ECLI:CZ:US:2012:2.US.2229.12.1
sp. zn. II. ÚS 2229/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Vysoká 267/I, 269 01 Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 391/2011-121 ze dne 21. září 2011 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 6 EC 288/2010-72 ze dne 7. března 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opožděná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti výše uvedeným soudním aktům ústavní stížností po šedesátidenní lhůtě stanovené k projednání takové ústavní stížnosti zákonem o Ústavním soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel sice napadl shora označené rozhodnutí Krajského soudu v Praze dovoláním, které však nebylo ze zákona přípustné, přičemž ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím stěžovatel podal až poté, co mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu o tom, že podaný dovolací návrh je ze zákona nepřípustný. Zmíněná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti proto počala téci již ode dne doručení uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (tj. 2. listopadu 2011) a ke dni podání (předání k přepravě) posuzované ústavní stížnosti (tj. ke dni 13. června 2012) již neběžela, neboť v mezidobí uplynula (konkrétně dnem 2. ledna 2012).
Stěžovatel sice argumentuje tím, že se řídil poučením krajského soudu o možnosti podat dovolání, ovšem nelze přehlédnout, že toto poučení stěžovatele toliko obecně informuje o tom, že dovolání lze podat jen za splnění podmínek uvedených v příslušných částech ustanovení §237. Tyto podmínky však prima facie být splněny nemohly, jelikož dovolání bylo zjevně vyloučeno samotným ustanovením §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Nelze přehlédnout, že charakter poučení, tedy jeho podmiňovací povaha, sám o sobě neříká ničeho kategorického o přípustnosti dovolání. Nejedná se o případ poučení, které by právo podat dovolání zcela jasně artikulovalo (deklarovalo) a na jehož základě by mohl stěžovatel nabýt legitimního, oprávněného očekávání o reálné možnosti takový mimořádný opravný prostředek využít, očekávaje jeho meritorní projednání, kdy by existence takové vady měla zcela zřejmě za následek odepření spravedlnosti, a proto by lhůta k podání ústavní stížnosti běžela až od doručení usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem.
Případné vady poučení je třeba posuzovat vždy se zřetelem na to, jak se mohou za okolností toho kterého konkrétního případu projevit na právu stěžovatele na přístup k soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 343/02 ze dne 5. listopadu 2002, N 140/28 SbNU 223), expressis verbis zda se nejedná o případ odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Stěžovatel byl zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, přičemž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o plnění ve výši 96 825,10 Kč v obchodní věci (z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru a o vydání a užívání kreditní karty), v níž by bylo dovolání přípustné jen za předpokladu, že by výše plnění činila více než 100 000 Kč. Nepřípustnost dovolání byla velmi dobře patrná, k naplnění podmínek podle §237, o nichž se vzpomínané poučení zmiňuje, tedy nemohlo dojít, čehož si zvláště právní zástupce stěžovatele měl být dobře vědom.
Nad rámec řečeného Ústavní soud rovněž poznamenává, že stěžovatel nijak nerozporuje usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho odvolání odmítnuto z výše uvedeného důvodu. Ústavní soud však za dané situace shledal, že vyzývat stěžovatele k rozšíření napadených soudních aktů též o diskutované usnesení dovolacího soudu by nebylo namístě, neboť Nejvyššímu soudu nezbylo než respektovat kogentní ustanovení procesního předpisu a podaný dovolací návrh odmítnout jako ex lege nepřípustný.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj