ECLI:CZ:US:2012:2.US.23.12.1
sp. zn. II. ÚS 23/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. M., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Vajglem, advokátem se sídlem nám. Míru 8, Mělník, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 3 Co 99/2010 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 11 C 42/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se žalobou podanou Krajskému soudu v Českých Budějovicích domáhal ochrany osobnosti tak, že žalované měla být uložena povinnost zaslat stěžovateli doporučený dopis s omluvou za to, že mu v trestním řízení ublížila šířením nepravdivých tvrzení o tom, že vlastnil krátkou střelnou zbraň, kterou ji nutil, aby se k němu vrátila. Současně navrhoval jako náhradu nemajetkové újmy zaplacení částky 5 mil. Kč.
Krajský soud jako soud prvoinstanční žalobu rozsudkem ze dne 24. 3. 2010 zamítl v obou bodech (tedy omluvu i finanční satisfakci) a uložil mu povinnost uhradit žalované náklady řízení ve výši 32 334,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná vypovídala v trestním řízení jako svědek a tímto se nedopustila neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele ve smyslu §13 odst. 1 obč. zák., neboť "řádný výkon povinnosti podat svědectví nemůže být pokládán za neoprávněný zásah do osobních práv třetí osoby.., s výjimkou toho, že by se jednalo o exces, postižitelný jako křivá výpověď". To se dle názoru soudu nepodařilo stěžovateli prokázat.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který napadený rozsudek potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že oba soudy ve věci nesprávné rozhodly a znemožnily stěžovateli domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu tak, jak mu umožňuje čl. 36 ods. 1 Listiny, přičemž stěžovateli současně vytýkají, že neunesl důkazní břemeno, když neprokázal, že žalovaná v rámci trestního řízení jako svědek nevypovídala pravdu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, skutkový stav věci je dostatečně podrobně popsán. Jak soud I. stupně, tak soud odvolací, po provedeném dokazování dospěly k závěru, že žalovaná se žádného protiprávního zásahu do osobnostních práv stěžovatele nedopustila, jelikož v trestním řízení vystupovala jako svědek a žalovaná tvrzení byla součástí její výpovědi jak v soudním, tak v přípravném řízení. Co se týká důkazu výslechem stěžovatele jako účastníka, k tomu se vyjádřil odvolací soud v napadeném rozsudku s tím, že jde o důkaz nadbytečný.
Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.
Shrnutím shora uvedeného lze uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal tedy žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Stanislav Balík
předseda senátu