ECLI:CZ:US:2012:2.US.2017.12.1
sp. zn. II. ÚS 2017/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky L. F., zastoupené JUDr. Melánií Pyszkovou, advokátkou se sídlem U Stromovky 1501/11, Havířov-Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2012 č. j. 8 Co 206/2012-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 89 Ústavy.
Z obsahu listin, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že stěžovatelce byla rozsudkem pro uznání Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 12. 2011 č. j. 120 EC 194/2011-25 stanovena povinnost zaplatit České kanceláři pojistitelů (v původním řízení vystupovala jako žalobce) částku 1 182 Kč spolu s úrokem z prodlení a částku 8 220 Kč jako náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky směřujícímu proti výroku o nákladech řízení Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 3. 2012 č. j. 8 Co 206/2012-39 rozsudek soudu prvého stupně v odstavci II. výroku potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka má za to, že obecný soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení pouze mechanicky vyšel ze závěru o výsledku řízení, aniž by komplexně zhodnotil veškeré okolnosti případu. Stěžovatelka nesouhlasí s jeho závěrem, že zde nejsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a jeho rozhodnutí považuje za překvapivé. Připomíná, že s ohledem na náplň činnosti žalobce lze předpokládat velké množství podaných žalob s obdobným předmětem řízení. V praxi tedy hromadně uplatňuje typově stejné, po skutkové i právní stránce jednoduché nároky. V obdobné věci je ostatně stěžovatelka žalobcem žalována u Okresního soudu ve Frýdku-Místku v řízení vedeném pod sp. zn. 111 EC 402/2010. Přiznaná výše nákladů v posuzovaném řízení několikanásobně převyšuje žalovanou částku a nekoresponduje s náročností a rozsahem skutečně poskytnutých právních služeb. Závěrem stěžovatelka zmiňuje, že žalobce mohl své nároky vůči ní v nyní projednávaném řízení a v řízení vedeném pod sp. zn. 111 EC 402/2010 spojit a uplatnit v jednom řízení.
Po přezkoumání obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obdobně ostatně zhodnotil Ústavní soud i ústavní stížnost stěžovatelky podanou proti výše uvedenému rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku vydanému pod sp. zn. 111 EC 402/2010, v němž stěžovatelka uvádí obdobnou argumentaci jako nyní. Ústavní soud její návrh usnesením ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3050/12 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Od odůvodnění svého dříve vydaného rozhodnutí nemá Ústavní soud důvod se nyní odchylovat.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dotčená (občanskoprávní) věc byla před soudem prvního stupně skončena rozhodnutím, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit bagatelní peněžitou částku (1 182 Kč), a odvolání proti němu bylo přípustné toliko proto, že se jednalo o rozsudek pro uznání (§202 odst. 2 o. s. ř). Otázka splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání nicméně nebyla stěžovatelkou v odvolacím řízení (ani nyní) zpochybňována (§205b o. s. ř.). Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí (včetně nákladového výroku viz Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář - II. díl, 6. vydání 2003, str. 902) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci soudem odvolacím, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, posoudil Ústavní soud podané ústavní stížnosti v daných věcech jako zjevně neopodstatněné, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatelka ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny navíc stěžovatelka spatřuje v tom, že soud nevyužil při rozhodování o nákladech řízení své diskreční oprávnění a přiznal žalobci plnou výši vynaložených nákladů podle příslušných vyhlášek s odkazem na jeho úspěch ve věci.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http.: //nalus.usoud.cz)). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více, že jde o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., jenž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti daného případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané uvedeným ustanovením či nikoli (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 357). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě velmi extrémního vybočení z mezí soudního uvážení.
Takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Krajský soud uvedl, že důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné snížení nákladů úspěšného žalobce stěžovatelka netvrdila a zneužívání postavení advokátní kanceláře proti stěžovatelce soud neshledal. Vzhledem k povaze zjištěných skutečností, odůvodňujících aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. nemůže stěžovatelka úspěšně argumentovat pro ni překvapivým rozhodnutím. Požadavky vyplývající ze striktně omezeného rámce ústavního přezkumu nákladového výroku v tzv. bagatelní věci byly dodrženy.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 7. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu