ECLI:CZ:US:2012:2.US.2044.11.1
sp. zn. II. ÚS 2044/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Veronikou Burianovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 38, proti opatření Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 6. 2011 sp. zn. 8 T 174/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti domáhá vydání nálezu, v němž Ústavní soud vysloví, že opatřením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 6. 2011 sp. zn. 8 T 174/97 byly porušeny základní práva a svobody stěžovatele stanovené v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jímž zakáže Okresnímu soudu Plzeň-město, aby pokračoval v porušování uvedených práv a svobod stěžovatele tím, že odmítá započítat vazbu vykonanou stěžovatelem ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 174/97 do trestu odnětí svobody uloženého v řízení pod sp. zn. 1 T 101/2010, a přikáže tomuto soudu o započtení vazby do trestu odnětí svobody řádně rozhodnout.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ve věci sp. zn. 8 T 174/97 vykonal od 7. 7. 1997 do 7. 7. 1999 vazbu, v tomto řízení však byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby, a tudíž byl nedůvodně omezen na své osobní svobodě. Stát jej za vazbu nikdy neodškodnil a nebyla mu ani započítána do žádného trestu odnětí svobody. Stěžovatel se sice dožadoval, aby mu Okresní soud Plzeň-město vykonanou vazbu započetl do trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 17. 12. 2010 sp. zn. 1 T 101/2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. 7 To 69/2011, okresní soud ale stěžovatelův návrh odmítl neprocesním způsobem, opatřením, proti němuž nelze podat žádný opravný prostředek. Porušení práva na osobní svobodu a na řádné projednání případu obecným soudem stěžovatel spatřuje v tom, že dvouletou vazbu vykonal, na svobodě byl omezen bez pravomocného rozhodnutí soudu o vině a soud ji do trestu odnětí svobody uloženého v řízení sp. zn. 1 T 101/2010 nezapočítal, přestože tak učinit mohl. V této souvislosti apeluje na zásadu, že zásahy veřejné moci do osobní svobody jednotlivce mají být minimalizovány a odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1624/08, v němž soud konstatoval, že "...pokládá za nežádoucí situaci, kdy je v rámci trestního řízení vykonána vazba, trestní řízení je posléze zastaveno a vazbu přitom nelze započíst. I v takovém případě musí být újma způsobená vzetím do vazby určitým způsobem napravena."
Předsedkyně senátu 8 T Okresního soudu Plzeň-město Mgr. Bohdana Kučerová ve vyjádření k ústavní stížnosti sdělila, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. 8 T 174/1997 zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce Plzeň-město sp. zn. 3 Zt 754/97. Do vazby byl vzat na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 7. 1997 sp. zn. 2 Nt 184/94. Stěžovatel soudu opakovaně zaslal žádost o započtení vazby a bylo mu opakovaně sděleno, že s ohledem na zprošťující výrok nelze zápočet provést.
Předseda senátu 1 T Okresního soudu Plzeň-město Luboš Patzenhauer ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vazbu z jiné trestní věci do nově uloženého trestu lze započíst jen tehdy, pokud předešlá věc alespoň vzdáleně souvisí s věcí, v níž je nyní ukládán trest. Vazbu stěžovatele vykonanou před mnoha lety ve věci 8 T 174/97, kde byl později pravomocně zproštěn, tudíž započíst do trestu odnětí svobody uloženého ve věci sp. zn. 1 T 101/2010 dne 17. 12. 2010, resp. dne 15. 3. 2011 nelze. To však nebránilo stěžovateli požádat Ministerstvo spravedlnosti o případnou náhradu za vykonanou vazbu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl z výkonu trestu odnětí svobody dne 20. 4. 2012 propuštěn na svobodu, stížnost je již zřejmě bezpředmětná.
V replice k vyjádření předsedů senátů okresního soudu stěžovatel uvádí, že potvrzují skutková tvrzení, o něž se ústavní stížnost opírá, proto stěžovatel trvá na svém návrhu obsaženém v podání ze dne 22. 9. 2011.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se v minulosti přiklonil k názoru zastávanému i komentářovou literaturou, že smyslem institutu započítání vazby a trestu je naplnění zásady zákazu dvojího potrestání za tentýž čin, zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny (srov. usnesení ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 3307/11). Jeho cílem tedy rozhodně není sanace jakéhokoliv jiného případného porušení osobní svobody jednotlivce, zaručené v čl. 8 odst. 1 Listiny. Započítání vazby a trestu je upraveno v ustanovení §92 trestního zákoníku (téměř shodné bylo i ustanovení §38 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009). Z jeho odstavce 1, dle něhož platí, že jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné, pak jednoznačně vyplývá, že vazbu je možné započítat jen do trestu, který byl uložen v tomtéž trestním řízení, v němž byl pachatel ve vazbě. Na tomto výkladu se ostatně shoduje doktrína (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck., 2009, s. 991.) i soudní judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 6 Tdo 265/2011 následně napadené ústavní stížností u Ústavního soudu odmítnuté již citovaným usnesením sp. zn. II. ÚS 3307/11, dále též stěžovatelem zmiňované usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. IV. 1624/08).
Okresnímu soudu Plzeň-město tedy nelze vytýkat, že stěžovateli nezapočetl dobu, kterou strávil ve vazbě ve věci sp. zn. 8 T 174/1997, v níž byl pravomocným rozsudkem zproštěn obžaloby, do trestu odnětí svobody uloženého později v jiném řízení, neboť postupoval v souladu s citovanou právní úpravou. Právní názor obsažený ve sdělení ze dne 13. 6. 2011 adresovaném stěžovateli a přiloženém k ústavní stížnosti, jakož i v obou vyjádřeních předsedů senátů okresního soudu, lze proto považovat za ústavně souladný.
Co se týče stěžovatelovy námitky, že soud o jeho žádosti o zápočet vazby nerozhodl procesním způsobem, je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelovy žádosti o zápočet vazby do trestu adresované soudu směřovaly výlučně ke spisové značce 8 T 174/1997. V této věci však logicky nebylo možno o zápočtu vazby rozhodnout. Řízení totiž skončilo pravomocným rozsudkem, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, a tudíž mu v něm nebyl uložen žádný trest, který by mohl být vykonán a do něhož by mohla být vazba započtena. Ani v tomto ohledu tedy obecný soud nepochybil, pokud na stěžovatelovy žádosti reagoval sděleními, proti nimž nyní brojí. Nelze pak ani pominout, že ve věci vedené Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 101/2010, v níž byl stěžovateli rozsudkem tohoto soudu ze dne 17. 12. 2010 téže sp. zn. změněným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2011 č. j. 7 To 69/2011 uložen trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců, rozhodla o započítání vazby a trestu vyšší soudní úřednice usnesením ze dne 13. 5. 2011 č. j. 1 T 101/2010-785, a to tak, že do uloženého trestu započítala dobu strávenou stěžovatelem ve vazbě v této věci, jakož i dobu jeho zadržení ve věcech 1 T 191/2009 a 1 T 37/2010, které byly k této věci spojeny. Usnesení bylo stěžovateli řádně doručeno dne 18. 5. 2011 a v souladu s ustanovením §334 odst. 2 tr. ř. měl možnost proti němu ve lhůtě tří dnů od doručení podat stížnost. O této skutečnosti byl stěžovatel řádně poučen. Domníval-li se tedy, že dobu strávenou ve vazbě ve věci sp. zn. 8 T 174/1997 lze započítat do trestu odnětí svobody uloženého ve věci sp. zn. 1 T 101/2010, mohl tohoto procesního prostředku k ochraně práv, který měl k dispozici, řádně využít, tzn. včas podat stížnost splňující zákonem stanovené náležitosti směřující proti shora uvedenému usnesení vydanému vyšší soudní úřednicí, a dát tak obecnému soudu "příležitost" o jeho žádosti rozhodnout "procesním způsobem", což ovšem neučinil.
K tvrzení stěžovatele, že jej stát nikdy za vykonanou vazbu neodškodnil (a s tím částečně souvisejícímu odkazu na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1624/08), lze odkázat na možnost uplatnit ve stanovené lhůtě nárok na náhradu škody a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu u Ministerstva spravedlnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (k tomu viz podrobněji i nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08).
Pouze nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že zásah obecného soudu, který stěžovatel napadá projednávanou ústavní stížností, již není aktuální vzhledem k tomu, že stěžovatel byl z výkonu trestu odnětí svobody uloženého ve věci 1 T 101/2010 dne 20. 4. 2012 propuštěn na svobodu.
Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v záhlaví označeným opatřením obecného soudu byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu