ECLI:CZ:US:2012:2.US.1417.10.1
sp. zn. II. ÚS 1417/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Ostrava - Poruba, Svojsíkova 2/1596, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010 ve věci sp. zn. 21 Cdo 4022/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2007 ve věci sp. zn. 23 Co 340/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby konané dne 29. 7. 2004 od 11:00 hod. v Praze, jejímž předmětem byly zhruba čtyři desítky v žalobě specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Ponava, obec Brno. Této žalobě Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 11. 2006 ve věci sp. zn. 30 C 203/2004 vyhověl, neboť mj. dospěl k závěru, že jednatel stěžovatelky se dostavil k předmětné dražbě před jejím zahájením, dražební jistotu ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, "chtěl a mohl včas složit" v hotovosti k rukám dražebníka, pročež mu mělo být umožněno dražit, neboť se stal účastníkem dražby. K odvolání žalovaných (dražebník, navrhovatel dražby a vydražitel) Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelčinu žalobu zamítl, jelikož dospěl k závěru, že jednatel stěžovatelky složil dražební jistotu až po zahájení dražby, a proto se stěžovatelka nestala účastníkem dražby a z toho důvodu není ani aktivně legitimována k podání dané žaloby. Následné stěžovatelčino dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnuto, neboť dovolací soud neshledal (věcnou) nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě zdůrazňuje, že její jednatel byl na místě konání dražby včas a měl dostatek času, aby složil dražební jistotu v hotovosti, tak jak mu to umožňuje ustanovení §14 zákona o veřejných dražbách. Dražebník však odmítl převzít peníze v hotovosti s tím, že dražební jistota má být hrazena na bankovní účet dražebníka. Takovýto výklad ustanovení §14 zákona o veřejných dražbách není dle názoru stěžovatelky možný, neboť zjevnou vůlí zákonodárce bylo dát účastníkům co nejširší možnost, jak uhradit dražební jistotu (tedy např. i bankovní zárukou). Tím, že dražebník odmítl převzít od jednatele stěžovatelky dražební jistotu, byla stěžovatelce odepřena možnost zúčastnit se dražby. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že je prakticky nemožné, pokud není dražba konána v bance, u níž je veden účet, na nějž se skládá dražební jistota, aby účastník dražby splnil lhůtu stanovenou v ustanovení §14 zákona o veřejných dražbách pro složení dražební jistoty krátce před zahájením dražby, a ještě se stihl přesunout do místa konání dražby. Navíc v případě, že by dražba byla konána "za zavřenými dveřmi", tedy pokud by bylo umožněno dražit pouze některým osobám, nemohly by osoby, jež se nedostaly do místa dražby, podat žalobu na neplatnost takovéto dražby a dražba by byla platnou, pakliže by její platnost nenapadl některý z účastníků dražby, jenž byl v místě konání dražby.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že dražebník v předmětné věci porušil ustanovení §20 odst. 1 písm. f) zákona o veřejných dražbách, neboť dražební vyhláška neobsahovala určení místa složení dražební jistoty, v důsledku čehož fakticky neumožňovala složení dražební jistoty v hotovosti. Stěžovatelka tak má za to, že možnost úhrady dražební jistoty pouze bankovním převodem není v souladu se zákonem o veřejných dražbách (odporuje jeho kogentnímu ustanovení §14), a proto je toto ustanovení dražební vyhlášky neplatné, neboť dle zákona je možné hradit dražební jistotu i v hotovosti. Odchylná (neúplná) úprava provedená dražební vyhláškou potom dle názoru stěžovatelky způsobuje neplatnost celé dražby. Závěrem stěžovatelka připomíná, že dle ustanovení §23 odst. 5 zákona o veřejných dražbách musí být každému, kdo se dostaví k zapsání do dražby před jejím zahájením a prokáže, že splňuje podmínky stát se účastníkem dražby, umožněno dražit.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatelů. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas se závěrem obecných soudů, jmenovitě Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, že předmětnou dobrovolnou veřejnou dražbu není namístě označit za neplatnou, neboť stěžovatelka není aktivně legitimována k napadení její neplatnosti, jelikož ji není možno považovat za účastníka dražby.
Stěžovatelka se v této souvislosti dovolává porušení ustanovení čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, v ústavní stížnosti však vůbec nedává najevo, proč by spor o ne/platnost předmětné dražby měl nabýt ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka tak v podstatě pouze polemizuje se správností napadených rozsudků obecných soudů. Jak však bylo uvedeno výše, věcná správnost nepředstavuje relevantní kritérium pro určení důvodnosti ústavní stížnosti. Faktická absence relevantní ústavněprávní argumentace tak bez dalšího odsouvá posuzovanou ústavní stížnost do kategorie podání zjevně neopodstatněných.
Je zřejmé, že ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny v projednávané věci zasaženo nebylo, neboť napadenými rozhodnutími stěžovatelce žádná povinnost (s výjimkou jí nezpochybňovaného výroku o nákladech řízení) uložena nebyla; pokud jde o povinnosti stanovené inkriminovanou dražební vyhláškou, o ní bude pojednáno níže. Porušeno současně nemohlo být ani ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, protože zde není (s výjimkou práva na spravedlivý proces) žádné základní právo, jež by mělo být dle stěžovatelky porušeno, jehož podstata a smysl by měl být šetřen.
Napadenými rozhodnutími tak mohlo být porušeno pouze ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť na rozdíl od věci posuzované Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 57, str. 179) nebylo v posuzované věci "ve hře" stěžovatelkou ostatně nedovolávané ustanovení čl. 11 Listiny.
Efektivně by tak mohlo být zasaženo stěžovatelčino právo na spravedlivý proces pouze v případě, pokud by důvodně tvrdila, že v důsledku tohoto bylo porušeno její legitimní očekávání na nabytí draženého majetku ve smyslu ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Nic takového však stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí.
Důvodem kasačního rozhodnutí Ústavního soudu by za této situace musela být skutečnost, že obecné soudy napadenými rozhodnutími přikročily k takové aplikaci a interpretaci rozhodného podústavního práva, jež vykazuje zjevné prvky svévole (libovůle). Nic takového ovšem stěžovatelka netvrdí a k takovému názoru nedospěl ani Ústavní soud.
Odvolací soud aplikoval v dané věci ustanovení §14 odst. 2 zákona o veřejných dražbách ve znění účinném do dne 31. 8. 2006, jež znělo: Účastník dražby je povinen složit dražebníkovi ve lhůtě uvedené v dražební vyhlášce dražební jistotu v penězích nebo ve formě bankovní záruky; dražebník je povinen umožnit oba uvedené způsoby.
Stěžovatelka v argumentaci vznesené v ústavní stížnosti akcentuje skutečnost, že citované ustanovení umožňuje složení dražební jistoty v hotovosti. Stěžovatelka tak patrně přehlíží, že ustanovení §14 zákona o veřejných dražbách umožňuje (potenciálním) účastníkům dražby, aby uhradili požadovanou dražební jistotu v "penězích" - tedy ne pouze formou bankovní záruky - nikoliv však nutně i v "hotovosti" (srov. odůvodnění na str. 5 ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ustanovení §14 zákona o veřejných dražbách je navíc třeba vykládat v souladu se zněním zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, jenž byl v rozhodné době již účinný (od 1. 7. 2004). Požadovaná dražební jistota ve výši dvou milionů korun přitom zjevně přesahuje zákonný limit stanovený v ustanovení §4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti. Z tohoto pohledu není možno považovat znění předmětné dražební vyhlášky za rozporné s ustanovením §14 zákona o veřejných dražbách.
Bez ohledu na úvahy vyslovené v předchozím odstavci je ovšem namístě zdůraznit, že ústavněprávní rozměr by stěžovatelkou dovolávaná situace mohla nabýt pouze v případě, pokud by stěžovatelka tvrdila (a dokazovala), že objektivně neměla možnost včas požadovanou dražební jistinu složit. Nic takového ovšem stěžovatelka ani netvrdí, vychází pouze z předpokladu, že pokud jí zákonodárce umožnil složit dražební jistotou v penězích, měla by mít možnost složit dražební jistotu i v hotovosti v den a (patrně i) na místě konání dražby. Jinými slovy, stěžovatelka netvrdí, že by lhůta pro složení dražební jistoty v "penězích" na bankovní účet dražebníka byla nepřiměřeně krátká (dražba se konala po více než měsíci po vydání dražební vyhlášky), v důsledku čehož by jí byla znemožněna účast na předmětné dražbě, pouze se domnívá, že jí bylo znemožněno uhradit dražební jistotu v "hotovosti" v den (a na místě) konání dražby. Taková možnost však stěžovatelce zákonem ani dražební vyhláškou garantována nebyla. V kontextu projednávané věci je tak zřejmé, že stěžovatelka nesplnila zákonný předpoklad účasti na veřejné dražbě spočívající ve složení dražební jistoty, neboť nedůvodně předpokládala, že "bude stačit" uhradit ji přímo na místě v den konání dražby. Tato mylná úvaha přitom mj. i prizmatem zásady profesionality, jíž stěžovatelka jakožto podnikatelka podléhá, musí jít jednoznačně k její tíži.
Z uvedeného důvodu se potom stěžovatelka nemůže úspěšně dovolávat ustanovení §23 odst. 5 zákona o veřejných dražbách, dle kterého musí být každému, kdo prokáže splnění podmínek účastnit se dražby, umožněno dražit, neboť stěžovatelka zjevně splnění těchto podmínek před zahájením dražby neprokázala (viz ratio decidendi napadeného rozsudku městského soudu) a nenaplnila tak hypotézu tohoto ustanovení. Liché jsou proto i výše předestřené úvahy stěžovatelky na téma "dražba za zavřenými dveřmi", neboť pokud by stěžovatelka splnila (včas) podmínku složení požadované dražební jistoty, stala by se bezesporu účastníkem dražby a byla by tak aktivně legitimována k podání případné žaloby na vyslovení její neplatnosti dle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozsudcích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích Městský soud v Praze a Nejvyšší soud učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu