ECLI:CZ:US:2012:2.US.1799.11.1
sp. zn. II. ÚS 1799/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. V. R., zastoupeného Mgr. Karlem Šemíkem, advokátem se sídlem Revoluční 206/8, Ústí nad Labem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 107/2010-135 ze dne 22. 2. 2011 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 C 174/2007-103 ze dne 26. 2. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 10, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Požaduje též náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel spatřuje porušení práva na zachování osobní cti a dobré pověsti ve zveřejnění novinového článku s nepravdivými údaji o jeho osobě a v následném odmítání publikovat opravu. Připomíná rozhodnutí Ústavního soudu, vydaná v obdobné problematice a uvádí, že se soudy předpoklady pro přiznání zmíněného práva nezabývaly a své rozhodnutí řádně neodůvodnily. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje skutkové okolnosti případu včetně doslovného znění předmětného článku z 16. 2. 2005 a jeho následného upřesnění z 22. 2. 2005. Stěžovatel má za to, že přinejmenším soudní jednání dne 24. 2. 2010 proběhlo u jiného než nezávislého a nestranného soudu. Dle stěžovatele je z napadených rozsudků patrné, že soudy přejaly stanovisko žalovaného a odvolací soud pak argumentaci soudu prvního stupně, aniž by reagoval na zásadní tvrzení stěžovatele. Městský soud přitom omezil jeho právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně polemizuje s konkrétními pasážemi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku odvolacího soudu, které jsou dle jeho názoru neadekvátní a nesprávné. Stěžovatel je na rozdíl od názoru odvolacího soudu přesvědčen, že míra zásahu do jeho osobnostní sféry byla značná, neboť uveřejněný text je možno hodnotit jako ohrožující ústavně chráněná osobnostní práva a objektivně způsobilý snížit důstojnost a vážnost stěžovatele ve společnosti. I když netrvá na přesném znění uveřejnění textu opravy a je přístupný dohodě s žalovaným, uvědomuje si, že další část požadavku spočívající v uhrazení vyčíslené finanční částky je neadekvátně nízká.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 174/2007, bylo zjištěno následující:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, že žalovaný MAFRA, a. s., se sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5, je povinen prostřednictvím deníku MF DNES uvést nepravdivý a zavádějící údaj o tvrzení stěžovatele na pravou míru, a to zveřejněním textu na 2. straně regionální části MF DNES - "Severní Čechy Dnes" ve znění uvedeném ve výroku I. rozsudku. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítá především porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jež spatřuje v nezohlednění všech rozhodných skutečností, resp. v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však může dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však Ústavní soud nezjistil.
Skutkovým základem tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele měl být článek, napsaný po návštěvě stěžovatele v regionální redakci deníku MF Dnes, a jeho následné upřesnění, provedené na popud stěžovatele. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dovodil, že původně zveřejněný text nebyl ve vztahu ke stěžovateli nijak dehonestující, a pokud jej stěžovatel za takový považoval, bylo uveřejněno jeho upřesnění (jehož znění stěžovatel odsouhlasil), kterým bylo nedopatření vysvětleno. Pokud tedy dospěl k závěru, že tvrzený zásah žalované do osobnostní sféry stěžovatele nebyl takové míry, aby bylo namístě stěžovateli přiznat právo na zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák. v podobě uveřejnění textu, formulovaného v žalobě, tento jeho závěr, podložený provedeným dokazováním, nijak nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal ústavně nekonformním závěr, že intenzitu textů, uveřejněných žalovanou, nelze hodnotit jako ohrožující osobnostní práva chráněná ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku a publikované texty nebyly ani objektivně způsobilé snížit důstojnost a vážnost stěžovatele ve společnosti, byť to tak stěžovatel subjektivně vnímá.
Ústavním soudem nebylo shledáno ani porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Obecné soudy se návrhy stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.
Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, co mínil stěžovatel vyjádřit svojí námitkou, že "přinejmenším soudní jednání dne 24. 2. 2010 proběhlo u jiného než nezávislého a nestranného soudu, přičemž důvod toho není stěžovateli znám". Pokud tím chtěl poukázat na možnou podjatost soudkyně, z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by v tomto směru vznesl příslušný procesní návrh ve smyslu ustanovení §15a odst. 2 o. s. ř. Tuto námitku je proto třeba odmítnout jako nepřípustnou.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tvrzení, že mu soud prvního stupně omezil jeho právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, když jeho výpověď opakovaně přerušoval. Nic takového z protokolu o jednání ze dne 24. 2. 2010, při němž se provádělo dokazování, nevyplývá. Stěžovatel nebyl jako účastník řízení vyslýchán, byl proveden pouze výslech svědka V. a čteny listinné důkazy, k nimž nebyly žádné připomínky. Nadto měl stěžovatel prostor uvést všechny rozhodné skutečnosti a reagovat na námitky protistrany písemně, čehož také plně využíval.
Ústavní soud tak neshledal porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení (viz ustanovení §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu