ECLI:CZ:US:2012:2.US.2243.11.1
sp. zn. II. ÚS 2243/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 308/2011 ze dne 5. května 2011, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 450/2010 ze dne 18. listopadu 2010, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 76/2010 ze dne 30. srpna 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Městského státního zastupitelství v Praze a 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. července 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let. K odvolání stěžovatele byl uvedený rozsudek zrušen rozsudkem odvolacího soudu, který nově stěžovatele odsoudil pro trestný čin loupeže podle §173 odst. l trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že spolu s odděleně stíhaným M. H. a po domluvě s odděleně stíhaným T. Z. vylákali a napadli P. J. (M. H. se jej pokusil srazit a stěžovatel ho následně zezadu chytil kolem krku a strhl ho na zem), aby mu odcizili mobilní telefon, kde měl mít kompromitující videozáznam, načež P. J. mobilní telefon odhodil a M. H. jej sebral, poškozeného uhodil pěstí do zad, a poté se stěžovatelem utekli. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na dobu dvou let. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Je přesvědčen, že v jeho případě byl §12 odst. 2 trestního zákoníku i jeho ústavně garantované právo podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecně považuje otázku přiměřenosti použití trestní represe vůči osobám ve věku blízkého věku mladistvých a doposud trestně nestíhaných za otázku zásadního významu pro aplikaci v soudní praxi. Nesouhlasí přitom se způsobem, jak se s ní vypořádaly obecné soudy všech stupňů. Považuje za zásadní, zda trestně právní řešení dané věci nevybočilo ze zásady "ultima ratio". Uvádí, že krátce před rozhodnou dobou dovršil věk 18 let a s orgány činnými v trestním řízení se setkal poprvé. Na jeho deliktní jednání mělo být pohlíženo s ohledem na věk blízký věku mladistvého a z tohoto pohledu posuzovat úroveň jeho rozumové a mravní vyspělosti. Proto se domnívá, že závěr soudu o spáchání závažného zločinu je v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 trestního zákoníku i s podstatou deliktního jednání, neboť nedošlo k poškození zdraví jiného, nebyla způsobena větší škoda na majetku, nebylo použito vůči poškozenému násilí v pravém slova smyslu a ani nebylo možné dovodit, že takový úmysl stěžovatel kdy měl, což obecné soudy samy připouštějí. Obecným soudům vytýká, že bagatelizovaly důsledky odsouzení pro stěžovatele a nepřiměřeně tak zasáhly do jeho života i života jeho blízkých, aniž by uvažovaly o tom, zda jiná forma potrestání by nesplnila citlivěji preventivní a výchovnou funkci. Přitom svoji výchovnou funkci jistě již splnilo samotné trestní řízení. Postoj soudců obecných soudů, odmítajících aplikaci §12 odst. 2 trestního zákoníku, je důkazem, že kriminalizování nezralých mladých lidí se stává součástí soudní praxe. Výklad pojmu "ultima ratio" (str. 13 dole) ze strany dovolacího soudu opírající se o Komentář vydaný v roce 2005, tedy pět let před novým trestním zákoníkem, považuje za překonaný. Stěžovatel obecně neodmítá potrestání za své neuvážené jednání, nicméně považuje aplikaci trestně právních norem na své jednání za nepřiměřené a nespravedlivé.
3. Dále stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý proces postup soudu prvního stupně, který zcela bezdůvodně vyloučil před zahájením hlavního líčení k samostatnému projednání trestní věc společně obžalovaného H. v situaci, kdy se spoluobžalovaný H. z prvního jednání omluvil ze zdravotních důvodů. V tom spatřuje svévoli, neboť tím byli obžalovaní postaveni proti sobě jako svědci, čímž bylo zúženo jejich právo na společnou obhajobu v závažné trestní věci.
4. Konečně stěžovatel namítá porušení práva na právní pomoc od počátečních úkonů přípravného řízení. S ohledem na závažnost obvinění mu nebyla dána přiměřená doba na zvolení vlastního obhájce a policejní orgán zneužil jeho věku a nezkušenosti, aby opatřil sebeusvědčení stěžovatele bez adekvátní právní ochrany. Neměl jakýkoliv kontakt s rodinou a neměl možnost ani použít telefon. Telefonické předvolání k podání vysvětlení, bezprostředně předcházejícímu zahájení trestního stíhání považuje za nepřiměřené a neodůvodnitelné. Písemné předvolání by mu umožnilo konzultovat celou záležitost s rodiči a od počátku mít k sobě právního zástupce. Na policii se dostavil na telefonický příkaz přímo ze školy v 14:45 h. a v 14:51 h. byl již vyslýchán. Považuje za pochybné, jak byl poučen o svých právech. Ve spise není zjistitelné, kdy přesně bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, což považuje za porušení §55 odst. l trestního řádu. V protokolu o výslechu stěžovatele jako obviněného chybí výslovné poučení, že si může obhájce zvolit do stanovené doby, a že si obhájce nezvolil. To spolu s dalšími skutečnostmi potvrzuje zmanipulování "vyšetřovacího" odpoledne v neprospěch stěžovatele. Tvrzení obecných soudů o jedné či dvou hodinách údajně strávených na chodbě policie uvažováním o volbě obhájce jsou smyšlenou fabulací dodržení zákona a nikoliv ověřitelným faktem. Je přesvědčen, že účast zvoleného obhájce, který by se věcí předem zabýval více jak 10 min., které tomu věnoval obhájce státem ustanovený, byla klíčová.
5. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. V daném případě si tedy Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 76/2010.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
8. Z argumentace stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel směšuje institut materiálního korektivu podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, který ovlivňuje rozhodnutí o vině, a otázku osobních poměrů stěžovatele - nacházejícího se v době činu ve věku blízkého věku mladistvých, která má vliv na rozhodnutí o trestu. Obecné soudy naproti tomu obě skutečnosti důsledně odlišily. Tak především dovolací soud k totožné námitce konstatoval, že znaky skutkové podstaty trestného činu nebyly naplněny pouze hraničním způsobem, tedy předmětem nebyla věc téměř bezcenná (tou byl samotný mobilní telefon a nikoliv v něm obsažená paměťová karta a SIM karta, od jejichž hodnoty je odvozována poškozeným nárokovaná cena 300 Kč), popř. by nebyla použita pouze minimální míra násilí. Proti poškozenému byla uplatněna fyzická převaha vyplývající z většího počtu útočníků. V tomto komplexu byla shledána dovolacím soudem proporcionálnost uplatněné trestní represe. Tyto úvahy lze považovat za předvídatelné a jasně vyložené, odpovídající smyslu i znění zákona, a jako takové je lze považovat za ústavně souladné. Námitky stěžovatele proti těmto úvahám jsou pak pouhou polemikou, která není způsobilá dosáhnout ústavněprávního významu, jak bylo vyloženo výše.
9. Přiměřeně totéž lze uvést i o výroku o trestu. Již soud prvního stupně zohlednil coby polehčující okolnost mimo jiné nízký věk a nezralost stěžovatele, a právě proto uložil podmíněný trest na spodní hranici zákonné trestní sazby s tím, že jde o trest výchovný. To, že by si stěžovatel představoval pro sebe trest ještě menší, resp. vůbec žádný, je lidsky pochopitelné, ovšem nelze z této skutečnosti vyvozovat porušení jeho základních práv a svobod. Se stěžovatelem lze přitom souhlasit v tom, že i tento výchovný trest na něj bude mít vliv, ovšem to je právě jeho účelem, a to v souladu s ústavním pořádkem.
10. Pokud jde o vyloučení trestní věci původně spoluobžalovaného H. tak se skutečně lze podivovat nad tím, proč soud prvního soudu nepřikročil k opětovnému sloučení, když se M. H. dostavil k již druhé části hlavního líčení, konané dne 9. srpna 2010. Tím byla totiž v podstatě postavena na jisto otázka pochybnosti o tom, zda se spoluobžalovaný H. bude moci s ohledem na plánovaný lékařský zákrok dostavovat k hlavnímu líčení, což bylo důvodem k vyloučení jeho věci při první části hlavního líčení, konané dne 28. června 2010. Nicméně ve vztahu k námitce stěžovatele je tato skutečnost prosta ústavněprávního rozměru. M. H. totiž odmítl před soudem vypovídat a jeho výpověď z přípravného řízení nebyla soudem čtena jako důkaz. To našlo svůj odraz v tom, že žádná z výpovědí M. H. nebyla obecnými soudy hodnocena (s. 4 rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na to vztah mezi stěžovatelem a M. H. nebyl rozhodně protikladný, jak tvrdí stěžovatel.
11. Přiměřeně totéž pak lze konečně uvést i ohledně právního zastoupení stěžovatele. Se stěžovatelem lze zajisté souhlasit v tom, že se stěžovatel dostavil k policejnímu orgánu podat vysvětlení ve 14:45 (čl. 118), ve 14:51 začal podávat vysvětlení s tím, že advokáta nepotřebuje a tento úkon byl ukončen až v 15:45 (čl. 56-59), a již v 15:24 (čl. 15) byla policejním orgánem odfaxována soudu žádost o ustanovení obhájce pro stěžovatele s tím, že byla telefonicky předjednána součinnost advokáta JUD. F. L. Lhůta stěžovatele k vyjádření, zda si chce zvolit advokáta, musela být tedy fakticky velmi krátká a musela být ukončena již okamžikem zahájení podávání vysvětlení stěžovatele. Nemohlo se tedy jednat o hodiny, jak vyvozoval soud prvního stupně. Nicméně z protokolu o podaném vysvětlení, stejně jako z protokolu o výslechu obviněného je zřejmé, že stěžovatel byl policejním orgánem poučen o právu zvolit si obhájce formálně přípustným způsobem a stěžovatel proti ustanovenému obhájci nikdy nic nenamítal. Dokonce ustanoveného obhájce odmítl zbavit mlčenlivosti, když byl soudem prvního stupně předvolán jako svědek k objasnění počáteční fáze trestního stíhání. Volbu obhájce stěžovatele pak policejní orgán reflektoval od okamžiku, kdy se o ní dozvěděl (čl. 18, čl. 119, aj.). Jakkoliv lze obecně souhlasit s námitkou stěžovatele, že pro mládí a nezkušenost nebyl plně schopen dohlédnout význam počátečních úkonů trestního stíhání, tak z toho v žádném případě nevyplývá, že jej orgány veřejné moci zbavily práva, aby si obhájce zvolil, pokud by si jej skutečně zvolit chtěl. K zásahu do práva na právní pomoc v jeho materiální podobě tudíž rozhodně nedošlo.
12. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu