ECLI:CZ:US:2012:2.US.1932.11.1
sp. zn. II. ÚS 1932/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatelky H. Š., právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem Bubenská 47/113, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 7 Tdo 235/2011, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 61 To 351/2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 1 T 21/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 8 odst. 2, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1,3 písm. c) tr. zákona účinného do 31. prosince 2009 a za použití §35 odst. 2 téhož zákona odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona účinného do 31. prosince 2009 byla zařazena do věznice s dozorem.
Skutkově trestná činnost spočívala v tom, že jako osoba podnikající podle živnostenského zákona v odvětví silniční a nákladní dopravy přijala stěžovatelka v období od 7. 1. 2005 do 18. 5. 2005 zálohy za dopravní služby od společnosti REWICO CS, s.r.o., v celkové výši 855.000,-Kč, dopravní služby nevykonala a zálohy poškozené společnosti nevrátila. Přisvojila si tedy cizí věc, která jí byla svěřena, a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že soud I. stupně nevzal v úvahu, a to ani při opakovaném hlavním líčení, skutečnosti, které mu byly naznačeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010 sp. zn. 7 Tdo 53/2010. Namítala absenci hmotněprávního posouzení, konkrétně výkladu právních úkonů z hlediska práva občanského, případně obchodního, že její vůle a vůle poškozené směřovala k uzavření smlouvy o přepravě podle §765 obč. zák., kdy v §610 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o přepravě věci rozumí taková činnost, jíž se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc - zásilku - z určitého místa do jiného určitého místa, a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu a též, že charakter předmětné smlouvy má zásadní význam z hlediska trestní odpovědnosti s tím, že nenaplnila, a ani nemohla naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona. Městský soud v Praze usnesením odvolání jako nedůvodné zamítl.
V dovolání proti usnesení městského soudu stěžovatelka namítala, že soud přezkumný se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvého stupně v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dovolání omítl s odůvodněním, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze relevantně uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovoláním nelze tedy vytýkat vady skutkové, třebas by měly vliv na správnost právního posouzení, neboť Nejvyšší soud nemůže takovéto vady v řízení o dovolání odstraňovat ani posuzovat. Nejvyšší soud též odmítl i dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. 1) tr. řádu.
Pochybení soudů spatřuje stěžovatelka zejména v porušení práva na spravedlivý proces, neposkytnutí soudní ochrany a dále v porušení zásady, že není možno nikoho stíhat jen proto, že nemohl dostát svým smluvním závazkům - a zde bylo dodržení smluvních závazků zmařeno jednáním poškozené.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že v její věci, po zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. 61 To 371/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. 1 T 21/2009, nebylo ze strany soudu I. stupně učiněno prakticky žádné dokazování. Soud toliko povrchně vyslechl znalkyni Ing. I. Š., která ale uvedla, že znalecký posudek nezpracovávala na zálohy, takže neví, jak byly zaúčtovány. Zadání od Policie ČR Nymburk se netýkalo záloh, ani ji policie nijak nekontaktovala, aby své znalecké zkoumání v tomto smyslu doplnila. Vyjádření znalkyně tak soud nalézací opět ignoruje. Znalkyně k tomu dále uvedla, že příslušný účet záloh nalezen nebyl, ale konstatuje, že to mohlo být zaúčtováno jinam v rámci podvojného účetnictví. Závěr soudu o vině stěžovatelky tak postrádá potřebný podklad ve spisovém materiálu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelky a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v§2 odst. 5 tr. řádu též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem "nezbytným pro rozhodnutí". Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
V projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec výše uvedených zásad a z celé řady navzájem se podporujících přímých i nepřímých důkazů dovodily skutkový stav, o němž není důvodných pochybností.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyložil, že za námitku právního charakteru relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je nutno považovat pouze námitku, že pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona chybí naplnění znaku přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena, s tím, že peníze, které údajně převzala na základě smlouvy o přepravě podle §765 občanského zákoníku, se staly okamžikem převzetí součástí majetku společnosti, za niž byla oprávněna jednat. Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů se náležitě vypořádaly s otázkou dispozice s cizí svěřenou věcí, která je zákonným znakem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona a své závěry dostatečně argumentačně podložily.
Jak Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, pro posouzení otázky, zda si stěžovatelka přisvojila cizí věc, v tomto případě finanční prostředky, je podstatné, zda předmětný finanční obnos přešel do jejího vlastnictví, či nikoliv, tedy zda tyto peníze byly ve vztahu ke stěžovatelce věcí cizí. Rozhodující je povaha právního vztahu mezi poškozenou společností a stěžovatelkou, přičemž s ohledem na ustanovení §261 odst. l obch. zák. je rozhodující povaha účastníků. Podle soudu dovolacího soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že stěžovatelka jako osoba podnikající podle živnostenského zákona v odvětví silniční nákladní doprava sjednala s poškozenou společností smlouvu o přepravě věci podle §610 a násl. obch. zák., a nikoli smlouvu o přepravě podle §765 obč. zák., jak sama tvrdí. V režimu takto specifikované smlouvy byly finanční zálohy na provedení přepravy vůči stěžovatelce věcí cizí do okamžiku, dokud by nebyla realizovaná sjednaná přeprava. Pokud tedy stěžovatelka užila takto získané finanční prostředky jinak, než za účelem jejich svěření, tedy za účelem zajištění přepravy, naplnila všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy všech stupňů se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal porušení základních práv stěžovatelky, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu