ECLI:CZ:US:2012:2.US.1976.12.1
sp. zn. II. ÚS 1976/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti KOMETA, a. s., IČ: 41604202, se sídlem Okružní 29a, Brno, zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 7 As 93/2011-49, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2011, č. j. 30 Ca 24/2009-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která též co do formálních náležitostí odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů. Tvrdí, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že soudy nedostály své úloze ochránit práva stěžovatelky, kterou jim ukládá Ústava České republiky ve čl. 90.
Správní soudy přezkoumávaly rozhodnutí správních orgánů vydaná v řízení o návrhu stěžovatelky na obnovu stavebního řízení ohledně stavby "Víceúčelový komplex ORION I" v Brně. Návrh na obnovu stěžovatelka opírala o rozsudek (č. j. 29 Ca 214/2006-55), kterým Krajský soud v Brně zrušil územní rozhodnutí, jež bylo podkladem pro vydání stavebního povolení na uvedenou stavbu. Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, rozhodnutím č. j. MMB/0161155/2008 obnovu nepovolil. Odkázal na §94 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle kterého platí, že dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po právní moci stavebního povolení, územní rozhodnutí se již nevydává, neboť stavba již je fakticky umístěna. Krom toho ke zrušení došlo jen z procesních, nikoliv věcných důvodů. Námitku nesouladu zrušeného územního rozhodnutí a stavebního povolení s územním plánem pak stěžovatelka vznesla až v žádosti o obnovu, ačkoliv tak mohla a měla učinit v původním územním a stavebním řízení, kterého se účastnila. Odvolání stěžovatelky Krajský úřad Jihomoravského kraje (rozhodnutí č. j. JMK 132080/2008) zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí. K odvolacím námitkám zejména uvedl, že prvoinstanční orgán s ohledem na dikci přechodného ustanovení §190 odst. 3 správně aplikoval stavební zákon č. 183/2006 Sb. S hodnocením námitky nesouladu stavby s územním plánem prvostupňovým orgánem se ztotožnil. Nepřisvědčil konečně tvrzení o nedostatku dobré víry stavebníka, který mohl zrušení podkladového rozhodnutí předjímat.
Žalobu stěžovatelky krajský soud, rozsudkem nyní napadeným, taktéž zamítl. Všechny žalobní námitky, tedy otázku souladu stavby s územním plánem, otázku použití nového stavebního zákona i možnost předpokládat nezákonnost územního rozhodnutí stavebníkem, hodnotil ve shodě se správními orgány. Konečně stěžovatelka neuspěla ani s kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Předložila v ní shodné námitky jako v předcházejících řízeních. Závěr krajského soudu o správnosti aplikace §94 odst. 5 stavebního zákona Nejvyšší správní soud korigoval tak, že samotná polemika, zda postupovat dle nového či starého stavebního zákona, nemá v případě zrušení územního rozhodnutí žádnou relevanci pro obnovení stavebního řízení ukončeného pravomocným stavebním povolením. Podmínkou povolení obnovy je totiž nejen zrušení podkladového rozhodnutí, ale současně i fakt, že tato skutečnost může odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. K problematice nesouladu s územním plánem Nejvyšší správní soud konstatoval, že toto zkoumání se má dít v územním řízení, a proto je pro posouzení důvodů obnovy řízení o vydání stavebního povolení opět bez relevance. Stejně tak je pro posuzování důvodů obnovy bezpředmětná otázka dobré víry stavebníka; tento aspekt nelze zohledňovat, neboť v ustanovení §100 odst. 1 správního řádu upravujícího důvody obnovy pravomocně skončeného řízení není obsažen.
Stěžovatelka s takovým posouzením nesouhlasí. Obšírně argumentuje zejména ve prospěch svého výkladu, že správní orgány měly aplikovat předchozí stavební zákon č. 50/1976 Sb. Ten neobsahuje žádné ustanovení obdobné §94 odst. 5 nového stavebního zákona (č. 183/2006 Sb.), a proto se mělo pro zrušení podkladového územního rozhodnutí dokončit podle staré právní úpravy územní řízení. To by skončilo vydáním nového územního rozhodnutí a tato okolnost by zase musela vést k obnově stavebního řízení. Stěžovatelka tvrdí, že nelogickým a nesprávným výkladem přechodných ustanovení aplikovaly správní orgány i soudy nový stavební zákon na dříve započaté řízení, jejich postup tedy nese znaky pravé retroaktivity, což v právním státě nelze akceptovat. Dále stěžovatelka rozebírá podmínky pro obnovu správního řízení upravené správním řádem, přičemž v případě svého návrhu na obnovu je považuje za splněné.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v tomto případě neshledal důvod zakládající pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, a to hmotného i procesního, a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.
Je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě budou napadená rozhodnutí podrobena běžnému instančnímu přezkumu. Výkladem pravidla časové působnosti stavebního zákona, kterou stěžovatelka činí jádrem své argumentace, se zabývaly stavební úřady dvou instancí a dva správní soudy. Na vznesenou otázku daly jasnou, výše popsanou odpověď, přičemž porušením základních práv stěžovatelky určitě nemůže být to, učiněný výklad nekoresponduje s její představou. Důležité navíc je, že dle stanoviska Nejvyššího správního soudu, který judikatorně vykládá a sjednocuje pravidla procesu, nebyl pro zamítnutí stěžovatelčina návrhu na obnovu závěr o možnosti použít nový stavební zákon, ale nemožnost splnit za dané konstelace druhou podmínku obnovy. Ani zrušení předchozího územního rozhodnutí o umístění stavby, které bylo jedním z podkladů pro vydání stavebního povolení, nemůže v okamžiku, kdy je již stavba umístěna a stojí, odůvodnit jiné rozhodnutí řešení stavebního řízení, jehož obnova je žádána.
Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práv stěžovatelky v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu