ECLI:CZ:US:2012:2.US.2126.12.1
sp. zn. II. ÚS 2126/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, se sídlem v Ostravě, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2012, č. j. 13 Co 47/2012-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě s tím, že se jím cítí dotčen na svých základních právech.
Krajský soud ve věci péče o čtyři nezletilé děti S. rozhodoval v rámci řízení o úpravě práv a povinnosti pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku (č. j. 0 Nc 332/2011-142), který svěřil děti do výchovy matky a stěžovateli jednak uložil na jejich výživu platit stanovené částky, a jednak vypořádat specifikovaný dluh na výživném. Napadeným rozsudkem byl změněn výrok o výši měsíčního výživného, které bylo u dvou nejmladších dětí sníženo, a výrok o povinnosti uhradit dlužné výživné, které bylo přepočteno s ohledem na uvedené snížení. Současně bylo napadeným rozsudkem zastaveno odvolací řízení o odvolání matky a rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se krajský soud v napadeném rozhodnutí zcela opomněl vypořádat s podstatnou námitkou, kterou v řízení vznesl. Namítal, že nejstarší syn, který navíc v krátké době po konání odvolacího jednání nabude zletilosti, je vlastníkem značného majetku, z jehož výtěžku může uspokojovat své finanční potřeby odpovídající nároku na výživné. Prarodiče mu totiž darovali rodinný domek se stavebním pozemkem a zahradou v katastrálním území Palkovice. V době darování měly nemovitosti (obecnou) cenu 126.900 Kč. V následujících letech je stěžovatel zhodnotil provedením kompletní rekonstrukce, do níž investoval veškeré své nashromážděné úspory a osobní pracovní úsilí, takže podle vypracovaného znaleckého posudku vzrostla (obecná) cena nemovitostí na 3.877.300 Kč. Stěžovatel je přesvědčen, že v souladu s §157 odst. 2 občanského soudního řádu má procesní právo vůči soudu, aby námitku po stránce procesní i hmotněprávní vyhodnotil a dle významu uváděných skutečností případně učinil odpovídající skutkové závěry. V napadeném rozhodnutí se však nenachází nic. Tento typ pochybení práva přitom judikatura Ústavního soudu opakovaně označila za porušení práva na spravedlivý proces.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. V zájmu efektivity a hospodárnosti tak dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. A to je i případ nyní posuzované ústavní stížnosti.
Jak bylo již mnohokrát Ústavním soudem konstatováno, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
K povinnosti obecných soudů přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem odůvodňovat svá rozhodnutí se Ústavní soud v minulosti vyjadřoval opakovaně. Zdůraznil (např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99, N 17/17 SbNU 121), že z hlediska stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287), uvedl, že jedním z principů právního státu a řádného a spravedlivého procesu vylučujícího libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Současně ovšem platí, že Ústavní soud je orgán ochrany ústavnosti, který do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen v krajním případě, kdy jejich pochybení dosahuje výše vymezené závažnosti. Posuzuje spravedlnost řízení jako celku a na nepodstatná pochybení či formální nedostatky rozhodnutí, které se do výroku nemohly promítnout, kasačním nálezem nereaguje.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v rámci rekapitulace obsahu stěžovatelova odvolání zmínil i námitku popsanou v ústavní stížnosti; konstatoval, že stěžovatel se domáhá ve vztahu k nejstaršímu z dětí stanovení výživného o 3000 Kč nižšího (oproti původním 4.000 Kč), neboť vlastní darované nemovitosti. Je pravda, že v hodnotící části odůvodnění se k této námitce krajský soud již nijak nevyjádřil. Nicméně není z toho důvodu potřeba jeho rozsudek rušit, neboť dané tvrzení stěžovatele nemohlo výrok nijak změnit.
Podle ustanovení §85 odst. 2 a 3 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud také k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Podle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jako i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného rodiče. Při rozhodování o výživném se přihlíží nejen k fakticky dosahovaným příjmům povinného rodiče a příjmům reálně možným, ale k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku. Naopak to ovšem neplatí, jak se stěžovatel mylně domnívá. Movitý a nemovitý majetek nezletilých dětí (a nejstarší syn byl v době rozhodování krajského soudu nezletilý, a když zletilosti nabyl krátce poté, stále se soustavně připravoval na budoucí povolání na střední škole) opatrovnický soud obecně do úvah o výš výživného nezahrnuje. Výjimkou jsou mimořádné případy, kdy jde například o majetek takového rozsahu a charakteru, že by uložení vyživovací povinnosti bylo v rozporu s dobrými mravy. Na tyto situace pamatuje korektiv obsažený v ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině. To však není tento případ. Syn stěžovatele, podle uvedených tvrzení, vlastní běžný rodinný domek se zahradou. Z podkladů nevyplývá, a stěžovatel to ostatně ani netvrdí, že by z nemovitostí plynul jeho synovi nějaký příjem. Anebo alespoň že plynout mohl, i když pak bylo zejména věci stěžovatele, aby k tomu jako zákonný zástupce podnikl kroky. Každopádně takto mohl soud uvažovat spíše tak, že s vlastnictvím nemovitostí jsou spojeny výdaje na jejich provoz a údržbu, na kterýchžto výdajích se v případě nezletilého dítěte, odkázaného na vyživovací povinnost rodičů, mají rodiče podílet. Pokud stěžovatel mínil svou argumentaci v odvolání tak, že svým podílem na rekonstrukci předmětných nemovitostí, jakkoliv podílem zásadním, si svou vyživovací povinnost či její část předem splnil, uvažoval chybně, neboť §97 zákona o rodině něco takového vylučuje.
S ohledem na výše uvedené je nutno konstatovat, že krajský soud do svých úvah o výši výživného promítl veškeré skutečnosti, které měly pro rozhodnutí relevanci. Opomenul se vypořádat jen s námitkou, která byla pro stanovení výše výživného nepodstatná. Rušit jeho rozsudek by proto bylo zbytečným formalismem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu