ECLI:CZ:US:2012:2.US.1918.11.1
sp. zn. II. ÚS 1918/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele Ing. J. P., právně zastoupeného JUDr. Ladou Štarhovou, advokátkou se sídlem Řípská 18a, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. 75 Exe 794/2010 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2011 sp. zn. 20 Co 472/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Městského soudu v Brně soud nařídil exekuci na majetek stěžovatele podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2007, č.j. 20 Sm 103/207-32, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 18.679.700,- Kč s 6 % úrokem z prodlení z uvedené částky od 7. 4. 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 62.266,- Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 1.048.393,80 Kč a dále náklady řízení podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2009, č.j. 20 Cm 72/2007-254, ve výší 1.928,- Kč. Provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora JUDr. Martina Růžičku, Exekutorský úřad Zlín a současně uložil stěžovateli uhradit oprávněnému a exekutorovi náklady exekuce. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením odmítl.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, obecné soudy by měly postupovat v souladu s ústavními zákony, zákony i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy a chránit tak zákonnost a práva jednotlivců i celku. Základní úlohou soudů je zajistit spravedlivou ochranu subjektivních práv a zákonem chráněných zájmů. Stěžovatel se domnívá, že v předchozích řízeních bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces nařízením exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 18.679.700,- Kč s příslušenstvím, a to za situace, kdy reálná výše pohledávky činí 9.492.77- Kč s příslušenstvím. Postupem obecných soudů byl stěžovatel poškozen na svých právech způsobem, jež je zcela protiprávní a má pro stěžovatele likvidační povahu. Kdyby obecné soudy postupovaly tak, jak jim ukládá zákon, nedošlo by k nařízení exekuce v rozsahu, na který nemá oprávněný žádný právní nárok a ani řádný exekuční titul. Podstatná část argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti pak směřuje k výši dlužné částky a k rozhodování obecných soudů předcházejícím nařízení exekuce.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Usnesení krajského soudu v Brně o odmítnutí odvolání proti usnesení o nařízení exekuce je věcně správné a řádně odůvodněné. Odvolací soud v něm zejména uvedl, že
v předmětné věci soud I. stupně podle §44 odst. 3 exekučního řádu (zákon č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti) nařídil exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Současně účastníky řádně poučil o možnosti podat proti němu odvolání i o tom, že nebudou-li v odvolání uvedeny žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, soud odvolání odmítne. Podle ust. §44 odst. 7 exekučního řádu, je proti usnesení o nařízení exekuce přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne.
Za skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce je třeba považovat v prvé řadě to, že zde existuje pravomocný a vykonatelný exekuční titul, že právo vyplývající z tohoto titulu svědčí oprávněnému a naopak povinnost je ukládána povinnému, že práva a jim odpovídající povinnosti jsou v exekučním titulu vymezeny přesným a nepochybným způsobem (obecné formální a materiální podmínky vykonatelnosti).
Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel v odvolání nezpochybnil existenci formálně i materiálně vykonatelného exekučního titulu či věcnou legitimaci účastníků tohoto exekučního řízení. To, co povinný tvrdil v odvolání, není ve vztahu ke správnosti napadeného rozhodnutí právně relevantní, když pro nařízení exekuce není podstatný vývoj událostí posléze vedoucí k exekučnímu titulu, jímž je v této věci vykonatelný směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2007, č.j. 20 Sm 103/2007-32, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2009, č.j. 20 Cm 72/2007-254.
Ústavní stížnost je stejně jako odmítnuté odvolání stěžovatele sice značně obsáhlá, neobsahuje však žádnou ústavně právní argumentaci, která by jedině mohla vést k eventuální kasaci napadeného usnesení. Odvolací soud posoudil správně všechna obšírně podaná tvrzení stěžovatele o tom, co se stalo či mělo stát v letech 2003 a 2004 (včetně jeho návrhů na dokazování v tomto směru) jako právně zcela bezvýznamná, neboť nejde o skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu