ECLI:CZ:US:2012:2.US.196.12.2
sp. zn. II. ÚS 196/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky L. N., zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, se sídlem Renoirova 624, 152 00 Praha 5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 25 Co 327/2011-493, výroku II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 25 Co 326/2011-489, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. května 2011, č. j. 5 C 134/2006-459, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, popř. jednotlivého výroku týkajícího se náhrady nákladů řízení, s tvrzením, že rozhodnutím obecných soudů došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. května 2011, č. j. 5 C 134/2006-456, byla v rámci řízení o zrušení věcného břemene, jež bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, žalobcům uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně na náhradě nákladů řízení částku Kč 10.282 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Proti tomuto usnesení podali žalobci odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 25 Co 326/2011-489 tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Při výroku o náhradě nákladů vyšel odvolací soud z §224 odst. 1 ve spojení s §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). K tomu uvedl, že právo na náhradu nákladů by sice podle procesního výsledku mohla mít žalovaná (stěžovatelka), avšak z obsahu spisu nevyplývá, že by jí v odvolacím řízení vznikly účelně vynaložené náklady, neboť řízení bylo vedeno pouze o výši částky, kterou zaplatí žalobci státu na nákladech řízení. Žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně sice podala vyjádření k odvolání žalobců, ale vzhledem k tomu, že o právech a povinnostech žalované se v této části řízení vůbec nejednalo, nešlo o účelně vynaložené náklady.
3. Dalším usnesením ze dne 23. května 2011, č. j. 5 C 134/2006-459, Okresní soud v Jičíně v rámci téhož řízení o zrušení věcného břemene v části týkající se práva České republiky na náhradu vynaložených nákladů (žalobcům byla v této části řízení uložena povinnost zaplatit České republice společně a nerozdílně částku 10.282 Kč - viz výše) rozhodl, že žádný z účastníků (stěžovatelka vystupuje v řízení na straně žalované) nemá právo na náhradu nákladů této části řízení. Při rozhodování o nákladech této části řízení vycházel Okresní soud v Českých Budějovicích z úspěchu ve věci (§142 odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Ve vztahu k žalované konstatoval, že nemá právo na náhradu nákladů této části řízení, neboť výsledek sporu nelze shledat jejím úspěchem vzhledem k tomu, že se jí tato část řízení z důvodu jejího osvobození od placení soudních poplatků netýkala (§148 odst. 1 o. s. ř.).
4. K odvolání žalované do tohoto usnesení Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 25 Co 327/2011-493, rozhodl tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 1.560 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce vedlejších účastníků (výrok II.). I v rámci této části řízení odvolací soud konstatoval, že žalovaná nemusela nijak bránit svá práva, neboť se o jejích právech a povinnostech vůbec nejednalo, přičemž platí zásada, že účastníci si mají nahradit náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení byli žalobci úspěšní, přiznal jim odvolací soud podle §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po rekapitulaci skutkového stavu věci a průběhu řízení před obecnými soudy se věnuje vlastnímu zásahu do svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelka vychází z přesvědčení, že pokud vzali žalobci žalobu zpět, čímž procesně zavinili zastavení řízení, je jejich povinností, aby nesli náklady řízení, a to všech jeho částí, tzn. i té části řízení týkající se náhrady nákladů státu. Podle stěžovatelky je nespravedlivé, aby stěžovatelka svoji obranu proti podané žalobě, jež byla žalobci vzata zpět, musela hradit ze svého. Argumentuje přitom tím, že na jednání před soudem prvního stupně, které bylo nařízeno na 23. května 2011, byla předvolána, pročež se důvodně domnívala, že její účast (resp. účast její právní zástupkyně) na tomto řízení je nutná. Při nařízeném jednání, kde byl slyšen jako svědek Ing. V. N. (syn stěžovatelky), byla právní zástupkyně stěžovatelky aktivní. Nelze tedy hovořit o tom, že by náklady na zastupování byly vynaloženy neúčelně. Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje, že procesní zavinění za zastavení řízení tíží jedině a pouze žalobce. Závěrem stěžovatelka požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a současně i o přednostní vyřízení věci.
III.
6. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
7. Ústavní soud dále předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obecný soud své rozhodnutí odůvodnil srozumitelně, a to se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Z uvedeného hlediska nelze obecným soudům (Okresnímu soudu v Jičíně ani Krajskému soudu v Hradci Králové) nic vytknout, neboť v odůvodnění napadených usnesení v souladu s §157 o. s. ř. srozumitelně, byť stručně, vyložily, v čem spatřovaly bezúčelnost vynaložených nákladů (§142 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud ze spisu, do něhož měl možnost nahlédnout na Nejvyšším soudu, kam byl Okresním soudem v Jičíně zaslán spolu s dovoláním, zjistil, že právní zástupkyně stěžovatelky byla předvolána k ústnímu jednání, které se konalo dne 23. května 2011, vzorem č. 032 o. s. ř., což je podle "Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 126/2009-OD-Org. ze dne 18. června 2009, o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení" vzor sloužící k předvolání zástupce účastníka k dalšímu jednání ve věcech, v nichž může být jednáno bez přítomnosti účastníků, platí-li předvolání též pro zastupovaného účastníka. Za této situace lze přisvědčit závěru obecných soudů, že ve stavu, kdy samotné řízení bylo zastaveno a v ústavní stížností napadené části řízení se jednalo toliko o náhradu nákladů státu, resp. náhradu nákladů vynaložených stěžovatelkou na část řízení týkající se otázky náhrady nákladů státu, jde o bezúčelné vynakládání prostředků, jestliže se stěžovatelky tato část řízení týkat nemohla, protože byla osvobozena od soudních poplatků. Na tom nic nemění ani skutečnost, že procesní zavinění za zastavení řízení (jako celku) je na straně žalobců.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
10. Co se týče návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, z §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že tak může Ústavní soud učinit toliko v odůvodněných případech podle výsledku řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu