ECLI:CZ:US:2012:2.US.1988.12.1
sp. zn. II. ÚS 1988/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Mgr. Maruanem Abu Assadem, advokátem, se sídlem Na Větrníku 1493/73, 162 00 Praha 6, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 33 Cdo 2323/2009-111, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2012, č. j. 14 Co 438/2008-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a současně nebyl respektován princip právní jistoty.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2012, č. j. 14 Co 438/2008-127, jsa vázán právním názorem vysloveným v předcházejícím zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 33 Cdo 2323/2009-111, který stěžovatel ústavní stížností rovněž napadá, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterým byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1,500.000 Kč. V části, v níž žalobce požadoval úrok z prodlení za dobu od 25. května 2006 do 3. ledna 2007, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobci náhradu nákladů nepřiznal a shodně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. V řízení bylo zjištěno, že účastníci spolu uzavřeli kupní smlouvu na nemovitosti ve vlastnictví žalovaného (dále jen "předmětné nemovitosti"), která však měla fakticky sloužit k zajištění půjčky ve výši 1,500.000 Kč třetí osobě (K. T.). Tato kupní smlouva byla posléze v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 139/2002 shledána neplatnou pro obcházení zákona z důvodu sjednání propadné zástavy. Ve stávajícím ústavní stížností dotčeném řízení se pak jednalo o vydání bezdůvodného obohacení žalovaným podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud vyšel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že ve sporu o vrácení plnění z neplatné smlouvy ve smyslu §457 obč. zák. jsou aktivně i pasivně legitimováni jen účastníci této smlouvy. V dané věci bylo nepochybné, že žalobce povinnost vydat předmět plnění podle neplatné smlouvy splnil (došlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí u předmětných nemovitostí zpět ve prospěch žalovaného), avšak ze strany žalovaného dosud ke splnění jeho synallagmatického závazku nedošlo. Převzetí částky ve výši 1,500.000 Kč bylo přitom žalovaným potvrzeno v kupní smlouvě. Odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy byl žalovaný zapsán zpět do katastru nemovitostí jako vlastník, je jeho povinností vrátit žalobci kupní cenu z neplatné smlouvy podle §457 obč. zák., přičemž je irelevantní, jak žalovaný s převzatými penězi z této neplatné kupní smlouvy naložil (t. j. zda je předal s vědomím žalobce třetí osobě - K. T.).
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Nejprve rekapituluje vydaná rozhodnutí a průběh řízení před obecnými soudy, a poté rozebírá jednotlivá pochybení, jichž se měly dopustit Městský soud v Praze a Nejvyšší soud. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že překročil své pravomoci, neboť zavázal odvolací soud rozhodnout o celé věci, přestože se žalobce dovoláním domáhal pouze přezkumu části předmětu řízení (částky ve výši 600.000 Kč). Zrušením předchozího rozsudku Městského soudu v Praze a vyslovením právního závěru mělo dojít i k porušení právní jistoty stěžovatele. Obecné soudy měly totiž vycházet z pravomocných rozhodnutí (např. ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 139/2002, popř. v obdobné věci vedené u Okresního soudu pro Prahu - západ pod sp. zn. 3 C 42/2008), v nichž bylo zjištěno, že se stěžovatel bezdůvodně neobohatil. Odvolací soud rovněž přehlédl skutečnost, že v rámci řízení o určení vlastnictví bylo prokázáno, že K. T. vrátil žalobci část poskytnutých peněz. Tímto mělo dojít také k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále nesouhlasí s přiznáním příslušenství žalobci. Odvolací soud pochybil, když přiznal žalobci úrok ve výši, která odpovídá zákonnému úroku z prodlení. Zde stěžovatel podotýká, že úrok a zákonný úrok z prodlení jsou dva různé instituty s různými pravidly. V případě úroku je nutné, aby byla sjednaná jeho výše a způsob placení, což však v situaci, kdy se jednalo o zastřenou půjčku, sjednáno nebylo. Stěžovatel konečně zpochybnil objektivitu rozhodování soudce Nejvyššího soudu, který na dotaz ohledně stavu věci odpověděl, že může stěžovateli "s radostí" sdělit, že ve věci bylo rozhodnuto. V takovém vyjádření emocí spatřuje pochybení soudce vedoucí k porušení práva na spravedlivý proces.
III.
4. Na úvod je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí [např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)] až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející z hledisek výše uvedených.
5. Ústavní soud se nejprve vyjadřuje k přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu ke kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
6. Z uvedeného vyplývá, že zásadně je třeba, aby rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo i pravomocným rozhodnutím o věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud zásadně nepřipouští ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007. str. 383). Případy, kdy se kasační rozhodnutí může stát předmětem přezkumu, jsou naprosto výjimečné a Ústavní soud je blíže rozvedl v plenárním nálezu, nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. února 2012 (147/2012 Sb.), podle nějž je předpokladem, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces. V dané věci však tyto podmínky splněny nebyly. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze spatřovat prvky svévole, či extrémního vybočení z procesních pravidel, které by eventuálně mohly založit přípustnost ústavní stížnosti. Stěžovatel spíše polemizuje se samotnými právními závěry, které našly svůj odraz především v rozhodnutí odvolacího soudu. Pochybení nelze spatřovat ani v tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud překročil své pravomoci tím, že rozhodl o celé části předmětu řízení a nikoliv pouze o části, k níž směřovala argumentace žalobce. K tomu Ústavní soud na okraj podotýká, že předmět řízení je skutečně v dispozici účastníka řízení (žalobce). Podle §96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), lze vzít návrh zpět pouze do doby nabytí právní moci rozhodnutí. Z uvedeného tedy plyne, že zpětvzetí žaloby v dovolacím řízení není možné (viz i §243c odst. 1 o. s. ř.). Něco jiného je samozřejmě zpětvzetí samotného dovolání, které umožňuje §243b odst. 5 o. s. ř.
7. Rovněž tak námitka neobjektivního postupu soudce Nejvyššího soudu postrádá jakýkoliv ústavněprávní přesah. Může svědčit toliko o poněkud neprofesionálním přístupu soudce k účastníkům řízení, což však v tomto konkrétním případě nemůže mít za následek porušení práva na spravedlivý proces.
8. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel i zde polemizuje s právními závěry, na nichž odvolací soud postavil své rozhodnutí a které vycházely z předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Proti závěru obecných soudů o tom, že ve sporu o vrácení plnění z neplatné smlouvy ve smyslu §457 obč. zák. jsou aktivně i pasivně legitimováni jen účastníci této smlouvy, nemá Ústavní soud z ústavněprávního pohledu žádné výhrady. Ústavní soud se ostatně k této problematice vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 383/05 ze dne 10. října 2007 (N 156/47 SbNU 35), z jehož právní věty lze citovat: "Z dikce §457 občanského zákoníku jednoznačně plyne, že je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost tedy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany. Ty mají vůči sobě vzájemnou povinnost vrátit si vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Ze zákona vzniká tzv. synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána (srov. Švestka, J. Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 820)."
9. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku, že soudy měly ve stávající věci vycházet z rozhodnutí v obdobných věcech. K této námitce se vyjádřil již odvolací soud v tom smyslu, že závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v rozhodnutí v průběhu tohoto řízení převažuje nad závěry, které byly zjištěny v jiných řízeních. Takový závěr vycházející z kasačního principu dovolání a postavení soudů v rámci soudní struktury není z pohledu Ústavního soudu ústavně nekonformní.
10. Co se týče námitky, že odvolací soud přehlédl skutečnost, že v rámci řízení o určení vlastnictví bylo prokázáno, že K. T. vrátil žalobci část poskytnutých peněz, Ústavní soud konstatuje, že nemá pro stávající řízení význam. Ve stávající věci vyšly obecné soudy ze zjištění, že stěžovatel převzal od žalobce částku ve výši 1,500.000 Kč, čímž se bezdůvodně obohatil a je tedy jeho povinností uvedenou částku vrátit.
11. Ústavní soud konečně neshledává pochybení odvolacího soudu ani v případě přiznání úroků z prodlení žalobci. Žalobce nárok na úroky z prodlení v žalobě vznesl, a proto mu je soud v souladu s právními předpisy (§517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), přiznal. O tzv. smluvené úroky, jak snad dovozoval stěžovatel v ústavní stížnosti, se nejednalo.
12. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost, pokud směřovala proti rozsudku odvolacího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu