ECLI:CZ:US:2012:2.US.1506.12.1
sp. zn. II. ÚS 1506/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 8, Moravská Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2011 č. j. 14 Co 315/2011-36 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 3. 2011 č. j. 23 C 157/2010-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i k porušení ustanovení čl. 90 Ústavy.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal po žalované, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, zaplacení částky 11 397 997,43 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka měla dle žalobce představovat škodu, jež mu měla vzniknout jako společníku zaniklé společnosti L. H. a spol., v. o. s., v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2011 sp. zn. 14 Co 315/2011 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.
Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení a namítá, že obecné soudy v něm nevyhověly zásadám spravedlivého procesu. Stěžovatel vytýká Krajskému soudu v Ostravě, že kasační rozsudek Nejvyššího soudu účastníkům nedoručil, čímž nerespektoval pokyn dovolacího soudu. Pokud obecné soudy rozhodující v posuzované věci neshledaly v tomto předchozím postupu nesoulad, dostaly se tím podle názoru stěžovatele mimo rámec ústavnosti.
Ústavní soud posoudil stěžovatelovu argumentaci i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za svévolná, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Stěžovatel svou žalobu proti státu stavěl jednak na tvrzení nesprávného úředního postupu, k němuž podle jeho názoru došlo nedoručením kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu Krajským soudem v Ostravě účastníkům řízení, jednak na údajné existenci nezákonného rozhodnutí, kterým podle jeho názoru je usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2008 č. j. 38 K 51/2008-134, jímž soud zamítl návrh úpadce (obchodní společnosti L. H. a spol. v. o. s.) na zrušení konkurzu.
Obecné soudy v posuzované věci zjistily, že k návrhu obchodní společnosti L. H. a spol., v. o. s., byl na tuto společnost rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2006 sp. zn. 38 K 51/2006 prohlášen konkurz, což má na jiná řízení vedená o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkurzu, ten důsledek, že se ze zákona přerušují a soud by v nich (zkráceně řečeno) neměl vydat žádné rozhodnutí. Pokud za této situace (zřejmě proto, že se o prohlášeném konkurzu nedozvěděl) vydal Nejvyšší soud v řízení o pohledávce proti stěžovateli rozhodnutí, jímž dříve vydaná rozhodnutí nižších soudů zrušil, učinil tak poněkud nadbytečně. Následný postup Krajského soudu v Ostravě, který v souladu s pravidly přerušeného řízení a ustálenou judikaturou odmítl prohlubovat nedorozumění v této věci a rozhodl se nedoručit kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, obecné soudy nepovažovaly za nesprávný ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
Obecné soudy dále zjistily, že obchodní společnost L. H. a spol., v. o. s., se následně návrhem domáhala zrušení konkurzu s odůvodněním, že kasací rozhodnutí obecných soudů výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu odpadly pro něj předpoklady. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2008 č. j. 38 K 51/2006-134, jímž soud pravomocně uvedený návrh zamítl a současně rozhodl o zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení, obecné soudy neshledaly na rozdíl od stěžovatele nezákonným, jak jej mají na mysli ustanovení §7 a §8 zákona o odpovědnosti státu. Obecné soudy zcela v mezích zákonné dikce konstatovaly, že uvedené rozhodnutí krajského soudu nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, jsou jím tedy vázány, a v nynějším řízení nejsou ani oprávněny samy jeho legalitu zkoumat.
Lze přisvědčit i zmínce v odůvodnění napadených rozhodnutí, že problematická by se jevila i otázka aktivní legitimace stěžovatele (v původním řízení žalobce), neboť v konkurzním řízení nevystupoval jako účastník.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, který by mohl svým zásahem napravit, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu