ECLI:CZ:US:2012:2.US.1979.12.1
sp. zn. II. ÚS 1979/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SHS-2- H. a synové s.r.o., právně zastoupené JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem Švehlova 46, Dvůr Králové, proti 1) usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 12. 2009 č. j. 6 C 7/2008- 110, 2) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2010 č. j. 26 Co 19/2010- 119, 3) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011 č. j. 11 Cmo 239/2011-223 a 4) rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2010 č. j. 17 Co 220/2010-174, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti a formálních náležitostí, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k následujícím závěrům.
Ve vztahu k shora uvedeným rozhodnutím č. 1) - 3) poukazuje Ústavní soud na to, že jeho rozhodovací činnost je vykonávána v souladu s principem subsidiarity. Podle tohoto principu jsou primárně ochranou základních práv a svobod povinovány všechny orgány veřejné moci v rámci výkonu svých pravomocí a Ústavní soud garantuje tuto ochranu teprve tehdy, pokud tyto orgány (zejména soudy) této své povinnosti nedokázaly dostát a neexistuje již žádný jiný prostředek, jak účinné nápravy dosáhnout. Proto jsou zásadně z přezkumu v řízení o ústavní stížnosti vyloučena v případě soudního řízení, kterýžto případ stěžovatelka předkládá, ta rozhodnutí, jimiž se pouze zajišťuje postup nutný k meritornímu rozhodnutí, pokud nejsou způsobilá založit porušení základních práv účastníka řízení sama o sobě, ale až zprostředkovaně meritorním rozhodnutím, které díky nim vzniklo. Toto vyloučení z dosahu Ústavního soudu je odůvodněno shora uvedenou zásadou subsidiarity, neboť soudy mohou takový zásah vyvrátit buď ještě v rámci prvostupňového rozhodování ve věci samé, nebo zejména v rámci opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí v tomto řízení dosaženému.
Stěžovatelkou napadeným rozhodnutím č. 1) bylo odmítnuto odvolání proti usnesení o přiznání odměny znalci. Proti tomuto odmítavému usnesení podala stěžovatelka odvolání, nicméně tomuto nebylo rozhodnutím č. 2) vyhověno. Proto proti rozhodnutí č. 1) podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 5. 2011 č. j. 26 Co 19/2010- 207 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, jemuž nebylo vyhověno rozhodnutím č. 3). Celá tato linie procesních rozhodnutí se tak týkala stěžovatelčina brojení proti výši odměny znalce.
K otázce znaleckých posudků a odměny znalce v těchto souvislostech poukazuje Ústavní soud. např. na své usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že: "Usnesení, kterými soud podle ust. §127 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ustanovil znalce, a podle ust. §139 odst. 2 o. s. ř., rozhodl o znalečném, jsou rozhodnutími nemeritorní povahy. Samotným vydáním těchto usnesení stěžovatel nemohl být a ani nebyl na svých ústavně zaručených právech dotčen. Mohlo by se tak stát až teprve v případě, že by stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů řízení. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud zpravidla v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. Teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení, by mohlo být na újmu práv stěžovatele."
Ústavní soud má za to, že tento závěr plně přiléhá na případ stěžovatelky, a musí tedy konstatovat nepřípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím č. 1- 3).
K posouzení tak zbývá již jen rozhodnutí č. 4). Tím Krajský soud v Hradci Králové jakožto soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 3. 2010, č. j. 6 C 7/2010-134, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé v převažující míře v neprospěch stěžovatelky.
Ústavní soud studiem spisového materiálu zjistil, že rozhodnutí č. 4) nabylo právní moci dne 5. 8. 2010, a to tím, že nabylo subjektivní právní moci vůči stěžovatelce. Ústavní stížnost byla stěžovatelkou podána k poštovní přepravě dne 25. 5. 2012. Vzhledem k prodlevě téměř dvou let, která dělí doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatelce a její podání ústavní stížnosti, nelze mít za to, že je splněna šedesátidenní prekluzivní lhůta k podání ústavní stížnosti tak, jak ji vyžaduje §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí tak nelze podrobit materiálnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost v té části, která byla namířena proti rozhodnutím č. 1) - 3), odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost, ve zbývající části, usilující o zrušení rozhodnutí č. 4), odmítnout dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj