ECLI:CZ:US:2012:2.US.1568.11.1
sp. zn. II. ÚS 1568/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti D. H., právně zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. 21 T 126/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011 sp. zn. 8 To 40/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 30. 5. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv (čl. 2 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byla odsouzena podle §286 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Městský soud v Praze na základě odvolání podaného stěžovatelkou zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatelka odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců ve věznici s dozorem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že řízení bylo zatíženo podstatnou vadou, neboť podkladem pro vyšetřování předmětného trestného činu byl nezákonný postup policistů spočívající v provedení domovní prohlídky, a to aniž by byly pro tento postup splněny podmínky zákona.
Dne 22. 7. 2010 došlo k zajištění svědkyně K. H. příslušníky policie ČR z oddělení pátrání po osobách, jelikož svědkyně opustila diagnostický ústav a byla svým otcem označena za pohřešovanou. Policisté svědkyni dne 22. 7. 2010 objevili v bytě stěžovatelky, do tohoto bytu vstoupili a provedli domovní prohlídku, při které byly zjištěny předměty, které by mohly sloužit k výrobě drog. Policisté z oddělení hledaných osob neměli oprávnění bez souhlasu obžalované vstupovat do bytu, který užívala, tento byt jakkoliv prohledávat a v bytě se nalézající předměty hodnotit. Provedenou prohlídku lze proto považovat za nezákonnou a nelze za žádných okolností použít jako důkaz poznatky tímto postupem získané. Všechny důkazy získané tímto nezákonným postupem policie a důkazy na takto provedenou prohlídku navazující jsou proto nezákonnými a procesně nepoužitelnými.
Pokud se týká subjektivní stránky trestného činu, soud prvního stupně neprovedl jediný důkaz, ze kterého by se dalo na úmysl obžalované usuzovat. Obecné soudy nejenže se při svém rozhodování dopustily závažných pochybení, když nesprávně právně posoudily otázky pro řízení rozhodné a značnou měrou zasáhly do základních lidských práv stěžovatelky. Stěžovatelka pak ponejvíce pociťuje zásah do práva na soudní a jinou právní ochranu a zásah do domovní svobody.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81, článek 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek. Základní práva totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelky a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatelky řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Stěžejní námitkou ústavní stížnosti je procesní nepoužitelnost důkazů získaných dle názoru stěžovatelky nezákonnou domovní prohlídkou. K posouzení této námitky si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 126/2010, z něhož zjistil následující.
Dle úředního záznamu založeného na č.l. 58 bylo dne 22. 7. 2010 provedeno šetření ve věci pohřešované K. H., která byla zastižena v 10.00 hodin na adrese P. Při doprovodu policistů do bytu za účelem sbalení osobních věcí (s jejím souhlasem) byly v bytě přítomnými policisty spatřeny předměty, které mohly být používány k výrobě a přechovávání omamných a psychotropních látek. K této věci byly vyslechnuty osoby, které se v bytě nacházely (z nichž jedna byla celostátně hledanou osobou). V rámci prověřování této skutečnosti byl ještě téhož dne vydán příkaz k domovní prohlídce (soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 114/2010) v předmětném bytě s tím, že úkon bude proveden jako neodkladný. S prohlídkou bylo dle protokolu o provedení domovní prohlídky započato ve 21.30 hodin a byla ukončena ve 22.45 hodin téhož dne. Všechny zajištěné předměty byly řádně zapsány v příloze protokolu. Z uvedeného je zřejmé, že domovní prohlídka, na jejímž základě byly získány důkazy, byla provedena v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a není proto žádného důvodu, aby předmětné důkazy nemohly být použity v trestním řízení.
Pokud jde o přítomnost policistů v předmětném bytě před zahájením domovní prohlídky v souvislosti s pátráním po pohřešované osobě, je nutno konstatovat, že s jejich přítomností v bytě pohřešovaná (svědkyně H.) souhlasila, policisté do bytu vstoupili s jejím souhlasem a podle výpovědi zasahujících policistů před soudem, jakož i podle úředního záznamu ze dne 22. 7. 2010, vizuálně zkontrolovali jednotlivé místnosti bytu jednak za účelem zjištění přítomnosti dalších osob a jednak za účelem zabránění event. sebepoškozování svědkyně, případně jiným nepředvídatelným okolnostem. Tímto způsobem byly zjištěny předměty, které dle vyhodnocení zasahujících policistů mohly sloužit k výrobě omamných a psychotropních látek. Na základě těchto okolností pak nelze postup zasahujících policistů označit jako nezákonný, když další úkony byly činěny dle příslušných ustanovení trestního řádu (podání vysvětlení dle §158 odst. 5 tr. řádu, příkaz k domovní prohlídce dle §83 odst. 1 tr. řádu a zahájení tr. stíhání dle §160 odst. 1 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu