ECLI:CZ:US:2012:2.US.2042.12.1
sp. zn. II. ÚS 2042/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. S., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Perštýně 1, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1430/2011 ze dne 22. 2. 2012, rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 58/2011 ze dne 4. 4. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 1 T 171/2009 ze dne 8. 10. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 17, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel tvrdí, že údaj, jehož tvrzená nepravdivost byla důvodem pro odsuzující rozsudek, spočívá podle výroku o vině pouze v tom, že v podkladu pro článek v časopisu Blesk uvedl, že M. Š. zavraždil poškozenou J. Š. "při milování". Dle stěžovatele skutková zjištění vyplývající z trestního spisu nepochybně svědčí o prokázaném sexuálním kontaktu mezi obviněným a poškozenou, přičemž nebyla vyloučena dobrovolnost předchozího pohlavního styku. Odvolací soud tedy měl podle zásady "in dubio pro reo" učinit právní závěr, že důkazně nebylo vyvráceno, že obviněný zavraždil poškozenou při dobrovolném pohlavním styku, tedy "při milování", a že tak nebyla prokázána nepravdivost takového údaje stěžovatele. Interpretaci použitou odvolacím soudem stěžovatel označuje za zjevné rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti. Pokud soud nepromítl skutkové zjištění o tom, že nepravdivost dotčeného sdělení nebyla prokázána, do výroku rozsudku a skutek popsal tak, že zdůraznil pravděpodobnost toho, že o dobrovolný styk jít nemuselo, takový postup je dle stěžovatele zavádějící a umožňující nezákonnou konstrukci odsuzujícího rozsudku. Připouští, že čl. 17 Listiny nezajišťuje zcela neomezenou svobodu projevu, přičemž si je vědom toho, že je nutné šetřit práva všech osob na řízení zúčastněných. Připomíná, že publikování informací o probíhajícím řízení je vždy závislé na získání věrohodných informací. Jde-li o zdroje věrohodné, pak novinář jedná v dobré víře o jejich pravdivosti. Uvádí, že vyvinul maximální úsilí k získání přesných a autentických informací a ověřil je způsobem obvyklým při zpracování tématu, což považuje za zcela legitimní způsob zprostředkování informací. Dle jeho názoru se orgány činné v trestním řízení zcela formálně držely trestněprávní kvalifikace, aniž by vzaly v úvahu povahu spočívající v soukromoprávní sféře a otázku svobody projevu a jejich limitů. Má za to, že použití trestní represe vede k bezdůvodnému zastrašování novinářů; odrazením od vyhledávání a zpřístupňování informací pro veřejnou diskusi je tak porušeno právo na svobodu projevu a přístup k informacím. V této souvislosti uvádí, že poškození od něj požadovali omluvu, což je typická forma zadostiučinění podle §13 o. z. Z toho i z dalších okolností dovozuje, že v trestním řízení byly řešeny občanskoprávní vztahy. Nelze také přehlédnout, že zjištěné následky jsou v příčinné souvislosti s otištěnou verzí článku, za jehož obsah stěžovatel odpovídá jen omezeně. Rovněž dovolací soud použil nepřípustně restriktivní interpretaci, neboť měl přezkoumat správnost právního posouzení skutku z pohledu všech skutkových zjištění soudu, a z pohledu jejich skutečného obsahu a nikoli jen slovního vyjádření.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Sokolově, sp. zn. 1 T 171/2009, bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a byl za to odsouzen k peněžitému trestu 80 000 Kč a pro případ jeho nezaplacení k náhradnímu trestu odnětí svobody na 3 měsíce. K odvolání stěžovatele odvolací soud druhým napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a odsoudil ho k peněžitému trestu 80 000 Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání osmi týdnů. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, jímž toto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelovy námitky lze rozdělit do dvou skupin. První z nich tvoří námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním učiněným obecnými soudy a z nich vyvozeným právním závěrům o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu pomluvy. V této souvislosti stěžovatel zejména tvrdí, že nebylo prokázáno, že by jím sdělený údaj byl objektivně nepravdivý, a že slovní vyjádření údajných skutkových zjištění obsažených ve výroku a odůvodnění rozsudku je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Jde v podstatě o opakování argumentů, které již stěžovatel uvedl v odvolání a dovolání, s nimiž se obecné soudy ústavně konformně vypořádaly. K tomu je třeba připomenout, že dle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval.
V postupu odvolacího soudu a jeho konečných skutkových a právních závěrech o vině stěžovatele neshledal Ústavní soud žádnou libovůli či extrémnost, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu. Nelze přehlédnout, že odvolací soud posuzoval všechny důvodné skutkové pochybnosti za použití zásady in dubio pro reo, na niž stěžovatel poukazuje. Došlo k zúžení jednání původně kladeného stěžovateli za vinu, neboť doplněné dokazování před odvolacím soudem připouštělo více alternativ závěrů o tom, kdo odpovídal za uvedení údajů obsažených v otištěném článku. Stěžovatel byl odvolacím soudem uznán vinným výhradně tím, že jako redaktor napsal podklad pro zmíněný článek, v němž uvedl, že předchozího dne M. Š. zavraždil J. Š. při milování, a učinil tak vycházeje z informací od zdroje, o němž věděl, že nebyl vraždě přítomen a že se nemůže vyjádřit k údajnému intimnímu styku vdané matky a M. Š., a přesto, že tehdy bylo zřejmé pouze to, že vražda mohla mít sexuální motiv, neboť pro takové jednání byl podezřelý v minulosti odsouzen, a také to, že poškozená byla na místě činu nalezena nahá a měla sperma na zádech. Stěžovatel tak musel být srozuměn s tím, že jím uvedený údaj je neověřitelný a může být smyšlený, což je zřejmé i z toho, že ani následné policejní vyšetřování neprokázalo, že by poškozená měla s podezřelým dobrovolný pohlavní styk, a musel si být současně vědom i toho, že s ohledem na svoji povahu takový údaj může vážně poškodit vztahy v rodině zemřelé a hrubě zasáhnout nejen do její cti, ale i do cti jejich pozůstalých - manžela, bratra a otce. Lze uzavřít, že v případě jednání stěžovatele byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavě právně kvalifikován. V tomto směru je možno odkázat na velmi podrobně rozvedené hodnotící úvahy odvolacího soudu, které jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž Nejvyšší soud, který řešil dovolání věcně, se s dovolacími námitkami dostatečně vypořádal. Nezjistil přitom žádnou deformaci důkazů a právní posouzení skutku shledal zcela správným. Ústavní soud tak neshledal, že by postupem obou soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele došlo k bezdůvodné kriminalizaci jednání stěžovatele, a že by bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Druhý okruh stěžovatelových námitek tvoří argumenty o nepřípustném zásahu do svobody projevu a práva na informace dle čl. 17 Listiny. Ústavní soud již dříve judikoval (např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 566/2000 ze dne 28. 3. 2001), že základní právo na svobodu projevu a na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny je zásadně rovno základnímu právu upravenému v čl. 10 Listiny, tedy právu na ochranu důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména a rovněž na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života. Při vzájemném střetu těchto dvou základních práv, stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti, a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde mezi nimi existovala příčinná souvislost. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory (čl. 17 odst. 2 Listiny) bez ohledu na případně možné omezení zákonem (čl. 17 odst. 4) je obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty; nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany. Ne každé zveřejnění nepravdivého údaje musí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Takový zásah je dán pouze tehdy, 1) jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a 2) jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Ve stěžovatelově případě je nepochybně první podmínka splněna. K porušení osobnostní sféry poškozených osob došlo zcela jednoznačně v přímé souvislosti se zveřejněním nepravdivé informace ze strany stěžovatele. Při posuzování splnění druhé podmínky je třeba vzít v úvahu, že pojem "překročení přípustné intenzity, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze", je sám o sobě nejednoznačný. Jeho bližší obsah však lze dovodit, vezmeme-li v úvahu právní normy, které v konkrétních případech stanoví, co je možné pod tímto pojmem rozumět a které rovněž specifikují obsah ustanovení článku 17 odst. 4 Listiny. Jedny z nejvýznamnějších právních norem, které spadají do této kategorie, jsou ustanovení trestního zákona a zejména pak jeho ustanovení §206, které chrání jednotlivce před vážnými útoky na jeho vážnost u spoluobčanů ve formě sdělování či zveřejňování nepravdivých údajů. Ústavní soud má za to, že stěžovatelovo jednání posoudily obecné soudy správně jako jednání, které naplnilo všechny znaky trestného činu pomluvy podle §206 trestního zákona, tedy jako jednání, představující překročení přípustné intenzity zásahu do osobnostní sféry jednotlivce, které je ho způsobilé do značné míry poškodit a které tedy již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že je třeba respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti, který může určitou informaci zprostředkovat zjednodušeným způsobem. Ne každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob; lze jen stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře nesplnitelné nároky, avšak jen do té míry, pokud celkové vyznění určité informace odpovídá realitě. Ono "přípustné zjednodušení" nesmí v žádném případě dosáhnout takové intenzity, která by ve svých důsledcích znamenala objektivní nepravdivost uveřejňované informace, což v projednávaném případě nastalo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelovo právo na svobodu projevu bylo v daném případě omezeno zcela v souladu s ustanovením článku 17 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v napadeném řízení došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu