ECLI:CZ:US:2012:2.US.2164.11.1
sp. zn. II. ÚS 2164/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného Mgr. Danielem Chmelou, advokátem se sídlem Kounicova 13/271, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1587/2010-378 ze dne 31. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel požádal, s ohledem na svůj věk a zdravotní stav, o vyřízení věci mimo řádné pořadí a v co nejkratší lhůtě.
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se stěžovatel domáhal po žalované METRIE, spol. s. r. o., zaplacení částky 4.176.000,- Kč s příslušenstvím z titulu provize za dobu po 1. 1. 1995 dle smlouvy o zprostředkování prodeje výrobků, kterou uzavřel se žalovanou dne 27. 1. 1994. Ve věci rozhodl Okresní soud v Šumperku rozsudkem č. j. 7 C 44/2000-243 ze dne 15. 12. 2005, v němž uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 2.040.456,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 2.135.544,- Kč s příslušenstvím žalobu stěžovatele zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a zaplacení soudního poplatku (výroky III. - V.). K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozsudkem č. j. 40 Co 537/2006-273 ze dne 25. 10. 2006 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky 2.040.456,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), v zamítavém výroku o částce 735.922,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. - IV.). Na podkladě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 33 Cdo 1977/2007-307 ze dne 9. 9. 2009 rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "krajský soud"), po novém projednání věci vydal dne 9. 12. 2009 rozsudek č. j. 40 Co 537/2006-342, jímž opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 2.040.456,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), v zamítavém výroku o částce 735.922,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů včetně nákladů státu (výroky III. - V.). Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud označil závazkový vztah mezi účastníky za občanskoprávní, přičemž z pohledu výkladu dovolacího soudu bylo na předmětnou smlouvu o zprostředkování prodeje výrobků třeba pohlížet jako na smlouvu nepojmenovanou dle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s ní měl stěžovatel právo na výplatu provize z veškerého realizovaného prodeje žalované s rakouskou společností vymezenou v rozsudku, a to až do zániku závazkového vztahu mezi účastníky řízení, k němuž došlo výpovědí smlouvy ze dne 27. 12. 1994. Tuto výpověď obdržel stěžovatel dle zjištění soudu nejpozději ke dni 31. 12. 1994, k zániku smluvního vztahu došlo pak uplynutím výpovědní lhůty dne 31. 3. 1995. Jelikož nárok stěžovatele na vyplacení provize v období od 1. 1. do 31. 3. 1995 (respektive až do 23. 11. 1996) odvolací soud posoudil na podkladě námitky vznesené stranou žalovanou jako promlčený, nezbylo mu než žalobu i ve zbytku zamítnout.
Stěžovatel se s dovoláním obrátil na Nejvyšší soud. Ten rozsudkem č. j. 33 Cdo 1587/2010-378 ze dne 31. 3. 2011 dovolání proti měnícímu výroku I. rozsudku krajského soudu zamítl a dovolání proti potvrzujícímu výroku II. rozhodnutí krajského soudu odmítl, neshledávaje ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, maje za to, že soud se dopustil hned několika pochybení zakládajících porušení jeho ústavně zaručených práv. Předně dovolací soud dle tvrzení stěžovatele přihlédl k okolnostem, které soudy nižších stupňů nebraly v potaz, a založil tak nový skutkový stav ohledně otázky vědomosti stěžovatele o výpovědi smlouvy. Zatímco odvolací soud měl za prokázané doručení výpovědi smlouvy nejpozději do 31. 12. 1994, dovolací soud za rozhodné datum považoval až 2. 2. 1995, navíc přihlížel k podání stěžovatele ze dne 17. 6. 2002, které odvolací soud nezmiňoval. Nejvyšší soud dále pochybil, ztotožnil-li se s postupem odvolacího soudu, který ke skutkové okolnosti stanovení data doručení výpovědi smlouvy dospěl na základě listin předložených stěžovatelem a nikoli na základě tvrzení žalované, na níž primárně leželo důkazní břemeno, a která tak byla nepřípustně zproštěna své procesní povinnosti. Konečně se stěžovatel neztotožnil ani s právním posouzením věci. Podle jeho názoru ze znění smlouvy o zprostředkování prodeje výrobků, doslovně kopírující ustanovení §642 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), upravující zprostředkovatelskou smlouvu, zcela zřejmě vyplývá úmysl stran podřídit vzájemný vztah režimu obchodního zákoníku. Uvedenému nasvědčuje i znění výpovědi smlouvy ze dne 27. 12. 1994, v níž žalovaná sděluje ukončení smlouvy ve smyslu ustanovení §650 obchodního zákoníku. V tomto směru označil stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozporné s ustanovením §262 obchodního zákoníku a zakládající nepředvídatelnou interpretační libovůli soudu. Od uvedeného chybného závěru soudu stran hodnocení právního režimu smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení se dle stěžovatele odvíjelo i nesprávné právní posouzení nároku na provizi, na nějž nemělo vliv ukončení smluvního vztahu dle §650 obchodního zákoníku, a nemohl obstát rovněž názor soudu týkající se promlčení nároku.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterým byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality napadeného rozhodnutí dovolacího soudu a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká.
Stěžovatel v ústavní stížnosti projevuje především nesouhlas se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil dovolací důvod dle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V projednávané věci za významné z hlediska rozhodnutí označil Nejvyšší soud zjištění, zda stěžovatel obdržel výpověď smlouvy ze dne 27. 12. 1994. Dle konstatování dovolacího soudu nebylo sice možno určit přesně den, kdy byla stěžovateli doručena výpověď ze smlouvy (kdy se s jejím obsahem měl poprvé možnost seznámit), uvedl však, že s pravděpodobností hraničící s jistotou se tak muselo stát v období od 27. 12. 1994 do 2. 2. 1995. Tento závěr dovolacího soudu vycházel přitom z údajů, které v řízení uváděl sám stěžovatel a které ve svém rozhodnutí, rovněž s odkazem na vyjádření stěžovatele, zmínil i odvolací soud (viz strana 6 rozsudku krajského soudu ze dne 9. 12. 2009). Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, že by dovolací soud "založil nový skutkový stav ohledně otázky vědomosti žalobce o výpovědi smlouvy".
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, jinými slovy, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí. O takový případ se však v dané věci nejednalo. Nejvyšší soud výslovně konstatoval nedůvodnost stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že jeho prostřednictvím se stěžovateli nepodařilo zpochybnit správnost dovoláním napadeného měnícího výroku I. rozsudku krajského soudu. I kdyby totiž výpovědní doba končila až 2. 5. 1995, nic by to podle Nejvyššího soudu nezměnilo na závěru krajského soudu, že nárok na provizi za toto období je promlčen. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací soud postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, pročež ani z ústavně právního hlediska mu nebylo možno nic vytknout.
K námitce stěžovatele, týkající se neunesení důkazního břemene stranou žalovanou ohledně prokázání časového údaje doručení výpovědi smlouvy o zprostředkování prodeje výrobků, Ústavní soud podotýká, že se v tomto případě jednalo o řízení sporné, ovládané zásadou projednací, kdy se obecné soudy zásadně zabývají těmi námitkami a důkazy, které byly v řízení jeho účastníky uplatněny (§120 o. s. ř.). Občanskoprávní řízení ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva", což od účastníků řízení vyžaduje pečlivou úvahu, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem o ochranu svého práva zamýšlí usilovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 326/97, U 18/9 SbNU 455). Jak vyplývá z předmětného soudního spisu, v řízení před nalézacím soudem stěžovatel doručení výpovědi smlouvy ze dne 27. 12. 1994 nijak nezpochybnil, ba naopak, byl to on, kdo opakovaně, prvně již v žalobním návrhu, sdělil, že obdržel od žalované výpověď smlouvy o zprostředkování prodeje výrobků ze dne 27. 12. 1994 ke dni 31. 12. 1994. Ve vyjádření zaslaném nalézacímu soudu dne 20. 6. 2002 (č. l. 78 spisu) například stěžovatel uvádí: "po obdržení sdělení METRIE o zániku smlouvy z 27. 12. 1994 jsem 2. 2. 1995 jednal s J. (pozn. jednatel žalované) ve věci této smlouvy ...". Obdobně ve vyjádření zaslaném soudu dne 24. 9. 2002 (č. l. 85, 86 spisu) stěžovatel uvedl, že " ...výpověď této smlouvy nikdy neuznal za platnou. Žalobce osobně jednal s P. J. o dalším plnění zprostředkovatelské smlouvy, jeho požadavky však byly striktně odmítnuty a při jednání dne 2. 2. 1995 bylo žalobci vyhrožováno fyzickou likvidací. Jelikož měl žalobce obavy o svoji osobní bezpečnost, začal činit právní kroky k vymáhání svého nároku až se značným časovým odstupem." Uskutečnění osobního jednání s jednatelem žalované dne 2. 2. 1995 stěžovatel potvrdil i v přípise ze dne 9. 6. 2004 (č. l. 186 spisu) a přípise ze dne 27. 8. 2004 (č. l. 197), pročež na svých skutkových tvrzeních setrval po celou dobu nalézacího řízení, odvolacího řízení i prvního dovolacího řízení. Obrat ve stanovisku stěžovatele nastal až v průběhu druhého odvolacího řízení, kde námitku důkazního břemene žalované vznesl poprvé v rámci závěrečného návrhu při jednání odvolacího soudu dne 30. 11. 2009. Za tohoto stavu nelze obecným soudů vytýkat, že vzaly za své skutková zjištění shodná tvrzení účastníků o doručení výpovědi smlouvy do právní sféry stěžovatele, včetně časového rámce, ve smyslu ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. Tato otázka nebyla v průběhu řízení žádným z účastníků zpochybněna a stěžovatel tak nečiní ani v ústavní stížnosti (resp. nepopírá pravdivost svých tvrzení obsažených v přípisech podaných v průběhu řízení k soudu). Uvedená námitka stěžovatele není tedy důvodná.
Co se týče posledního okruhu námitek, zahrnující nesouhlas stěžovatele s hodnocením právního režimu smlouvy uzavřené mezi účastníky, shledává ji Ústavní soud v dané fázi řízení nepřípustnou, neboť z přiloženého spisového materiálu nevyplývá, že by ji stěžovatel uplatnil v napadeném dovolacím řízení. Tímto postupem Nejvyššímu soudu znemožnil se danou problematikou vůbec zabývat. Navazující právní posouzení nároku na provizi, případně promlčení nároku, pak stěžovatel v dovolání stavěl na odlišném skutkovém závěru, nikoliv na odlišném právním posouzení, tudíž i na tyto námitky se vztahuje nepřípustnost.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Je třeba připomenout, že čl. 36 Listiny nic neuvádí o tom, jak mají být hodnoceny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně věc po právní stránce obecnými soudy posouzena. V občanskoprávním řízení je procesní výsledek sporu, byť do jisté míry, odrazem správné procesní strategie zvolené jednotlivými stranami sporu. Protože záruka spravedlnosti řízení má procesní povahu, zaručuje "jen" spravedlnost řízení, na jehož základě došlo k rozhodnutí. Pouhá skutečnost, že obecné soudy, jmenovitě soud dovolací, vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.
Ve světle řečeného Ústavní soud proto postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu