ECLI:CZ:US:2012:2.US.1736.11.1
sp. zn. II. ÚS 1736/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele FERAMO METALLUM INTERNATIONAL, s.r.o. , se sídlem Vodařská 15, Brno, právně zastoupeného JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem se sídlem Veveří 31, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Cmo 19/2011 ze dne 17. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci ve výroku I. potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 1 Cm 532/2009 o zastavení řízení, ve výroku II. změnil výrok krajského soudu o výši povinnosti žalobce GlobalTech uhradit žalované společnosti FERAMO náklady řízení, ve výroku IV. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím o snížení povinnosti žalobce uhradit žalované náklady řízení z částky 344.700,-Kč na 20.520,-Kč je porušením jeho práva na spravedlivý proces.
Vrchní soud v Olomouci postavil svoji argumentaci na tom, že nebylo rozhodnuto ve věci samé, že byly řešeny pouze procesní otázky. Proto přiznal náhradu nákladů řízení jen s výpočtem poloviny pevné sazby za úkony procesního charakteru a nikoli odměnu dle vyhlášky 484/2000 Sb. z hodnoty věci, tj. podle výše žalobního petitu.
S tímto výkladem stěžovatel nesouhlasí. Je sice pravda, že žádný z pěti soudů, který se věcí zabýval, tj. oba okresní soudy, Krajský soud v Brně jako soud odvolací, Krajský soud v Brně jako soud prvostupňový a Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, neřešily věc meritorně. To však pouze z důvodů, které opět zavinila žalující společnost GlobalTech, když podala žalobu k nepříslušnému soudu a pak několik let "udržovala" proces, aniž by splnila zákonnou povinnost zaplatit soudní poplatek ze zahájení řízení. Bylo zcela namístě, že stěžovatel nečekal až bude ze strany žalobce zaplacen soudní poplatek nebo bude osvobozen, aby teprve pak podal ve věci meritorní vyjádření. Soudy, které věc měly projednávat na I. stupni, tak měly od počátku kvalifikované meritorní stanovisko žalované pro další postup, přípravu jednání a dokazování. Čtyři roky po podání žaloby došlo k pravomocnému zastavení řízení, které zavinil pouze žalobce tím, že nesplnil svoji povinnosti zaplatit soudní poplatek. Je zřejmé, že stěžovatel nevyvolal žádné důvody k tomu, aby v r. 2007 byla podána žaloba o vypořádací podíl, který poctivě uhradil již v r. 1999.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud se k otázce náhrady nákladů řízení opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno základní právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde jen tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, takže opak představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí mít shora zmíněné "kvalifikované vady" značnou intenzitu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá "nesprávnost" referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není.
O takový případ se však v projednávané věci zjevně nejedná. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že sice soud I. stupně správně aplikoval na projednávaný případ §146 odst. 2 věta první o. s. ř., odhlédl však od skutečnosti, že veškerá rozhodnutí ve věci měla procesní povahu. Řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, a proto je nutno postupovat nikoli pouze dle §3 odst. 1 bod 6 vyhlášky š. 484/2000 Sb., nýbrž dle §13 odst. 1 cit. vyhlášky, dle nějž "rozhodne-li soud prvního stupně o odmítnutí žaloby nebo o zastavení řízení, činí sazba odměny 50 % sazeb uvedených v §3 až 9, §10 odst. 1 a 2, §11 nebo §12, nejméně však 750 Kč a nejvýše 15 000 Kč; to neplatí, bylo-li řízení zastaveno (částečně zastaveno) z důvodu zpětvzetí návrhu". Odůvodnění výše náhrady nákladů řízení odvolacím soudem je logické, ústavně konformní a dostatečné.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík
předseda senátu