ECLI:CZ:US:2012:2.US.1773.12.1
sp. zn. II. ÚS 1773/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti BLUE CHIP s. r. o., se sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2, zastoupené advokátem MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátní kancelář se sídlem Longin Business Center, Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze. 22 Co 240/2009-103 ze dne 1. října 2009 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 1768/2010-159 ze dne 31. ledna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 2. 2009 čj. 17 C 54/2008-68, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala přiznání náhrady škody ve výši 9 510 556 Kč s příslušenstvím, způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu Praha-západ, spočívajícím v průtazích ohledně nařízení rozvrhového jednání v exekučním řízení. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné, neboť nejde o rozhodnutí, které nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka získala v rámci exekučního řízení - dražby - nemovitosti, které byly zatíženy omezeními vlastnického práva jejich předchozích vlastníků (povinných). Okresní soud Praha-západ, provádějící exekuci, z důvodu podaného dovolání proti usnesení o příklepu jedním z povinných, věc předložil Nejvyššímu soudu, přičemž usnesení o rozvrhu bylo vydáno téměř jeden rok poté, co k tomu byly splněny podmínky. Stěžovatelka si za účelem zaplacení jistiny a částky nejvyššího podání vzala od věřitelů půjčky a smluvně se zavázala zřídit v jejich prospěch zástavní právo, avšak této povinnosti nedostála. Věřitelé pohledávky postoupili společnosti EQUINA HOLDINGS LIMITID. Stěžovatelka založila společnost BLUE Development a. s., do níž vložila předmětné nemovitosti. Akcie této společnosti následně prodala společnosti EQUINA HOLDINGS LIMITID, přičemž zápočtem došlo k uhrazení půjček. Nemovitosti byly poté prohlášením vlastníka rozděleny na bytové jednotky a byly následně prodávány třetím osobám, čímž uvedená společnost získala částku 14 347 660 Kč. Stěžovatelka se žalobou vůči České republice domáhala zaplacení náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb. spočívající v ušlém zisku, tj. rozdílu mezi částkou utrženou za prodej bytových jednotek a náklady vynaloženými na pořízení nemovitosti v rámci dražby.
Obecné soudy dospěly k závěru, že uplatněný nárok není již co do základu důvodný, neboť zde chybí příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem okresního soudu a stěžovatelkou tvrzenou a vyčíslenou škodou. Stěžovatelka totiž nedosáhla zisku z předpokládaného prodeje bytových jednotek nikoliv v důsledku nesprávného úředního postupu okresního soudu, nýbrž proto, že nebyla schopna uhradit splatné závazky. Stěžovatelka od samého počátku, co se účastnila předmětné exekuce, spoléhala na to, že své závazky splatí z předpokládaného prodeje nemovitosti. Bylo tedy výhradně na ní, jakým způsobem si zajistí řádné a včasné splnění svých závazků, přičemž tato skutečnost je zcela nezávislá na průběhu exekučního řízení. Stěžovatelka vydražením nemovitostí a jejich následným prodejem zamýšlela dosáhnout zisku, ale takový postup je zcela jednoznačně výhradně jejím podnikatelským záměrem a také rizikem. Stěžovatelce z jejího majetku nic neušlo, neboť nakonec své splatné pohledávky uhradila, avšak zisku nedosáhla.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění mj. uvedl, že příčinná souvislost je dána pouze tehdy, jestliže majetková újma je způsobena tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku a nikoli jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru. Stěžovatelka prodala akcie společnosti BLUE Development, a. s. za sjednanou cenu, kterou lze s ohledem na další převody bytových jednotek v nemovitosti považovat za prodej pod cenou. Stěžovatelka tak učinila, ačkoli si byla vědoma, že v majetku akciové společnosti jsou nemovitosti, které po rozdělení na jednotky mohou představovat zisk přesahující původní náklady na získání nemovitostí. Rozhodla se tak o své vlastní vůli, a proto vznik případné škody, která by měla představovat rozdíl mezi částkami utrženými za převod jednotek v nemovitostech a částkou vynaloženou na získání nemovitostí, nemůže být shledán v příčinné souvislosti se zjištěným průtahem v exekučním řízení. Pokud by stěžovatelka nevložila nemovitosti do společnosti BLUE Development, a.s., jejíž akcie prodala pod cenou, nedošlo by ke škodě. Podle odvolacího soudu žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že by se snažila prodat akcie společnosti BLUE Development, a.s., ať již společnosti EQUINA HOLDINGS LIMITID či jinému subjektu za částku vyšší, proto učinil závěr, že tím, co sama sjednala, a to jak při smlouvách o půjčkách, tak při následném prodeji akcií společnosti BLUE Development, a.s., zavinila vznik škody v tvrzené výši.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí obecné soudy odmítají přiznat náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem Okresního soudu Praha-západ, který navzdory jejím opakovaným žádostem a výslovným upozorněním na hrozící újmu v exekučním řízení takřka rok otálel s nařízením rozvrhového jednání. Stěžovatelka v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu nebyla schopna splnit své splatné závazky a byla nucena za nevýhodných podmínek převést na věřitele majetek určený k realizaci jejího podnikatelského záměru, čímž jí ušel zisk ve výši dosahující takřka 10 milionů Kč.
Dle stěžovatelky se podnikatel v právním státě může spolehnout na postup jeho orgánů v souladu se zákonem a počítat s ním jako s faktorem při sjednávání podmínek financování jeho záměru. Stěžovatelka tedy oprávněně předpokládala, že Okresní soud Praha-západ nařídí rozvrhové jednání a vydá rozvrhové usnesení ihned poté, co k tomu budou splněny zákonné podmínky.
Skutečnost, že stěžovatelka sama sjednala příslušné smlouvy a prostředky na financování svého podnikatelského záměru získala z externích zdrojů, tuto příčinnou souvislost v žádném případě nevylučují. Příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody nevylučují ani kroky, jimiž se snažila škodu odvrátit nebo již vzniklou škodu zmírnit, byť by samy byly bezprostřední příčinou jejího vzniku. Příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem okresního soudu, který stěžovatelku "odstřihl" od externích zdrojů kapitálu a ušlým ziskem stěžovatelky, proto nevylučuje její snaha získat prostředky na úhradu závazků vůči společnosti EQUINA převodem nemovitostí na společnost BLUE Development a prodejem části jejích akcií ani prodej všech akcií společnosti EQUINA pod hrozbou konkursního návrhu.
Usnesení Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za nedostatečně odůvodněné, neboť odmítl dovolání proti napadenému rozsudku pro tvrzený nedostatek jeho zásadního právního významu, aniž by uvedl, zda odvolací soud stěžovatelkou uvedené právní otázky vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, či nikoli.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí dostála. Ústavní soud rovněž připomíná, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. V projednávané věci Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé posunout věc do ústavní roviny, neshledal.
V dané věci je zřejmé, že obecné soudy na základě zjištěného skutkového stavu neshledaly splněnou jednu ze základních podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, tj. příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou na straně stěžovatelky v podobě ušlého zisku a nesprávným úředním postupem soudu v exekučním řízení. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn. uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jak vyplývá ze shora uvedeného, úkolem Ústavního soudu není, aby zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a znovu z pozice další odvolací instance přezkoumával, zda lze v tomto případě dovodit příčinnou souvislost mezi ušlým ziskem a postupem okresního soudu.
Ústavní soud má rovněž za to, že Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vypořádal s otázkou nepřípustnosti dovolání uplatněného dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jeho závěrům nemá Ústavního soudu z hlediska ústavnosti, co vytknout.
Jakkoliv lze chápat stěžovatelku, které subjektivně vnímá příčinu neúspěchu svého obchodního záměru v průtazích okresního soudu v exekučním řízení, nelze odhlédnout od toho, že stěžovatelka v podstatě předkládá jen hypotetické tvrzení o tom, že by v případě rychlejšího postupu okresního soudu získala stejný zisk jako zcela jiný právní subjekt, který posléze realizoval obdobný podnikatelský záměr a obhajuje svůj postup, který vedl, jak je shora uvedeno, k odprodeji akcii pod cenou. Ústavní soud se ani neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že dle tvrzení obecných soudů je nesprávný úřední postup exekučního soudu součástí podnikatelského rizika, neboť obecné soudy pouze vyslovily závěr, že do podnikatelského rizika spadá rozhodnutí stěžovatelky o tom, jakým způsobem hodlá financovat nákup nemovitostí, k nimž nemá aktuální finanční prostředky.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a případně vzniklou škodou na straně stěžovatelky není dána příčinná souvislost, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud dodává, že jiné náhrady škody, než škody v podobě tvrzeného ušlého zisku, se stěžovatelka nedomáhala.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu