ECLI:CZ:US:2012:2.US.2122.11.1
sp. zn. II. ÚS 2122/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti B. H., zastoupeného Mgr. Stanislavem Janků, advokátem se sídlem K. H. Borovského 63, 356 01 Sokolov, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 C 69/2003-57 ze dne 25. 10. 2004 ve výroku, kterým se zamítá žaloba, že žalovaný je povinen odškodnit žalobce částkou 5.000.000,- Kč pro zmírnění škod způsobených mu nepravdivou evidencí a výstupem z ní formou lustračního osvědčení, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 168/2005-77 ze dne 1. 11. 2005, kterým se rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrzuje a usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 2522/2009-140 ze dne 14. 4. 2011, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené práva v čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 25. 10. 2004, č. j. 37 C 69/2003-57 určil, že stěžovatel byl neoprávněně evidován v materiálech StB jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. (dále jen "lustrační zákon"). Dále zamítl žalobu podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), aby Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR (dále jen "vedlejší účastnice") byla uznána povinnou odškodnit stěžovatele částkou 500.000,- Kč ke zmírnění škod způsobenou mu touto nepravdivou evidencí a výstupem z ní formou lustračního osvědčení. Svůj zamítavý výrok odůvodnil soud prvního stupně tak, že vedlejší účastnice plnila svoji zákonnou povinnost a jejím jednáním nemohlo dojít k tak závažnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele, který by přiznání takové satisfakce odůvodňoval. Stěžovatel požaduje tuto částku z titulu nepravdivé evidence, soud prvního stupně je však toho názoru, že jeho evidence nebyla nepravdivá, byla však neoprávněná. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 1. 11. 2005, č. j. 1 Co 168/2005-77 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V otázce opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Za plně přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu považuje rozhodnutí o neoprávněnosti evidence stěžovatele, které očišťuje čest stěžovatele a vrací mu vážnost ve společnosti. Okolnost, že vedlejší účastnice vydala stěžovateli lustrační osvědčení, nelze totiž považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele, neboť vedlejší účastnice tím plnila pouze povinnost uloženou jí lustračním zákonem. Okolnost, že informace o evidenci stěžovatele byla následně uveřejněna v periodiku Rudé právo, nebyla v příčinné souvislosti s jednáním vedlejší účastnice. Odvolací soud dále připomněl, že předmětem řízení není odškodnění případné materiální újmy, ale pouze nemajetková újma vzniklá na právech chráněných ustanovením §11 násl. občanského zákoníku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), které Nejvyšší soud ČR (dále jen "dovolací soud") usnesením č. j. 30 Cdo 2522/2009-140 ze dne 14. 4. 2011 odmítl. V odůvodnění usnesení dovolací soud poznamenal, že otázku výkladu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i s názory právní teorie.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti namítá, že byl obecnými soudy krácen na svých ústavních právech na spravedlivý proces, a to tím, že došlo k odmítnutí návrhu stěžovatele na doplnění dokazování o výslechy svědků, kteří měli prokázat, že byly splněny podmínky pro přiznání práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích následkem porušení práv stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s právní argumentací stěžovatele vysvětlující a odůvodňující požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích, a svůj výsledný právní názor dostatečně nezdůvodnily.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá mimo jiné porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jež spatřuje v nezohlednění všech rozhodných skutečností, resp. v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však může dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Ústavním soudem nebylo shledáno porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy se návrhy stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily, tj. uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.
Dle Ústavního soudu stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné relevantní argumenty či námitky, které by byly způsobilé správnost závěrů obsažených v napadených rozhodnutích zpochybnit.
Jelikož Ústavním soudem nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu