ECLI:CZ:US:2012:2.US.1531.12.1
sp. zn. II. ÚS 1531/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Městské části Praha - Lipence, K Obci 47, Praha 5, zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem Svobodova 7, Praha 2, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 342/2007-240 ze dne 9. 1. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 4. 2012, se stěžovatelka domáhá zrušení nákladového výroku III. v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení uplatnil svévoli, která byla natolik závažná, že přesáhla do ústavně právní roviny a porušila stěžovatelčino právo na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Městský soud v Praze napadeným výrokem III. uvedeného rozsudku, vydaného v odvolacím řízení a týkajícího se právní věci žalobkyně (stěžovatelky) proti žalované EKOSPOL, a. s., o zaplacení částky 924 000 Kč s příslušenstvím, nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 10. 2012 bylo dále zjištěno, že rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2003/2012-258 ze dne 27. 7. 2012 byl na základě dovolání žalované částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012 č. j. 11 Co 342/2007-240. Z písemného vyhotovení uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl mj. zrušen i ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, napadeném projednávanou ústavní stížností, a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze s pokynem, že odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek daných jeho ustanovením §75 odst. 1, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost sice může být zcela výjimečně připuštěna proti rozhodnutím, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení), to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a námitka porušení základních práv by nemohla být již v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna (srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 36, č. 6). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Stěžovatelkou napadený výrok III. rozsudku odvolacího soudu, kterým jí nebyly s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. přiznány náklady řízení před soudy všech stupňů, byl sice v době podání ústavní stížnosti pravomocný, nešlo však o rozhodnutí konečné, neboť řízení před obecnými soudy stále pokračovalo na základě dovolání žalované. Zůstala zde tedy otevřena možnost, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bude Nejvyšším soudem zrušeno, jak se také nakonec částečně stalo. Podání dovolání žalovanou Ústavnímu soudu bránilo v projednání podané ústavní stížnosti, neboť zásah z jeho strany dříve, než by bylo s konečnou platností vyřešeno meritum věci a v návaznosti na to otázka nákladů řízení, by byl předčasný. V současné době je však, jak bylo konstatováno výše, situace taková, že rozsudek odvolacího soudu byl krom jiného zrušen i ve výrocích o nákladech řízení, tedy i v jeho výroku III., který stěžovatelka napadá ústavní stížností, s tím důsledkem, že o náhradě dosavadních nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém řízení o věci (viz ustanovení §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Ve výroku napadeném ústavní stížností tak rozhodnutí odvolacího soudu "právně neexistuje", a tudíž je jeho kasace Ústavním soudem vyloučena. Stěžovatelka však má v pokračujícím soudním řízení k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv a teprve po jejich vyčerpání se může obrátit na Ústavní soud s novou ústavní stížností (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, str. 321, nebo sp. zn. IV. ÚS 158/04, tamtéž, sv. 37, str. 23, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1115/10, sp. zn. IV. ÚS 1865/09, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 9. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj