ECLI:CZ:US:2012:2.US.2010.11.1
sp. zn. II. ÚS 2010/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Sladkovského 13, 280 02 Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 3664/2010 - 215 ze dne 13. 4. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 16 Co 386/2008 - 159 ze dne 18. 11. 2008, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 14 C 268/2004 - 115 ze dne 2. 3. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 4 a 90 Ústavy.
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že všechny obecné soudy pochybily, "když tuto ochranu stěžovateli odmítly a vlastně nejednaly o tom, co stěžovatel požadoval, aby soudy řešily".
Z rozporovaných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v posuzované věci se stěžovatel žalobou domáhal po státu náhrady škody, která mu měla být způsobena ve výši 1.147.364,- Kč s příslušenstvím nezákonným úředním postupem - usnesením Policie ČR, Okresní ředitelství Kutná Hora, SKPV-OOK ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. ORKH-350/OOK-2003. Žalobu odůvodnil tím, že ve svých dopisech žádal v roce 2003 městské zastupitelstvo v Čáslavi o odvolání starosty, který se měl podílet na terorizování jeho osoby a na újmě na jeho zákonných právech a majetku. Následně měla být vůči němu podniknuta zinscenovaná represe a předem připraveným usnesením Policie ČR - Okresní Ředitelství v Kutné Hoře měl být nařčen z trestného činu útoku na státní orgán. V průběhu vyšetřování bylo nařízeno vyhotovení znaleckého posudku na posouzení duševního stavu stěžovatele. Podle svých slov měl být mučen, vězněn a psychicky terorizován v tzv. psychiatrickém zařízení. Za účelem jeho umlčení, zastrašení a likvidace mělo být dle něj vyvoláno trestní stíhání, což mělo vést k jeho vážné psychické újmě. Pro vážné psychické strádání nemá obdělané pole, které mu zajišťuje doplnění základních životních potřeb. Stěžovatel dále uvedl, že Česká republika dosud neodstranila původní zločiny komunismu vůči jeho osobě a že zneužívá původní materiály StB, přičemž byla vůči němu "zneužívána psychiatrie, působí proti němu struktury StB sdružené v PČR ve vazbě na SD". Škoda mu však měla vzniknout i v souvislosti s náklady za jízdné z místa bydliště do Kutné Hory a Prahy, dále za kopírování listin, náklady na podání ústavní stížnosti, doporučených dopisů aj. Všechny tyto náklady na základě výzvy soudu stěžovatel ve svém podání vyčíslil.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel vznik škody dostatečně neprokázal, neunesl důkazní břemeno, a proto žalobu zamítl. Řízení před soudem prvního stupně probíhalo v nepřítomnosti stěžovatele, jenž sice žádal o odročení jednání, ale jeho žádosti nebyly soudem shledány jako důvodné, neboť nepřiložil potvrzení o svém nepříznivém zdravotním stavu, kterým žádost o odročení zdůvodňoval. Za stěžovatele se jednání účastnil jeho právní zástupce. V souvislosti se zkoumáním důvodnosti žaloby došel soud prvního stupně také k závěru, že stěžovatel, krom jiného, uplatnil svůj nárok u soudu předčasně (8. 1. 2004), a že ke vzniku nároku ještě nemohlo dojít. Dne 2. 10. 2003 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání; po podání obžaloby k soudu však soud stěžovatele obžaloby zprostil, protože se nejednalo o trestný čin, ale o přestupek, a věc tak postoupil příslušnému obecnímu úřadu. I když tedy stěžovatel dle soudu I. stupně tvrdil, že mu škoda vznikla již tím, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, měl soud za to, že nebyla splněna podmínka §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Podmínka nezákonného trestního stíhání byla v důsledku zproštění obžaloby naplněna až 25. 5. 2006. Žalovaný se podle soudu navíc nemohl doposud dostat do prodlení, jelikož stěžovatel svůj nárok u žalovaného neuplatnil, k čemuž však byl podle uvedeného zákona povinen. Stěžovatel v řízení před obvodním soudem neprokázal vznik škody na svém majetku a zdraví, současně dle soudu nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody a trestním stíháním. Soud rovněž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatel byl v průběhu přípravy jednání soudem vyzván k doplnění těchto důkazů, ale na výzvy sám nereagoval. Soud v průběhu řízení neprovedl stěžovatelem navržené důkazy výslechem osob (znalců, státních zástupců a dalších), poněvadž tyto výpovědi by nebyly mohly podle soudu vznik škody nijak doložit.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel včasné odvolání. Městský soud v Praze však svým rozhodnutím v zásadě přisvědčil úvahám a závěrům soudu prvního stupně. Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou, zda ve věci nerozhodoval vyloučený soudce. Podle něj ale taková situace nenastala, neboť stěžovatel měl vznést námitku podjatosti soudce ve svém podání ze dne 5. 2. 2007, které současně spojil s žádostí o odročení jednání nařízeného na 2. 3. 2007. Soudce jej informoval přípisem ze dne 13. 2. 2007, že jednání odročeno nebude a bude se pokračovat podle §15b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). Při tomto jednání soud následně rozhodl ve věci samé a žalobu zamítl. Námitku podjatosti totiž stěžovatel odůvodňoval v převážné míře subjektivním a obecným hodnocením činnosti české justice jako celku, nikoliv námitkami proti osobě soudce. Proti osobě rozhodujícího soudce argumentoval pouze tím, že mu měl v jiných řízeních vyměřit soudní poplatek; nicméně takové procesní rozhodování soudce, navíc v jiných věcech, nemůže být podle odvolacího soudu způsobilým důvodem pro jeho vyloučení v posuzované věci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že námitka podjatosti podaná stěžovatelem není důvodná.
Městský soud se následně zabýval tím, zda nedošlo k namítané vadě řízení, jestliže soud nevyhověl opakovaným žádostem žalobce o odročení jednání nařízeného na den 2. 3. 2007. Odvolací soud poznamenal, že ačkoliv je nemoc nepochybně způsobilým důvodem pro omluvu stěžovatele z jednání, odročit jednání je možné pouze v případě, kdy je tato skutečnost prokázána. Podle názoru odvolacího soudu ale stěžovatel soud pouze odkazoval na vyžádání lékařské zprávy u konkrétního lékaře, sám zprávu nezaslal, i když o jednání věděl dlouhou dobu a o odročení žádal rovněž měsíc před samotným jednáním. V této souvislosti Městský soud v Praze podotkl, že stěžovatel navíc důvody pro odročení jednání sám často měnil. Neztotožnil se ovšem se závěrem obvodního soudu, že žaloba mohla být zamítnuta též pro její předčasnost. Tento nedostatek byl podle mínění odvolacího soudu zhojen tím, že Ministerstvu spravedlnosti byla doručena žaloba, přičemž ministerstvo se k ní posléze vyjádřilo. Nárok tak byl uplatněn a účel citovaného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. byl splněn. Odvolací soud dále doplnil dokazování přečtením podstatných částí stěžovatelem navržených znaleckých posudků. Soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat ani samotný vznik škody, ani příčinnou souvislost mezi jejím vznikem a trestním stíháním. K tomu soud druhého stupně doplnil, že podle obsahu posudků byl schopen chápat výzvy soudu na doplnění svých tvrzení a důkazů. Ze všech těchto důvodů proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek soudu II. stupně napadl stěžovatel včasným dovoláním, jehož přípustnost dovodil z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž avizoval uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Provedl podrobnou rekapitulaci všech rozhodnutí i dosavadního průběhu řízení v projednávané věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval v otázkách týkajících se aplikace příslušných ustanovení o tom, kdo a jak má rozhodovat o námitce podjatosti vznesené vůči znalci a účasti žalobce na jednání soudu. V závěru dovolání navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl vydání usnesení o odkladu vykonatelnosti v záhlaví specifikovaných rozsudků soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud se poté, co vyhodnotil, že dovolání splňuje formální náležitosti, zabýval otázkou jeho přípustnosti. Zdůraznil, že přípustnost dovolání je v daném případě dána jen tehdy, dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. V této spojitosti podtrhl, že se v případě dovolání opřeného o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. předpokládá, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze podle Nejvyššího soudu žádat, aby se jeho dovolací přezkum stal "bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř." Vzhledem k tomu, že stěžovatel v podaném dovolání nevymezil otázku zásadního významu spočívající v nesprávném posouzení věci z hlediska hmotného práva, dovolací soud byl nucen konstatovat, že se po této stránce nebude hodnocením věci zabývat, a pouze odkázal na text rozhodnutí soudu nižší instance.
Nejvyšší soud se přesto, že dovolání neshledal přípustným, k dovolacím námitkám stěžovatele vyjádřil. Nejprve poznamenal, že namítané vady řízení před soudy nižších instancí, spočívající v podjatosti znalce, případně v neúčasti stěžovatele na jednání soudu, nejsou podle dovolacího soudu podstatné pro výsledek řízení. Dovolací soud v tomto směru opětovně odkázal na odůvodnění rozsudků soudů nižších instancí, které se dle něj s těmito otázkami dostatečně vypořádaly. Pokud jde o námitku ohledně nepřítomnosti stěžovatele na jednání soudu, dovolací soud poukázal na to, že byla soudy I. i II. stupně rovněž řešena. Uvedl, že stěžovatel sice žádal o odročení jednání ze zdravotních důvodů, avšak na výzvu soudu k doložení lékařského potvrzení již sám nereagoval; navíc důvody pro odročení jednání soudu velmi často měnil. Soudy dle něj v tomto případě správně postupovaly podle ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. I když dovolatel v řízení před soudy nižších instancí námitku podjatosti znalce neuplatnil, a soudy ji tedy nemohly řešit, Nejvyšší soud znovu upozornil, že tato namítaná vada procesního charakteru nemůže mít podstatný vliv na výsledek řízení. Odvolací soud v řízení doplnil dokazování výslechem dvou znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Dovolací soud k tomu dodal, že podle zpracovaných posudků byl stěžovatel schopen dobře rozumět všem výzvám soudu, některé úkony činil bez právního zastoupení, a tak nebylo možné dovozovat, že by mohl být v souvislosti s tvrzenou psychickou újmou poškozen na svých právech jako účastník řízení. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel stížností, ve které podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení, jakož i postupy různých orgánů veřejné moci, které civilnímu řízení o náhradě škody předcházely (body I až IV ústavní stížnosti). Je přesvědčen, že okolnosti, k nimž v řízení došlo, odůvodňují podání ústavní stížnosti, kterou podává v zákonné lhůtě (bod V ústavní stížnosti). Tvrdí, že "všechny výše uvedené soudy, jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená základní práva zřizovací listinou základních práv a svobod, a to domáhat se u soudu ochrany proti zvůli státních orgánů" (viz bod VI ústavní stížnosti). Stěžovatel dále cituje ustanovení čl. 4 a 90 Ústavy (nikoli Listiny, jak mylně uvádí) a čl. 36 Listiny. Na závěr svého návrhu vyjádřil své shora citované přesvědčení o tom, že soudy nedostály svým povinnostem vyplývajícím ze zmíněných ustanovení součástek ústavního pořádku a že nejednaly o tom, co jim stěžovatel k rozhodnutí předložil. Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel ve své stížnosti nepředložil žádné konkrétní námitky, jimiž by zpochybnil ústavnost napadených soudních rozhodnutí. Citace ustanovení různých pramenů ústavního pořádku, které měly obecné soudy porušit, bez uvedení jejich spojitosti s konkrétním postupem, nemůže jako argumentace obstát. Ani tvrzení, že obecné soudy nedostály své povinnosti poskytnout základním právům stěžovatele náležitou ochranu ve smyslu čl. 4 a 90 Ústavy, nedosahuje kvality stížní námitky, neboť jde o obecný výrok, který není ani blíže specifikován, ani podepřen patřičnými argumenty. Z ústavní stížnosti vyvěrá stěžovatelovo přesvědčení, že Ústavní soud podrobí napadené akty a řízení, které jejich vydání předcházelo, komplexní revizi, totiž že bude přezkoumávat nejen jejich ústavnost, nýbrž i jejich zákonnost, resp. že bude sám hodnotit skutkové okolnosti případu a vyvozovat z toho právní závěry. To by však bylo v příkrém rozporu s postavením, úlohou a funkcemi, které Ústavní soud plní v ústavním systému České republiky (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje, že limity jeho přezkumné činnosti jsou dány kautelami ústavněprávních norem. Na základě této delimitace pravomocí Ústavního soudu mu nepřísluší zabývat se otázkami, které spadají do sféry práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť k tomu jsou povolány jiné orgány veřejné moci, především obecné soudy.
V řízení o ústavních stížnostech se střetávají dva odlišné zájmy, dvě různé pozice, a sice na jedné straně zájem na zrušení napadených právních aktů, na druhé straně přirozený zájem na jejich zachování, přičemž strany si jsou i v tomto řízení rovny (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny). Není proto přípustné, aby sám Ústavní soud za stěžovatele domýšlel argumenty, popř. aby podroboval naříkané akty "inkvizičnímu" přezkumu, jen aby docílil kýženého výsledku. Třebaže Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž toliko jejím petitem, nelze akceptovat ústavní stížnost, v níž stěžovatel napadne právní akty s tím, že je na Ústavním soudu, aby zjistil, zda k porušení základních práv či svobod došlo nebo nikoli, ponechávaje mu tak prakticky veškerý argumentační prostor.
Ústavní soud přesto považuje za vhodné říci, že napadená soudní rozhodnutí sama o sobě netrpí žádnou vadou, v jejímž důsledku by mohlo dojít k porušení základního práva nebo svobody. Všechna rozhodnutí obsahují náležitosti stanovené občanským soudním řádem, jejich odůvodnění jsou logicky členěná, srozumitelná, lze z nich seznat, jakými úvahami se soudy ve svém rozhodování řídily, a nevykazují žádný zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Protože stěžovatel nevznáší vůči postupu obecných soudů žádné konkrétní výhrady, které by měly svůj původ v ústavním právu, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. února 2011
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu