ECLI:CZ:US:2012:2.US.1748.12.1
sp. zn. II. ÚS 1748/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. Š., právně zastoupeného JUDr. Helenou Šlaufovou, advokátkou se sídlem Národní 6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. 25 Cdo 4689/2009 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2009 sp. zn. 14 Co 69/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se soudní cestou domáhal na vedlejším účastníkovi (žalovaný) náhrady škody na automobilu, která vznikla v důsledku smyku stěžovatelova vozidla v zatáčce, na mokrém a zabláceném úseku dlážděné vozovky. Na tomto úseku vozovky dle tvrzení stěžovatele převážely nákladní vozy provozované vedlejším účastníkem zeminu, bagrovanou na přilehlém stavebním pozemku. Vozidla nebyla před vjezdem na vozovku čištěna a vozovka byla čištěna až následně pomocí kropícího vozu.
Rozsudkem ze dne 2. 5. 2007 č.j. 7 C 206/2006 Obvodní soud pro Prahu 6 v nalézacím řízení vyhověl žalobě stěžovatele a uložil žalovanému zaplatit stěžovateli z titulu náhrady škody částku 38.856,50 Kč s příslušenstvím a zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Usnesením ze dne 11. 1. 2008 č.j. 14 Co 420/2007-54 zrušil v odvolacím řízení Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění uvedl "že hodnocení důkazů soudem I. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důkazů". Soudu I. stupně pak bylo uloženo, "aby si ujasnil, jaké jsou předpoklady odpovědnosti za škodu v dané věci, provedl dokazování k jednotlivým předpokladům (zejména k příčině dopravní nehody a vzniku škody bylo provedeno zcela nedostatečné dokazování)".
Obvodní soud pro Prahu 6 v opakovaném nalézacím řízení opětovně vyhověl žalobě stěžovatele a uložil žalovanému zaplatit stěžovateli z titulu náhrady škody částku 38.856,50 Kč s příslušenstvím a zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Soud své rozhodnutí, a zejména skutková zjištění, opřel o protokoly Policie ČR, o výpověď svědka a o hodnocení vyjádření znalce a znaleckého posudku.
V odvolacím řízení Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl a stěžovateli uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Soud po zopakování listinných důkazů, zejména policejních protokolů, dospěl k závěru, že u žalovaného nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Soud konstatoval, že "žalovaný sice nečistil kola vozidel, ale žádnou další svou povinnost neporušil".
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatele, neboť nebyla prokázána tvrzená příčina nehody. Dále uvedl, že právní názory odvolacího soudu odpovídají skutkovému podkladu, z něhož vycházel.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že stěžejní důkazy, na které poukázal, byly provedeny, ale v rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu byly "opomenuty". Podle stěžovatele z těchto důkazů jednoznačně vyplývá, že příčinou nehody byl smyk na mokré a zablácené komunikaci. Pokud soudy dospěly k názoru, že stěžovatel neprokázal tvrzenou příčinu nehody, stěžovateli není zřejmé, co by mohlo být jinou příčinou nehody, když např. nepřiměřená rychlost byla vyloučena Policií ČR a technická závada na vozidle rovněž nebyla shledána. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že soudy nepřistoupily ke skutkovému zjištění s dostatečným vnímáním celkové situace, když bagatelizují znečištění komunikace jako drobné znečištění a dokonce dospívají k závěru, že drobné nečistoty na komunikaci nemohly být příčinou vzniku smyku vozidla.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, skutkový stav věci je dostatečně podrobně popsán. Jak soud odvolací, tak soud dovolací po provedeném dokazování dospěly k závěru, že nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu dle §420 obč. zákoníku.
Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
Shrnutím shora uvedeného lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu