ECLI:CZ:US:2012:2.US.2054.12.1
sp. zn. II. ÚS 2054/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti T. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem Husovo nám. 65/2, 268 01 Hořovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 145/2012 ze dne 30. března 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 16. března 2006, č. j. 8T 18/2003-218, bylo podle §340b odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") s přihlédnutím k §45a odst. 4 trestního zákona (dále též "tr. zák.") rozhodnuto, že trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který byl odsouzenému uložen za trestný čin úvěrového podvodu dle §250b tr. zák. trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 2. 2003, č. j. 8 T 18/2003-115, se přeměňuje na trest odnětí svobody v trvání 150 dní, pro jehož výkon byl odsouzený zařazen podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí podal odsouzený včasnou stížnost, jíž se domáhal změny napadeného rozhodnutí tak, aby místo nepodmíněného trestu odnětí svobody došlo k přeměně nevykonaného trestu na trest domácího vězení, a to z důvodu nesprávného úředního postupu. Svůj postoj odůvodnil tím, že měl zájem trest vykonat, z důvodu přestěhování požádal o přeložení výkonu trestu na Prahu 6 či 5, ale nedočkal se potřebné odezvy. Dále uvedl, že usnesení Okresního soudu v Berouně mu nebylo včas doručeno, a i když si podal včas a řádně stížnost, tato nebyla stížnostnímu soudu včas postoupena a dostává se tam až nyní. Argumentoval tím, že v mezidobí byl sice ve výkonu trestu odnětí svobody za jiný trestný čin, splnil však dle svého názoru podmínky podmíněného propuštění a byl propuštěn v březnu 2012. Vzhledem k tomu, že uplynula značná doba, 6 let, bylo by nespravedlivé, neúčelné a nedůvodné, aby kvůli nesprávnému úřednímu postupu došlo k přeměně trestu obecně prospěšných prací v nepodmíněný trest odnětí svobody.
Z podnětu podané stížnosti krajský soud jako soud stížnostní přezkoumal v rozsahu §147 odst. 1 tr. ř. celé napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející, přičemž neshledal stížnost důvodnou. Konstatoval, že soud prvého stupně provedl ve veřejném zasedání dokazování v rozsahu potřebném pro posouzení věci, provedené důkazy poté zhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a jeho skutkovým zjištěním nelze ničeho vytknout. Poznamenal, že stěžovatel mimo vší pochybnost nevedl po odsouzení k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin řádný život, v této souvislosti odkázal na jeho odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 13. 2004, sp. zn. 2 T 177/2004, pro trestnou činnost obdobného charakteru, totiž trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 tr. zák. spáchaný dne 21. 8. 2003. Závěr, že jsou dány podmínky pro postup dle §45a odst. 4 tr. zák., je pak dle soudu druhého stupně přímým a logickým důsledkem správného postupu prvého soudu. Podrobněji se přitom vyjádřil i ke stížnostním námitkám stěžovatele, které opodstatněnými neshledal. Z těchto důvodů stížnost ve smyslu §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že Okresní soud v Berouně nepředložil celý spis nadřízenému soudu, a tím došlo k prodlení, kdy po šesti letech od vydání rozhodnutí o přeměně trestu byl spis zaslán ke Krajskému soudu v Praze. Toto prodlení odsouzený dle svých slov nezavinil a nemůže mu být k tíži. Tím podle stěžovatele došlo k narušení práva na spravedlivý proces a jakékoliv rozhodnutí učiněné k tíži trestně stíhané osoby nemělo být přijato. V praxi v případě trestního stíhání prý dochází k jeho zastavení, protože zanikla trestnost činu. Stěžovatel je přesvědčen, že v tomto jeho konkrétním případě není možné, aby k jeho tíži byla přičtena okolnost, že Okresní soud v Berouně se dopustil nesprávného úředního postupu ve věci, a on po šesti letech měl vykonat přeměnu trestu. Na závěr své stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud dotčené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Stížnostní soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud nemohl akceptovat předestřenou argumentaci stěžovatele stran nepřiměřené délky rozhodování soudů o jeho podané stížnosti. Jednak proto, že stěžovatel Ústavnímu soudu nedoložil vyčerpání všech procesních prostředků, které mu právní řád za účelem ochrany jeho základního práva poskytuje, zejména stížnost na průtahy v řízení podle §174 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších změn, jednak proto, že stížnostní soud se tímto pochybením řádně zabýval a dospěl k závěru, že i navzdory této skutečnosti, která sice nemůže jít k tíži stěžovatele, se setrvání na přeměně trestu obecně prospěšných prací na nepodmíněný trest odnětí svobody jeví nadále aktuální.
V této rovině stížnostní soud poznamenal, že stěžovatel stanul dosud ještě čtyřikrát před soudem, a to ve všech případech pro úmyslnou trestnou činnost přísněji trestnou než trestný čin úvěrového podvodu dle §250b odst. 1 tr. zák., přičemž dvakrát mu byl ukládán souhrnný trest, a ve výsledku mu tak bylo uloženo šest a půl roku odnětí svobody nepodmíněně, přičemž z posledního výkonu trestu v trvání čtyř roků byl podmíněně propuštěn dne 29. 2. 2012 na zkušební dobu v trvání sedmi roků za současného vyslovení dohledu. Ústavní soud nepokládá odůvodnění za rozporné s prameny ústavního pořádku, neboť se zde krajský soud přiléhavým a přesvědčivým způsobem vypořádal s procesním pochybením, k němuž v souvislosti s podáním stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu došlo, tedy proč i přes procesní vadu učiněnou soudem prvé stolice bylo namístě stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu