ECLI:CZ:US:2012:2.US.2167.12.1
sp. zn. II. ÚS 2167/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. R. K., zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 124/2012-16 ze dne 15. února 2012, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 69/2011 ze dne 10. února 2011 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 95 T 161/2009-96 ze dne 22. září 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. zák."), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu "dne 20. 7. 2009 v době kolem 08.00 hodin v Brně na ulici Gajdošova a Václavkova řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Peugeot 206 1.2, modré metalické barvy, registrační značky XXX XXXX, přičemž byl na ulici Václavkova stavěn a kontrolován hlídkou Policie ČR, ačkoli dne 25. 4. 2009 pozbyl řidičské oprávnění dle §123c odstavec 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, přičemž byl dne 29. 9. 2008 vyrozuměn oznámením Magistrátu města Jihlavy č. j. OD/17648/2008 ze dne 15. 9. 2008 o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a o pozbytí řidičského oprávnění, a nejpozději dne 15. 5. 2009 se dozvěděl o rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov č. j. OD/412/2009-4/Kop ze dne 23. 3. 2009 o zamítnutí námitek a potvrzení provedeného záznamu 12 bodů, které nabyl právní moci dne 25. 4. 2009". Za tento trestný čin byl stěžovatel podle §180d tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu patnácti měsíců.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali stěžovatel a v jeho neprospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Výše citovaným usnesením podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně stěžovatel namítal, že závěr nižších soudů o tom, že spáchal trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., neboť se dopustil výše popsaného jednání, je v přímém rozporu se zásadou nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Poznamenal, že podle §2 odst. 1 trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších změn, dále též "TrZk") se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Konstatoval, že jelikož řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění již podle trestního zákoníku není trestným činem, nemůže být po datu 1. 1. 2010 za takový trestný čin odsouzen. Zdůraznil, že trestní zákoník neobsahuje žádné ustanovení odpovídající trestnému činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Pokud jeho jednání již není ve smyslu trestního zákoníku trestným činem, je nepřípustné, aby byl tímto trestným činem uznán vinným, neboť takové rozhodnutí absolutně neodráží změny, které nastaly ve společnosti a trestněprávní nauce, tedy náhled společnosti na to, co je společensky škodlivé natolik, aby bylo trestné, a jak takový čin trestat.
Nejvyšší soud shledal, že v návaznosti na výše uvedené je možno konstatovat, že námitky obsažené v dovolání stěžovatele bylo lze formálně pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně současně shledal, že jde o námitky (a tím o dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné, když se s argumenty předestřenými v dovolacím návrhu neztotožnil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že soudy první i druhé instance učiněný závěr o tom, že spáchal trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle §180d trestního zákona, neboť se dopustil výše popsaného jednání, je v přímém rozporu se zásadou nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Trestním zákonem, potažmo trestním zákoníkem, jsou prý chráněny určité objekty trestných činů před určitým konkrétním v zákoně uvedeným jednáním. Dle §2 odst. 1 trestního zákoníku se dle stěžovatele trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Ze skutečnosti, že trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění již podle trestního zákoníku není trestným činem, dovozuje stěžovatel, že nemůže být po datu 1. 1. 2010 za takový trestný čin odsouzen. Pokud zákonodárce určitý typ jednání nadále nepovažuje za trestný, stalo se tak prý bez pochyby proto, že již nevyhovuje moderním požadavkům na trestání takového jednání.
Stěžovatel má dále za to, že skutek, kterého se měl dle návrhu na potrestání dopustit, nelze právně kvalifikovat ani jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Tohoto jednání se měl dopustit v době před nabytím účinnosti trestního zákoníku, tedy v době, kdy přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku v platné a účinné trestněprávní úpravě vůbec neexistoval. Při posuzování trestnosti jakéhokoliv činu je dle stěžovatele nutno respektovat zásadu zákazu retroaktivity zakotvenou v ústavněprávní rovině v čl. 40 odst. 6 Listiny a dále v §16 odst. 1 trestního zákona a výslovně též v §1 TrZk. Je zde dle něj především vyjádřena zásada, že trestní zákony nepůsobí nazpět.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Argumentace stěžovatele stojí na tvrzení, že jelikož trestný čin, za který byl stěžovatel obecnými soudy odsouzen, již není obsažen v novém trestním zákoníku, jedná se o situaci, kdy je třeba trestnost jednání, které mu bylo kladeno za vinu, posoudit podle pozdějšího trestního zákona, tedy v daném případě trestního zákoníku, neboť nově již o trestný čin nejde, což je pro pachatele nepochybně příznivější právní úprava.
S tímto výkladem se však nelze ztotožnit. Výše popsané jednání, kterého se stěžovatel dopustil, nepřestalo být trestným ani podle nové právní úpravy ztělesněné trestním zákoníkem. Skutečnost, že se trestný čin nazývá jinak a že je toto jednání slovy vyjádřeno jinak, nic nemění na skutečnosti, že se stále jedná o skutek, který je postižitelný normami trestního práva. Zatímco v předchozí právní úpravě, tedy trestním zákonu v rozhodném znění ke dni 20. 7. 2009, se jednalo o trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (§180d tr. zák.), nyní je řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění postihováno §337 odst. 1 písm. a) TrZk, jehož znění je sice obecnější (srov. "vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu") a nevztahuje se výslovně jen na řízení motorových vozidel bez řidičského oprávnění, ale toto jednání lze stále a bez zřejmých obtíží pod ustanovení §337 odst. 1 písm. a) subsumovat. Rozdíl tak spočívá pouze v okolnosti, že za předchozí právní úpravy nebylo možno podle §180d tr. zák. postihovat provozování jiných činností, rovněž vázaných na zákonem předvídané oprávnění (např. tak nebylo možno kvalifikovat řízení tramvaje či motorové lokomotivy bez příslušného oprávnění, neboť se nejednalo o motorová vozidla, což však podle nové úpravy bezpochyby možné je).
Pokud jde o námitku stěžovatele, že skutek, kterého se měl dle návrhu na potrestání dopustit, nelze právně kvalifikovat ani jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť v době, kdy měl čin spáchat, tento trestný čin neexistoval, je třeba opět zdůraznit, že se při rozhodování o aplikaci toho kterého trestního předpisu z hlediska temporálního posuzuje v tomto ohledu toliko trestnost jednání, nikoli forma, v níž je trestné jednání zachyceno a v níž se odráží, expressis verbis, je lhostejné, zda se trestný čin nazývá jinak a jeho skutková podstata, odlišně vyjádřená slovy, zní jinak. Významné jsou tyto odlišnosti, jen pokud se hodnotí přísnost trestního postihu za daný delikt. Nejvyšší soud v této spojitosti neopomněl konstatovat, že přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je přísněji trestaný, než jak tomu bylo v případě trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, a proto bylo namístě aplikovat trestní zákon, a nikoliv trestní zákoník. Neobstojí tak úvaha stěžovatele o tom, že pokud zákonodárce určitý typ jednání nadále nepovažuje za trestný, stalo se tak proto, že již nevyhovuje moderním požadavkům na trestání takového jednání, poněvadž zákonodárce tento "typ jednání" nadále za trestný čin pokládá, jen jej jinak nazývá a slovy charakterizuje.
Ve světle řečeného musil tudíž Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu