ECLI:CZ:US:2012:2.US.1502.10.1
sp. zn. II. ÚS 1502/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. P., zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlova 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2010 ve věci sp. zn. 14 Co 9/2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2009 ve věci sp. zn. P 1229/99, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž mělo být porušeno ustanovení čl. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 2 a čl. 90 Ústavy a rovněž ustanovení čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
Shora označeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zvýšil stěžovateli jakožto otci nezletilé J. výživné (stanovené naposledy rozsudkem ze dne 29. 2. 2000 ve výši 2 000,- Kč měsíčně) na 3 000,- měsíčně s účinností od 1. 8. 2004 a na 4 000,- měsíčně s účinností od 1. 9. 2007; nedoplatek vzniklý tímto zvýšením ve výši 70 000,- Kč byl stěžovatel povinen uhradit ve lhůtě jednoho měsíce. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.
Obecné soudy při rozhodování o výši vyživovací povinnosti uložené stěžovateli aplikovaly ustanovení §85a odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Nalézací soud přikročil k aplikaci ustanovení §85a odst. 1 zákona o rodině dle stěžovatele proto, že řádně nespolupracoval s ustanoveným znalcem P., kterému nezaslal účetní a daňové doklady ke zpracování znaleckého posudku. Odvolací soud potom dospěl k závěru, že znalce nebylo třeba v dané věci vůbec ustanovovat, jelikož podmínky pro aplikaci ustanovení §85a odst. 1 zákona o rodině byly splněny již tím, že stěžovatel nesplnil mu soudem uloženou povinnost předložit veškeré požadované účetní doklady (jejichž rozsah byl dle stěžovatele stanoven velmi široce a přitom nepřesně). Stěžovatel však v této souvislosti namítá, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí jakožto absentující taktéž účetní doklady, které stěžovatel soudu předložil. Nadto stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly ustanovení §85a odst. 1 zákona o rodině paušálně na celé posuzované období, přestože je nepochybné, že předložil soudu účetní doklady vztahující se minimálně k převážné části rozhodného období. Právě v tomto období tedy měly soudy vycházet ze stěžovatelových skutečných a prokázaných příjmů, a nikoliv důkazní situaci k jeho tíži zjednodušit aplikací ustanovení §85a odst. 1 zákona o rodině. Stěžovatel navíc připomíná, že znalec ztratil část účetních dokladů, jež mu zaslal, což obecné soudy zcela pominuly. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že mu obecnými soudy byla stanovena vyživovací povinnost, jež neodpovídá jeho finančním možnostem.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 10. 2011 stěžovatel zaslal vytištěné tři e-mailové zprávy odeslané jím P. a jednu zaslanou účetnímu, ze kterých má být zřejmé, že stěžovatel spolupracoval s ustanoveným znalcem a předkládal účetní doklady podle daných pokynů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví. Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Jinými slovy, pravomoc Ústavní soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecných soudů z toho hlediska, zda jimi byly dodrženy ústavněprávní principy, tedy zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Předpokladem indikace ústavně konformního rozhodnutí přitom rovněž je zjištění, že obecnými soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se skutečností, že obecné soudy v dané věci aplikovaly ustanovení §85a odst. 1 zákona o rodině. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že se snažil se soudem ustanoveným znalcem spolupracovat, což dokládá i výpisem ze své e-mailové komunikace. Stěžovatel však poněkud přehlíží, že dle názoru odvolacího soudu (viz str. 3 napadeného rozsudku) v dané věci důvodem pro aplikaci ustanovení §85a odst. 1 zákona o rodině nebyla absence adekvátní součinnosti soudem ustanovenému znalci, nýbrž již skutečnost, že stěžovatel nalézacímu soudu v poskytnuté lhůtě nepředložil veškeré doklady, ze kterých by bylo možno zjistit skutečné stěžovatelovy příjmy v celém rozhodném období. Pokud proto obecné soudy za dané situace, kdy stěžovatel jakožto osoba s příjmy z jiné než závislé činnosti neunesl důkazní břemeno zakotvené v ustanovení §85a odst. 1 zákona o rodině, aplikovaly v tomto ustanovení přítomnou nevyvratitelnou domněnku (srov. Hrušáková, Milana a kol.: Zákon o rodině, 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 418, 419), a tento svůj postup náležitě odůvodnily, nelze jim prizmatem relevantních kritérií ústavněprávního přezkumu nic vytknout.
Je proto zřejmé, že napadenými rozsudky nalézacího a odvolacího soudu v projednávané věci stěžovatelem citovaná ustanovení Listiny a Ústavy porušena nebyla. Pro úplnost je namístě dodat, že se stěžovatel nemůže úspěšně dovolávat odkazovaného ustanovení Úmluvy, neboť toto stanoví právo dítěte, nikoliv právo rodiče, pročež z podstaty věci není stěžovatel - jenž v řízení o ústavní stížnosti hájí svoje práva, nikoliv práva svého dítěte - aktivně legitimován dovolávat se porušení ustanovení čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy.
Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Na základě předestřených zjištění přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Stanislav Balík
předseda senátu