovaná částka tak představovala část odměny za správu domu v letech 2000 až 2004, kterou stěžovatelka považovala za nepřiměřenou.
Okresní soud Plzeň-město (dále též "okresní soud") podanou žalobu rozsudkem č. j. 19 C 413/2003-128 ze dne 29. 2. 2008 zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 22.295,- Kč (výrok II.) a České republice na účet okresního soudu doplatek soudního poplatku ve výši 10,- Kč (výrok III.).
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 18 Co 361/2008-165 ze dne 8. 10. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost uhradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 17. 523,- Kč a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve výši 21.670,- Kč, k jejichž úhradě ve prospěch vedlejší účastnice opět zavázal stěžovatelku.
Obecné soudy řešily věc jako spor mezi spoluvlastníky budovy ve smyslu ustanovení §139 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Vycházely z toho, že správa společné věci spadá pod pojem hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž rozhodnutí o zřízení správce i o určení konkrétní osoby správce pak podléhá režimu ustanovení §139 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Dle učiněných skutkových zjištění vedlejší účastnice a další spoluvlastnice M. Š., která vyslovila souhlas se správcovstvím vedlejší účastnice i s výší odměny, disponují v součtu spoluvlastnickým podílem na předmětné nemovitosti ve výši 34/56, tedy většinovým podílem, což je opravňovalo k rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí v souladu citovaným ustanovením. Odvolací soud dále dovodil, že stěžovatelce jako menšinové spoluvlastnici byla dána možnost se k záměru většinové spoluvlastnic vyjádřit a pokud na rozhodnutí (dopis) vedlejší účastnice v přiměřené době nereagovala, vyslovila s jejím záměrem konkludentně souhlas. Případný nesouhlas by však podle soudu stejně neměl žádný význam, neboť se nejednalo o důležitou změnu společné věci (§139 odst. 3 občanského zákoníku). Krajský soud posuzoval i výši odměny za správu, stanovenou na úrovni 8 %, později 10 % z hrubého příjmu domu, pročež ji shledal přiměřenou náročnosti výkonu správy společné věci.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 2654/2009-190 ze dne 8. 3. 2011 odmítl jako nepřípustné, neshledávaje rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.
Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti setrvává na svém stanovisku o nepřiměřenosti stanovené odměny za správu domu, jež vedla ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice a současně ke zkrácení výnosů z nemovitosti připadající stěžovatelce. Mimo to se stěžovatelka ohradila proti tvrzení krajského soudu, že s postupem vedlejší účastnice vyslovila souhlas, pro což podle jejího názoru není ve spise jediný důkaz.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jádro stížnostního návrhu tvoří pokračující polemika stěžovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů obou stupňů, potažmo Nejvyššího soudu, která neopouští rovinu jednoduchého práva. Z předestřené argumentace je spíše patrná neochota stěžovatelky akceptovat výsledek řízení před obecnými soudy. Samotný fakt, že stěžovatelka byla ve sporu neúspěšná, nelze však bez dalšího hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces. O rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny či s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by mohlo jít jen tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takovou situaci se v posuzované věci evidentně nejedná.
Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor, o nějž se rozhodnutí obecných soudů opírají, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Právní závěry soudů jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a nejsou ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což by, jak Ústavní soud shora naznačil, jedině mohlo zakládat potřebu jeho zásahu.
Ústavní soud se na popud stěžovatelky blíže zabýval otázkou, zda rozhodnutími obecných soudů mohlo dojít k porušení jejího vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny. Ústavní soud již dříve vyslovil, že spoluvlastnictví velmi úzce navazuje na ochranu vlastnického práva, poskytovanou zejména podle čl. 11 odst. 1 Listiny, která je zaručována všem vlastníkům se stejným zákonným obsahem. Spoluvlastnictví je výrazem vlastnického vztahu ke společné věci s tím, že spoluvlastník může svým podílem nakládat jen s ohledem na zájmy ostatních spoluvlastníků (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 279/95 ze dne 11. 6. 1997, N 73/8 SbNU 209). Povinností veřejné moci, zejména moci soudní, je bezpochyby poskytnout náležitou ochranu vlastnickému právu obou spoluvlastníků tak, aby byl naplněn ústavní požadavek šetření smyslu základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Ochrana vlastnického práva jednoho ze spoluvlastníků se pak ovšem poměřuje ochranou vlastnického práva druhého ze spoluvlastníků, neboť jde o vztah horizontální, v němž vlastnické právo svědčí oběma (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 456/05 ze dne 23. 9. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci šlo o výklad ustanovení §139 odst. 2 občanského zákoníku, tedy o výklad jednoduchého práva. Podle první věty citovaného ustanovení rozhodují spoluvlastníci o hospodaření se společnou věcí většinou, počítanou podle velikosti podílů. Občanský zákoník se tak v záležitosti hospodaření se společnou věcí přiklonil k principu tzv. majorizace, prolomený pouze tím, že spoluvlastníci s menšinovými podíly mohou v případě důležité změny věci požádat o ochranu soud (§139 odst. 3 občanského zákoníku). Tento princip Ústavní soud v zásadě nezpochybňuje, neboť jeho konstrukce plně odpovídá ústavnímu principu zakotvenému v čl. 6 Ústavy, podle které rozhodnutí (nejen politická) vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním, avšak současně šetří práv menšin. Jedná se o přístup pružný, spravedlivý a v právním státě obvyklý. Odlišné pojetí, založené na zásadě bezvýjimečné dohody mezi spoluvlastníky při užívání a nakládání se společnou věcí, by mohlo hospodaření s věcí naopak zcela znemožnit.
Je třeba dále připomenout, že koncepce vlastnického práva je vyjádřena také dikcí, podle níž vlastnictví zavazuje (čl. 11 odst. 3 Listiny). Vlastník (tedy i spoluvlastník) má nejen práva, ale i povinnosti. Jestliže většinoví spoluvlastníci (počítáno podle velikosti podílů) rozhodnou určitým způsobem o hospodaření s věcí, musí toto většinové rozhodnutí být ze strany menšinových spoluvlastníků respektováno. Výjimku tvoří případy, v nichž je výsledek v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a porušuje základní práva menšinových spoluvlastníků. Jinými slovy, zvýhodnění většinového spoluvlastníka na úkor spoluvlastníka menšinového nesmí být excesivní (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008, N 177/51 SbNU 195). Nic takového však obecné soudy v konkrétní věci neshledaly.
Jelikož ani Ústavním soudem nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu