ECLI:CZ:US:2012:2.US.2242.12.1
sp. zn. II. ÚS 2242/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, 110 00 Praha, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 37 EC 280/2011-42 ze dne 15. března 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozsudku Okresního soudu v Bruntále Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal po žalované M. V., vedlejší účastnici, zaplacení částky 8 700 Kč s příslušenstvím za dobu od 4. 3. 2011 do zaplacení. Svůj nárok opřel o ústně uzavřenou smlouvu o dílo, na jejímž základě provedl opravy rodinného domu, přičemž za tyto práce žalovaná nezaplatila.
Okresní soud po provedení důkazů dospěl k závěru, že na ujednání účastníků nelze pohlížet jako na smlouvu o dílo, nýbrž jako na inominátní smlouvu ve smyslu §51 občanského zákoníku. Soud poukázal především na charakter vzájemných plnění, kdy žalobci bylo poskytnuto a zajištěno ubytování včetně stravy, protihodnota čehož spočívala v provedení stavebních prací menšího rozsahu. Okresní soud došel k závěru, že obě smluvní strany závazky z této své dohody splnily, a proto nárok stěžovatele jako nedůvodný zamítl.
Proti rozhodnutí obecného soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které předně namítá, že ten ke skutkovému závěru dospěl bez jakékoliv opory v provedeném dokazování. Z dokazování prý plyne, že dokument o předání ze dne 17. listopadu 2010 explicitně dokazuje, že na základě ústní smlouvy o ubytování vznikl právní vztah mezi stěžovatelem a svědkyní G. V., a nikoliv mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, "jak to účastník řízení nesprávně dovodil". Ačkoliv důkaz předmětnou listinou byl dle mínění stěžovatele před soudem proveden, odůvodnění rozsudku se prý s jejím obsahem nikterak nevypořádalo. Pokud pak okresní soud tvrdí, že k realizaci úhrady za ubytování na základě této dohody nedošlo, činí tak "zcela mimo logický rámec dané předběžné otázky, neboť jde pouze o vyřešení otázky, zda ubytovací právní vztah byl uzavřen s vedlejší účastnicí nebo se svědkyní G. V". Stěžovatel je přesvědčen, že soud se s jeho tvrzením o totožnosti druhé smluvní strany smlouvy o ubytování dostatečně nezabýval, a tak vynesl rozsudek, jenž je v extrémním rozporu s výpovědí a podáním vedlejší účastnice, výpovědí stěžovatele, předmětnou listinou, jakož i "účelovou svědeckou výpovědí svědkyně G. V., tj. všemi důkazy provedenými během soudního jednání."
Stěžovatel se dále domnívá, že okresní soud opomenul provést navržený důkaz výslechem svědka Z., který prý mohl v řízení před soudem všechny stěžovatelem tvrzené skutkové a právní skutečnosti potvrdit, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ústavní stížností dotčený rozsudek Okresního soudu v Bruntále.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, jakož i obsah naříkaného soudního aktu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07).
Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 8 700 Kč, kterou je nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému ve sporu o částku nepřevyšující 10 000 Kč. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Okresní soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup dostatečně osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Nejedná se tudíž o rozhodnutí, které by extrémním způsobem, to jest značnou intenzitou, působilo porušení stěžovatelových práv.
Pokud jde o námitku týkající se údajně opomenutého důkazu v podobě neprovedení výslechu svědka, sluší se poznamenat, že okresní soud tento návrh vyhodnotil jako nadbytečný důkaz, který postrádá jakoukoliv relevanci ve vztahu ke sporným otázkám stran povahy právního jednání, když jmenovaný svědek nebyl při sjednávání ubytování stěžovatele u žalované přítomen, přičemž "nebylo třeba prokazovat pro koho od žalované odvážel brambory, když poskytnutí brambor nebylo předmětem dohody mezi účastníky" (srov. str. 4 napadeného rozsudku). Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, shledává toto odůvodnění dostatečně vyčerpávajícím i přesvědčivým, když je z něj dobře patrný důvod, pro který okresní soud vyhodnotil daný důkaz za redundantní, tedy proč by jeho provedení nemohlo vést k objasnění klíčových nejasností.
Ve zbývající části je ústavní stížnost toliko polemikou s hodnocením skutkových okolností ze strany okresního soudu a snahou o jeho revizi, které se však v ústavním soudnictví nelze s ohledem na výše řečené úspěšně domáhat.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu