ECLI:CZ:US:2012:2.US.2195.10.1
sp. zn. II. ÚS 2195/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š. a M. Š., zastoupených JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou se sídlem Kratochvílova 142/15, 750 02 Přerov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, č. j. 12 Co 310/2009 - 321 ze dne 8. 4. 2010, a rozsudku Okresního soudu v Přerově, č. j. 11 C 351/99 - 293 ze dne 4. 5. 2009, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 6. 2009, č. j. 11 C 351/99 - 293, a usnesení ze dne 22. 12. 2009, č. j. 11 C 351/99 - 306, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaného práva na soudní a jinou právní ochranu zejména tím, že soudy dospěly k nesprávným právním závěrům následkem údajných vad ve znaleckém dokazování, jakož i v důsledku nerespektování právního názoru Nejvyššího soudu.
Z naříkaných soudních aktů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník řízení, S. P., se v předmětném řízení domáhal vůči stěžovatelům zaplacení částky 61.755,- Kč s příslušenstvím jako nedoplatku za stavební práce, které provedl na jejich domě.
Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č. j. 11 C 351/99-121, uložil žalovaným zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 44.954,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně od 1. 10. 1999 do zaplacení; současně zamítl žalobu co do částky 16.821,- Kč s úrokem ve výši 0,05 % denně od 18. 11. 1998 do zaplacení, dále na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 44.954,- Kč od 18. 11. 1998 do 30. 9. 1995, jakož i na zaplacení úroku ve výši 7,25 % ročně z částky 44.954,- Kč od 1. 10. 1999 do zaplacení. Vzal za prokázané, že vedlejší účastník (podnikající v oboru stavebních prací) provedl v roce 1998 na základě ústní dohody se stěžovatelem Ing. J. Š. stavební práce v domě stěžovatelů, za které jim vyúčtoval částku 163.311,- Kč, a že žalovaní mu zaplatili zálohově pouze 100.000,- Kč. Rovněž vzal za prokázáno ze znaleckého posudku soudního znalce, že celková cena skutečně provedených prací činí 144.954,- Kč, při ocenění prací ke 2. pololetí roku 1998. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem a stěžovateli nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, a to pro nedostatek dohody o jejich podstatných náležitostech, zejména o rozsahu prováděných prací a o ceně. Protože na základě této neplatné dohody vedlejší účastník plnil, došlo na straně stěžovatelů k bezdůvodnému obohacení, které jsou povinni podle §451 občanského zákoníku vydat. Vyšed z ustanovení §458 téhož předpisu, soud I. stupně dovodil, že bezdůvodné obohacení je představováno cenou provedených prací v době jejich provedení, zjištěnou znaleckým posudkem. Protože stěžovatelé již poskytli vedlejšímu účastníku částku 100.000,- Kč, uložil jim povinnost k zaplacení zbytku, tj. částky 44.954,- Kč; co do částky 16.281,- Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pokud stěžovatel Ing. J. Š. namítal nekvalitnost provedených prací, soud prvního stupně konstatoval, že toto tvrzení nebylo prokázáno.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání stěžovatele Ing. J. Š. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení, zastavil odvolací řízení proti prvoinstančnímu rozsudku v zamítavých výrocích o věci samé a rovněž rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními. Přisvědčil rovněž jeho právnímu posouzení věci, a to jak co do základu uplatněného nároku, tak i co do jeho výše odpovídající znaleckému posudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I a III) podal stěžovatel, Ing. J. Š., dovolání, jehož přípustnost dovodil z ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále též "o. s. ř."), a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uvedl, že odvolací soud vycházel shodně se soudem I. stupně z názoru, že výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaných představuje hodnotu, kterou vynaložil zhotovitel na zhotovení díla, a vyjádřil svůj nesouhlas s tímto názorem. Namítl, že "podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR je třeba při určení výše bezdůvodného obohacení vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění v daném místě a čase. Zároveň soud musí přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění ....", přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 694/99 a 29 Cdo 200/2002. Stěžovatel dále tvrdil, že pokud odvolací soud akceptoval znalecký posudek, v němž znalec vycházel z příslušného katalogu cen, nesprávně aplikoval ustanovení o výši bezdůvodného obohacení. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání vyhověl, neboť shledal, že ačkoli stěžovatel výslovně neoznačil právní otázku, s níž by spojil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, bylo namístě přihlédnout k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k uplatněnému dovolacímu důvodu, když posouzení přípustnosti dovolání je spojeno s otázkou, zda pro určení výše bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy o dílo je rozhodná cena provedených stavebních prací či nikoliv. Otázkou výše bezdůvodného obohacení získaného provedením stavebních prací na základě neplatné smlouvy o dílo vyhodnotil Nejvyšší soud tak, že nelze vycházet z ceny provedených prací, ale je třeba posuzovat hodnotu toho, oč se stěžovatel provedením stavebních prací obohatil, přičemž odkázal na řadu svých dřívějších judikátů.
V novém řízení soud prvního stupně rozhodl tak, že stěžovatele zavázal k zaplacení částky 44 954,- Kč s úrokem z prodlení 11 % p. a. od 1. 10. 1999 do zaplacení a k náhradě nákladů řízení a nákladů státu. Vyšel z doplněného znaleckého posudku, s jehož závěry se ztotožnil. Proti novému rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, ve kterém uplatnili jako základní odvolací námitku nesprávnost závěrů znalce, potažmo nesprávnost právního závěru o výši získaného bezdůvodného obohacení. Odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o povinnosti zaplatit žalobci částku 44 945,- Kč potvrdil a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a nákladů státu změnil v neprospěch stěžovatelů. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně si opatřil vyčerpávajícím způsobem a v souladu s důkazními návrhy stran rozhodná, podstatná a relevantní skutková zjištění a vypořádal se i s důkazním návrhem na opatření revizního znaleckého posudku. Krajský soud nakonec uzavřel, že okresní soud se držel právního názoru Nejvyššího soudu ČR, který z něho pro rozhodnutí v konkrétní věci vyplynul.
Ústavní soud ve své judikatuře pravidelně akcentuje skutečnost, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud toliko pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která ještě nenabývá charakter řízení sporného. Jako zjevně neopodstatněnou shledává Ústavní soud i tuto ústavní stížnost, a to z níže podaných důvodů.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelé svou ústavní stížností, jakkoliv se jí snaží dát ústavněprávní rozměr, toliko polemizují se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. V své podstatě tím zpochybňují skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již mnohokráte judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Není bez zajímavosti, že stěžovatelé si jsou omezení přezkumné pravomoci Ústavního soudu dobře vědomi, když na str. 5 svého návrhu, tedy na samotném konci ústavní stížnosti, podotýkají, že "stěžovatelé jsou si vědomi, že v rámci této ústavní stížnosti se Ústavní soud žádnými ze shora uvedených námitek nemůže zabývat". Následně však formulují petit svého návrhu na zrušení příslušných soudních rozhodnutí, což podepírají důvody uvedené v předchozích částech ústavní stížnosti, o nichž jsou však sami přesvědčeni, že jako argumenty u Ústavního soudu obstát nemohou, čemuž nelze než přisvědčit, neboť poukaz na porušení práva na spravedlivý proces bez uvedení konkrétních souvislostí s projednávanou věcí není námitkou způsobilou zavdat alespoň určité pochybnosti ohledně postupu obecných soudů. Stěžovatelé svou polemiku s obecnými soudy vedou výhradně v rovině práva jednoduchého, to jest podústavního, což platí rovněž ve vztahu k jejich výhradám o vadách znaleckého dokazování a z nich údajně vyplývajícího nesprávného právního závěru soudu prvého stupně, jakož i tvrzené nerespektování právního závěru dovolacího soudu.
Ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 12. 2010, která Ústavnímu soudu došla dne 23. 12. 2010, stěžovatelé Ústavnímu soudu předkládají jeho rozhodnutí ze dne 30. 9. 2010 ve věci sp. zn. III. ÚS 1615/10, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta jiná stížnost, jejímž jádrem dle stěžovatelů byla námitka nesprávnosti ohodnocení bezdůvodného obohacení spočívajícího ve stavebních pracích, když tehdejší stěžovatel namítal porušení jeho práva zakotveného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé podotkli, že výše bezdůvodného obohacení byla tehdy všemi stupni soudů stanovena resp. akceptována podle tržní hodnoty nemovitosti před započetím prací a po jejich skončení. Z tohoto náhledu na výši bezdůvodného obohacení prý vycházel i NS ČR, jakkoliv existují i takové názory NS, které jsou uvedeny v předmětné stížnosti, tedy diametrálně odlišné.
Ústavní soud však nepovažuje odkaz na své výše citované usnesení za případný. Rozhodně z něj není možné vyvodit závěr, že kasační zásah tehdy nepřipadal v úvahu jen proto, že výše bezdůvodného obohacení byla soudy všech stupňů stanovena podle tržní hodnoty nemovitosti před započetím prací a po jejich skončení, jelikož Ústavní soud toliko hodnotil, zda rozhodnutí obecných soudů nevykazovala svévoli, byla řádně odůvodněna a byly z nich zcela zřejmé úvahy, jimiž se soudy ve svém rozhodování řídily. Ani tato argumentace proto nemůže obstát.
Ve světle řečeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu