ECLI:CZ:US:2012:2.US.1974.11.1
sp. zn. II. ÚS 1974/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatelů 1. B. D. a 2. Ing. L. C., právně zastoupených Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem Puklicova 52, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 1. 2010 č.j. 3 T 262/2009-49 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2011 č.j. 4 To 285/2010-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že Okresní soud ve Strakonicích je uznal vinnými z pokračujícího přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle §241 odst. 1 tr. zák. účinného od 1. 1. 2010, jehož se měli dopustit jednáním uvedeným ve skutkové větě rozsudku. Oběma stěžovatelům soud uložil tresty odnětí svobody, jejichž výkon byl podmíněně odložen.
K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích poprvé dne 8. 6. 2010 rozsudkem č.j. 4 To 285/2010-90, jímž obžalované shledal vinnými z téhož trestného činu jako soud prvního stupně. Rozsudek krajského soudu byl k dovolání Ing. L. C. dne 30. 11. 2010 zrušen usnesením Nejvyššího soudu č.j. 5 Tdo 1325/2010-45, a to i ve prospěch stěžovatele B. D. Věc byla přikázána krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Proti uvedeným rozhodnutím napadaným dovoláním podali stěžovatelé rovněž ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. III. ÚS 2540/10), kterou vzali podáním ze dne 16. 6. 2011 zpět, neboť směřovala proti rozhodnutí zrušenému Nejvyšším soudem a Ústavní soud řízení dne 23. 6. 2011 řízení zastavil.
Krajský soud v Českých Budějovicích znovu rozhodl o odvolání rozsudkem napadeným ústavní stížností, jímž obžalované shledal vinnými z téhož trestného činu jako soud prvního stupně, tj. zachoval právní kvalifikaci jejich jednání, dospěl však k odlišným skutkovým závěrům ohledně doby, kdy mělo dojít ke spáchání obžalovaným přičítaného pokračujícího trestného činu. Ve zbývajících obžalovaných dílčích útocích pak byli stěžovatelé (v bodě ad 3. obžaloby pouze Ing. L. C.) zproštěni.
Stěžovatelé jsou přesvědčení, že rozsudek soudu I. stupně nesplňuje požadavky uvedené v ustanovení §125 tr. řádu, neboť soud prvního stupně v podstatě vůbec nekonstatuje, z jakých provedených důkazů vyvodil jaké skutkové závěry a zejména pak, jak je právně vyhodnocoval. V tomto směru je tak rozsudek nepřezkoumatelný. Dále stěžovatelé v ústavní stížnosti předkládají rozsáhlou argumentaci ke skutkovým zjištěním, která podle jejich přesvědčení obecné soudy nesprávně učinily.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obou stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy všech stupňů se s argumentací obhajoby stěžovatelů řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v§2 odst. 5 tr. řádu též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem "nezbytným pro rozhodnutí". Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
V projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec výše uvedených zásad a z celé řady navzájem se podporujících přímých i nepřímých důkazů dovodily skutkový stav, o němž není důvodných pochybností. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto hlediska není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelů zaručeného ústavním pořádkem České republiky.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu