ECLI:CZ:US:2012:2.US.2300.10.1
sp. zn. II. ÚS 2300/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. V., zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Purkyňova 2, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010 ve věci sp. zn. 53 Co 113/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému výroku rozsudku Městského soudu v Praze, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); porušena měla být rovněž ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 11 C 4/2009 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal na společnosti Generali Pojišťovna, a.s. zaplacení částky 26 400,- Kč s příslušenstvím. Tímto rozsudkem bylo současně stanoveno, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stěžovatel je povinen zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náklady ve výši 8 400,- Kč představující znalečné. K odvolání stěžovatele, jež směřovalo do částky 14 400,- Kč a do akcesorických nákladových výroků, Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že uložil žalované společnosti povinnost uhradit stěžovateli částku 14 400,- Kč s příslušenstvím. Současně odvolací soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náklady řízení ve výši 3 822,- Kč (zbývající část ve výši 4 578,- Kč uložil nahradit žalované) a konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Nákladové výroky odůvodnil odvolací soud odkazem na ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu a skutečností, že stěžovatel nebyl v rozsahu 45,5 % se svým nárokem v předmětném řízení úspěšný. Tento postup však považuje stěžovatel za správný pouze ve vztahu k nákladům řízení před soudem první instance; neobstojí však ve vztahu k nákladům odvolacího řízení, neboť v této části řízení byl stěžovatel plně úspěšný, pročež mu měla být dle ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví. Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 nebo usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nákladový výrok odvolacího soudu - ve vztahu k části nákladů týkajících se odvolacího řízení - není správný, a proto mělo dle jeho názoru dojít k porušení shora uvedených ustanovení Listiny a Ústavy. Ústavní soud k této námitce konstatuje, že sama správnost není finálním referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti. V kontextu napadeného nákladového výroku je navíc třeba brát na zřetel skutečnost, že výrok o nákladech řízení není dle ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu a contrario samostatně přezkoumatelný v rámci dovolacího řízení. Za situace, kdy občanský soudní řád vylučuje možnost podání mimořádného opravného prostředku směřujícího pouze proti nákladovému výroku odvolacího soudu, musí být ústavní stížností napadený nákladový výrok zatížen nejen zjevnou nesprávností, nýbrž tato nesprávnost, vykazující flagrantní znaky svévole, by měla intenzivně (citelně) zasahovat do majetkové sféry stěžovatele. Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí a nic takového z obsahu ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá. Je naopak zřejmé, že náklady odvolacího řízení, jejichž náhrada by správně patrně měla být stěžovateli městským soudem přiznána, představuje částku, již je prizmatem platných ustanovení občanského soudního řádu možno označit za bagatelní; ústavní stížnosti vycházející z tzv. bagatelních sporů přitom zásadně ústavněprávní roviny nedosahují. Na tomto místě je tak třeba zdůraznit, že ani případná indikace nesprávnosti napadeného nákladového výroku městského soudu nepředstavuje v daném kontextu relevantní důvod kasačního zásahu Ústavního soudu, neboť v takovém případě by se Ústavní soud stavěl do pozice dalšího "běžného" odvolacího orgánu, tedy do pozice, jež orgánu ochrany ústavnosti Ústavou svěřena nebyla.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadený výrok Městského soudu v Praze není výrazem extrémně nespravedlivého postupu obecného soudu a není z ústavního hlediska neakceptovatelný. Okolnost, že stěžovatel s postupem odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Na základě výše řečeného přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
Stanislav Balík
předseda senátu