ECLI:CZ:US:2012:2.US.1940.11.1
sp. zn. II. ÚS 1940/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Křížkovy schody 67, 293 01 Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 8 Tdo 129/2011 - 24 ze dne 23. 2. 2011, usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. 9 To 313/2010 - 866 ze dne 21. 7. 2010, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, č. j. 1 T 247/2009 - 845 ze dne 12. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 95 a 96 Ústavy.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že soudci nebyli při svém rozhodování vázáni pouze zákonem a tento zákon krom toho nesprávně aplikovali. Dále měli v řízení jednostranně zvýhodňovat stranu obžaloby, čímž dle stěžovatele porušili ústavní princip práva na obhajobu v řízení před soudem.
Z naříkaných soudních aktů Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 4 písm. b) dříve platného trestního zákona, kterého se podle skutkových zjištění v něm popsaných dopustil tím, že jako osoba vydávající se za jednatele společnosti INPOZA Montáže, s. r. o., IČ 26320614, se sídlem Nepomucká 98/204, Plzeň, zmocnil jiné k uzavření řady úvěrových smluv se společností CREDIUM, a. s., IČ 25139886, se sídlem Vladislavova 17/1390, Praha 1, na poskytnutí finančních prostředků, které byly určeny na nákup blíže specifikovaných osobních motorových vozidel, přičemž věděl, že na základě notářského zápisu JUDr. J. B. ze dne 28. 3. 2007 již není jednatelem společnosti INPOZA Montáže, s.r.o., a není oprávněn zmocňovat další osoby k jednání za tuto společnost, a rovněž věděl, s ohledem na znalost ekonomické situace společnosti INPOZA, která neměla žádné zaměstnance a nevykonávala žádnou činnost, že úvěry nebudou spláceny, čímž způsobil společnosti CREDIUM značnou škodu. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §250b odst. 4 dříve platného trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle §60a odst. 1 a 2 téhož předpisu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel podrobně zpracované odvolání, ve kterém vznesl své námitky proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku. Krajský soud v Praze přezkoumal v rozsahu §254 odst. 1 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a neshledal pochybení v neprospěch obžalovaného. Dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl podle procesních předpisů dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i ve všech vzájemných souvislostech. Dle odvolacího soudu tak dospěl k logickým a přesvědčivým skutkovým závěrům, jimž nelze z podnětu podaného odvolání nic vytknout. V podrobnostech pak odkázal na důvody napadeného rozsudku.
Prostřednictvím svého obhájce Mgr. R. Polmy napadl stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu včasným dovoláním, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné a splňuje formální náležitosti podle příslušných ustanovení trestního řádu, dále zkoumal, zda stěžovatel své dovolání opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) téhož zákona, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel tento dovolací důvod nenaplnil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel stížností, ve které tvrdí, že od samého počátku namítá, že se žádného trestného činu úvěrového podvodu nedopustil, ani žádného jiného porušení trestního zákona, což dokládá líčením skutkového stavu, který dle něj z provedených důkazů vyplynul a který obecné soudy nevzaly v potaz.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v okolnosti, že první dodávka vozů proběhla naprosto stejným způsobem jako převzetí vozů v červnu 2007, za což však byl stěžovatel odsouzen. Zde bylo dle názoru stěžovatele prvně porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Stěžovatel tuto stěžejní okolnost prý uváděl ihned při své prvním výslechu u Policie ČR dne 11. 9. 2008, ale policie tuto podstatnou okolnost dle něj ignorovala, později tuto obranu ignorovaly i soudy všech tří stupňů. Celé převzetí automobilů dle jeho přesvědčení proběhlo naprosto stejně jako později v červnu 2007, byla zde ta samá plná moc, stejným lidem stěžovatel vozy předával (panu R. L. a spol.) a opět byly vozy zaplaceny leasingem. Stěžovatel nemůže pochopit, proč tato první dodávka aut byla v pořádku, ale druhá, dle něj naprosto stejná dodávka aut již porušovala zákon, a to dokonce jako trestný čin úvěrového podvodu.
Dále soudy všech tří stupňů prý ignorovaly obranu stěžovatele proti závěru, že měl údajně vědět v červnu 2007, že společnost INPOZA Montáže, s. r.o. nevykonává žádnou činnost a že úvěry na vozy nebudou spláceny. Opětovným nevyslyšením obrany stěžovatele a ignorováním tohoto závažného argumentu prý soudy všech tří stupňů porušily ústavní právo stěžovatele na spravedlivý proces. Soudy dle něj ani nekonstatovaly, z jakých zdrojů by měl stěžovatel vědět o tom, jaká je ekonomická situace společnosti INPOZA Montáže, s. r. o., po třech měsících po prodeji svého obchodního podílu. Tuto námitku ve své stížnosti opírá o svědecké výpovědi, jak byly učiněny během řízení před soudem I. stupně.
Stěžovatel byl dle svého mínění potřetí zkrácen ve svých ústavou zaručených právech v tom, že "soud I. instance i soudy přezkumné nepovolily provedení důležitého důkazu tím, že by leasingové společnosti CREDIUM, a.s., a Raiffeisen Leasing, a. s., předložily spisy ohledně leasingu předmětných automobilů". Stěžovatel se podle svých slov domáhal provedení tohoto důležitého důkazu již v přípravném řízení, jakož i v řízení před soudy všech tří stupňů. Společnost Raiffeisen Leasing, a. s., by totiž dle něj měla mít celý originální spis na profinancování první dodávky tří nebo čtyř vozů v dubnu či květnu 2007, a také by v něm měla být ta samá plná moc vystavená D. M. pro stěžovatele z 6. 4. 2007. V originále spisu společnosti CREDIUM, a. s., by měla být také uložena plná moc pana M. ze dne 6. 4. 2007 s jeho ověřeným podpisem resp. její kopie. Písemné sdělení této společnosti zde nemohlo nahradit ohledání originálu spisu společnosti Credium, a. s., soudem. Z obou spisů by byl dle názoru stěžovatele totiž soud dále seznal, jak obě leasingové společnosti ověřovaly kredibilitu společnosti INPOZA Montáže, s. r. o., a jaké podklady jim měl stěžovatel opravdu poskytnout, jelikož bez provedení tohoto důkazu prý nemohly všechny soudy uvažovat o naplnění či nenaplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu. Přesto policie ČR ani soudy všech tří stupňů tento stěžejní důkaz navrhovaný obhajobou neprovedly, a tím byla dle stěžovatele citelně zasažena ústavní práva stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces.
Další námitkou stěžovatele je jeho výhrada, že soudy všech stupňů nesprávně interpretovaly trestní zákon, neboť další důležitou podmínkou naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu je ta, že se opravdu musí jednat o "úvěrovou smlouvu" podle §497 a násl. obchodního zákoníku, přičemž odkázal na odbornou literaturu i stanovisko Nejvyššího soudu. Pokud by tomu tak dle stěžovatele nebylo a peníze byly poskytnuty např. na základě smlouvy o půjčce dle §657 občanského zákoníku nebo o výpůjčce dle §659 občanského zákoníku nebo na základě nepojmenované smlouvy, jejíž uzavření dovolují občanský (§51) i obchodní zákoník (§269 odst. 2), nelze prý ustanovení §250b použít. V souzeném případě se stěžovatel domnívá, že se nejedná o úvěrovou smlouvu podle §497 - §507 obchodního zákoníku v platném znění, ale o nepojmenovanou smlouvu podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku. To dosvědčuje nejen absence odkazu v záhlaví smlouvy na §497 a násl. obchodního zákoníku, ale i odkaz na §273 odst. l obchodního zákoníku, který odkazuje na obchodní podmínky. Ani v těchto obchodních podmínkách prý není odkaz na §497 a násl. obchodního zákoníku.
Podle stěžovatele svědčí o skutečnosti, že uzavřená smlouva není smlouvou o úvěru podle §497 a násl. obchodního zákoníku, dále i to, že zde vystupují tři subjekty - věřitel, prodejce a klient. Oproti tomu smlouva o úvěru podle §497 a násl. obchodního zákoníku je prý pouze dvoustranná - vystupuje zde jen věřitel a dlužník. Také obsah uzavřené trojstranné smlouvy svědčí dle stěžovatele více o nepojmenované smlouvě než o smlouvě o úvěru ("předmět financování" je totožný s "předmětem leasingu" atd.). Stěžovatel se domnívá, že poškozenou společností předložené smlouvy nebyly uzavřeny jako smlouvy o úvěru podle §497 a násl. obchodního zákoníku, a tudíž nemohla být naplněna skutková podstata úvěrového podvodu podle §250b dříve platného trestního zákona. Tuto velice důležitou otázku prý měl soud vyřešit jako předběžnou právní otázku. Opět ignorováním této podstatné námitky stěžovatele byla zásadně porušena jeho ústavou zaručená práva na spravedlivý proces.
V závěru své stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, "aby této ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně, čj. 2 Asf 196/2004-126 ze dne 30.5.2006 a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 29.3.2004, čj. 59 Ca 28/2002".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné na prvním místě podotknout, že stěžovatel ve svém petitu brojí proti zcela odlišným rozhodnutím obecných soudů, a to zřejmě rozhodnutím vydaným ve správním soudnictví, ačkoliv je z titulní strany ústavní stížnosti patrné, že ústavní stížnost směřuje proti soudním rozhodnutím vydaným v trestním řízení. I když je Ústavní soud vázán petitem návrhu, konstatuje, že formulaci petitu považuje za nesprávnou, když právní zástupce při sepisování ústavní stížnosti jej patrně omylem vložil z jiné ústavní stížnosti. Protože z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, je naprosto nepochybné, že úmyslem stěžovatele bylo podat návrh na zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, pohlíží Ústavní soud na petit stížnosti, jako by v něm byla uvedena správná rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost ve skutečnosti směřuje.
Dále považuje Ústavní soud ve vztahu k námitkám stěžovatele za nezbytné v obecné rovině připomenout, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených prameny ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Třebaže takové ústavní vymezení nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tzv. obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s průběhem trestního řízení byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Z řečeného plyne, že Ústavní soud není soudem skutkových okolností, není příslušný řešit skutkové otázky (quaestiones facti), nýbrž soustřeďuje svoji přezkumnou činnost výhradně na posuzování otázek právních (quaestiones iuris), a to pouze v rovině ústavněprávní. Jestliže tedy stěžovatel zdůrazňuje, že od počátku trestního řízení namítá, že se žádného trestného činu úvěrového podvodu a ani jiného porušení trestního zákona nedopustil, což opírá o skutkové okolnosti, resp. vlastním líčením skutkového stavu založeném na své interpretaci svědeckých výpovědí, pohybuje se v rovině práva jednoduchého, přičemž přezkum těchto námitek Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož těžiště dokazování spočívá v řízení před obecnými soudy prvního, popř. druhého stupně. Přitom hodnocení důkazů a rozhodování o vině a trestu obžalovaného je jejich výsostným právem, poněvadž toliko (obecný) soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy ve spojení s arg. a rubrica).
Nemůže tudíž obstát stížní námitka, že první dodávka vozů proběhla naprosto stejným způsobem jako převzetí vozů v červnu 2007, za což však byl stěžovatel odsouzen. Zde je třeba říci, že ze samotné skutečnosti, že byl stěžovatel odsouzen za dílčí jednání, není možné bez dalšího usuzovat na to, že jiné jeho jednání nemůže vykazovat znaky protiprávnosti. Není ani zřejmé, z čeho stěžovatel usuzuje na to, že dodávka vozů z dubna nebo května 2007 "byla v pořádku". Rovněž tak i výhrada stěžovatele, že soudy všech tří stupňů ignorovaly jeho obranu proti závěru, že měl údajně vědět v červnu 2007, že společnost INPOZA Montáže, s. r. o., nevykonává žádnou činnost a že úvěry na vozy nebudou spláceny, je polemikou se skutkovými závěry obecných soudů, která postrádá sebemenší vazbu na ústavní právo. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal i na číslo listu příslušného spisu (viz str. 4 in fine jeho rozhodnutí), což však stěžovatel ani konkrétně nerozporuje. Nelze totiž vystačit s pouhým výrokem, že tento závěr obecných soudů nemá oporu v dokazování, když soudy k němu zjevně dospěly úvahou založenou na hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti.
Tentýž závěr o neopodstatněnosti stížních námitek lze učinit ve vztahu k argumentaci stěžovatele stran nesprávného právního posouzení (kvalifikace) skutku, pro který byl odsouzen, tedy pokud jde o jeho tvrzení, že soudy všech stupňů nesprávně interpretovaly trestní zákon v souvislosti s pojmem "úvěrová smlouva", jak je zachycen v §250b dříve platného trestního zákona. Jak plyne z rekapitulace stížních námitek, stěžovatel předestřel svůj vlastní výklad, který se liší od výkladů obecných soudů, aniž by však tato jeho interpretace měla sebemenší ústavněprávní rozměr. Navíc stěžovatel ani nepoukázal na to, v čem spatřuje neústavnost výkladu obecných soudů, což by se zajisté slušelo, zejména když Nejvyšší soud podrobil tuto otázku poměrně obsáhlému rozboru. Výklad předpisů práva jednoduchého náleží výlučně obecným soudům za předpokladu, že v jeho rámci nevybočí z ústavně vymezených hranic, tedy jedná-li se v tom kterém případě o výklad ústavně konformní. Ústavní soud má za to, že obecné soudy tyto limity nikterak neporušily, zvláště exegese provedená Nejvyšším soudem zcela zřetelně ukazuje, jaký obsah má pojem úvěrové smlouvy v trestním právu, co lze a co naopak není možné pod něj podřadit (viz str. 6 usnesení Nejvyššího soudu), přičemž takový výklad není možné považovat za nepřípustně extenzivní, který by snad svou přílišnou obecností vedl k situaci, kdy by pod pojem úvěrové smlouvy bylo lze subsumovat i právní jednání, které by podstatu úvěru buď neodráželo vůbec, anebo jen v nepatrné míře.
Ústavní soud se tudíž mohl soustředit pouze na přezkum námitky směřující proti tvrzenému procesnímu pochybení obecných soudů, které podle stěžovatele spočívá v nepřipuštění některých obhajobou navrhovaných důkazů. Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu týkající se tzv. opomenutých důkazů, jejíž podstata tkví v tom, že soud je oprávněn odepřít provedení navrhovaného důkazu pouze tehdy, jestliže tento svůj krok přesvědčivým způsobem odůvodní (blíže k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, III. ÚS 961/09, II. ÚS 207/11 aj.).
Jak plyne z provedené rekapitulace trestního řízení, této námitce věnoval pozornost ve svém odůvodnění odvolací soud, když poznamenal, že soudu I. stupně nelze vytýkat, že návrhu na "evidentně nadbytečné doplnění dokazování" nevyhověl, protože to již nevyžadovala důkazní situace, tedy provedené důkazy svědčily o vině stěžovatele natolik přesvědčivě, že další doplnění dokazování již nebylo nejen nutné, nýbrž ani efektivní. Ústavní soud má za to, že takový postoj odvolacího soudu lze ve světle rozsahu provedeného dokazování, které bylo samo o sobě poměrně dosti obsáhlé, akceptovat a splňuje požadavky na řádné odůvodnění, proč návrhům na provedení důkazů, jichž se stěžovatel dovolával, soud prvého stupně nevyhověl. Ostatně ani sám stěžovatel se v tomto směru vůči závěru odvolacího soudu nikterak nevymezil, pouze nastínil svůj subjektivní postoj, proč jím navrhované důkazy měly být provedeny.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své poslání a omezit se na základní funkci, jíž je posuzování souladu právních aktů (v širokém smyslu tohoto pojmu) s ústavním pořádkem, tudíž prohlašuje, že v postupu obecných soudů prima facie absentují stěžovatelem tvrzená porušení aktů ústavního pořádku.
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. února 2012
Stanislav Balík
předseda senátu