ECLI:CZ:US:2012:2.US.2026.12.1
sp. zn. II. ÚS 2026/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti TASVA, s. r. o., IČ: 26238276, se sídlem Navrátilova 237/2, Brno, zastoupené JUDr. Janou Skácelovou, advokátkou, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2012, č. j. 5 Afs 34/2011-120, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2011, č. j. 31 Af 43/2010-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která též co do formálních náležitostí odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů. Tvrdí, že soudy svévolně aplikovaly právo způsobem, který postrádá racionální zdůvodnění. Napadená rozhodnutí obsahují nepravdivá tvrzení, která jsou ve vazbě na stěžovatelčiny žalobní námitky neobhajitelná. Došlo tak k zásahu do stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud nyní napadeným rozsudkem (v pořadí druhým, prvý zrušil Nejvyšší správní soud) nevyhověl stěžovatelčině žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (č. j. 11506/07-1200-702170), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu Brno IV. ze dne 30. 10. 2006 (č. j. 176724/06/291912/2331). Finanční úřad jím dodatečně vyměřil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 odlišně, než ji přiznala žalobkyně v dodatečném daňovém přiznání. Sporným momentem byla otázka účtování kurzového zisku. Šlo o to, že stěžovatelka uzavřela v průběhu roku 2003 dvě smlouvy o půjčce, na jejichž základě si půjčila celkovou částku 305 000 USD. Pro vrácení půjčky byl ve smlouvách sjednán minimální kurz, v němž se budou prostředky vracet. V řádném daňovém přiznání stěžovatelka půjčky v účetnictví ocenila pevným kurzem na částku 9.186.976,80 Kč. S vysvětlením, že nedopatřením přehlédla ujednání o stanovení minimálního kurzu pro úhradu závazku, stěžovatelka podala dodatečné daňové přiznání, v němž opravila účtování kurzových rozdílů a snížila hospodářský výsledek o částku 630 237 Kč. Správce daně a následně i odvolací orgán tento postup stěžovatelky neakceptovaly s tím, že podle zákona o účetnictví je nutné ke konci rozvahového dne či jinému okamžiku, ke kterému se sestavuje účetní závěrka, přepočíst veškeré závazky vyjádřené v cizí měně na českou měnu, a to kurzem ČNB platným ke konci rozvahového dne. Krajský soud se s tímto výkladem ztotožnil.
Podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelka po obsáhlé rekapitulaci případu konstatuje, že se závěry správních soudů spokojena není. Nejprve protestuje proti té části napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, v níž odmítl její kasační námitky jako nepřípustné pro jejich předchozí neuplatnění před krajským soudem. Jedná se konkrétně o tvrzení, že předmětný závazek (ze smlouvy o půjčce) se nedá a priori hodnotit jako cizoměnový, a to jednak s ohledem na měnovou doložku, dle níž byla v daném případě hodnota závazku dána hodnotou v měně zajišťovací, tedy v měně české, a jednak s ohledem na fakt, že reálný kurz ke dni ocenění závazku byl nižší než ve smlouvě sjednaný kurz minimální. Stěžovatelka takto totiž argumentovala v replice k vyjádření žalovaného podané krajskému soudu před vyhlášením jeho rozsudku. Z citovaných pasáží repliky podle ní vyplývá, že se od samého počátku domáhala nápravy postupu finančních orgánů, které neměly vzhledem k měnové doložce vycházet z §24 odst. 4 věty první nezákonný, a tedy v rozporu s ustanoveními §7 a §25 odst. 2 zákona o účetnictví. Navazuje výhrada, dle níž Nejvyšší správní soud vytýkaný rozpor postupu finančních orgánů s §7 zákona o účetnictví zdůvodnil rozdílně oproti soudu krajskému. Dovozuje z toho, že krajský soud se s jejími výhradami dostatečně nevypořádal. Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky dále nesprávně zaměňuje výši ocenění za způsob ocenění. Konečně upozorňuje, že přeceňování kurzovních rozdílů sleduje vykázání položek vedených v cizí měně v jejich reálné hodnotě. Měla-li tedy stěžovatelka k rozhodnému dni vůči věřiteli závazek mající dle měnové doložky hodnotu 8 449 576 Kč (tuto částku by byla věřiteli povinna vyplatit), nelze za řádnou informaci pro uživatele účetnictví považovat tvrzení o závazku ve výši pouhých 7 819 339,20 Kč, a tudíž dosažení zisku (resp. ponížení ztráty o) 630 236,80 Kč.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě budou napadená rozhodnutí podrobena běžnému instančnímu přezkumu.
Jádrem přezkoumávané věci je otázka správného postupu při oceňování, respektive účtování závazku v cizí měně. Jde bez dalšího o řešení problému, jakým ustanovením zákona o účetnictví se daný vztah řídí. Volba právního předpisu, interpretace konkrétního ustanovení a jeho použití v řešené věci je, jak bylo výše řečeno, věcí správních soudů v čele s Nejvyšším správním soudem. Zde oba napadené rozsudky stojí na shodném závěru, že stěžovatelka byla podle (v té době) rozhodného znění zákona o účetnictví povinna závazek ze smluv uzavřených v cizí měně přepočítat na českou měnu kurzem devizového trhu stanoveným Českou národní bankou, a to bez ohledu na měnovou doložku ve smlouvách a bez ohledu na to, zda byly půjčky v účetnictví stěžovatelky oceněny ke dni jejich přijetí pevným kurzem. Zákon o účetnictví totiž jinou možnost nepřipouštěl, neboť jinou než popsanou metodu ocenění cizoměnového závazku neznal. Oba rozsudky jsou pečlivě a srozumitelně odůvodněny, včetně výkladu, proč finanční orgány nemohly postupovat podle stěžovatelkou zmiňovaných ustanovení zákona o účetnictví. Není rovněž pravda, že by se odůvodnění obou rozsudků rozcházela. Jejich porovnání dokládá opak, podstatné body argumentace se shodují. K námitce vadného vyhodnocení nepřípustnosti některých námitek kasačním soudem Ústavní soud konstatuje, že sama stěžovatelka připouští jejich vznesení až dodatečně před vyhlášením rozsudku krajského soudu, tedy nikoliv ve správní žalobě samotné, resp. lhůtě k jejímu podání, jak předpokládá soudní řád správní. Krom toho na stěžejní závěr stojící na kategorické dikci zákon o účetnictví stejně předmětné výhrady nemají vliv.
Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Její návrh byl proto odmítnut dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu