ECLI:CZ:US:2012:2.US.2303.11.1
sp. zn. II. ÚS 2303/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem Litevská 8/1174, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 26 Cdo 1253/2011 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 19 Co 187/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu obecného soudu, který si Ústavní soud k věci vyžádal, zejména z napadených rozhodnutí, která jsou jeho součástí, Ústavní soud zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. 9. 2005 č. j. 11 C 67/2005-29 zamítl žalobu, kterou se T. Ch., B. Ch., J. V. a R. V. (dále jen "vedlejší účastníci") domáhali přivolení k výpovědi dané stěžovateli (v původním řízení žalovanému) z nájmu "bytu č. x II. kategorie o velikosti 1+1 s příslušenstvím ve 2. nadzemním podlaží domu čp. X v k. ú. V. v Praze v ulici K." (dále jen "předmětný byt", resp. "byt"), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že nebyly naplněny výpovědní důvody uvedené ve výpovědi vedlejších účastníků z nájmu stěžovatele k bytu, obsažené v žalobě podle §711 odst. 1 písm. d) a h) občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. - dále "obč. zák.", že stěžovatel bez souhlasu vedlejších účastníků byt podnajímal a od roku 2002 byt bez vážného důvodu neužívá.
K odvolání vedlejších účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 3. 2006 č. j. 51 C 535/2005-44 rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že nebyl naplněn výpovědní důvod uvedený ve výpovědi podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Dále vyslovil pro soud prvního stupně závazný právní názor, že souhlasem předchozí pronajímatelky bytu (právní předchůdkyně vedlejších účastníků ve vlastnictví bytové jednotky) s tím, že stěžovatel je oprávněn byt podnajímat, byli sice vedlejší účastníci vázáni, jestliže však souhlas 27. 2. 2002 odvolali, právo stěžovatele byt podnajímat zaniklo a výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve výpovědi z nájmu rovněž obsažený, byl naplněn. Uložil soudu prvého stupně, aby se zabýval ještě otázkou, zda výpověď není v rozporu s dobrými mravy.
Soud prvého stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 6. 2006 č. j. 11 C 67/2005-85, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 7. 2006 č. j. 11 C 67/2005-89 a opravného usnesení ze dne 1. 8. 2006 č. j. 11 C 67/2005-93, žalobě vyhověl s tím, že vázal vyklizení bytu žalovaným na poskytnutí přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, že výpovědní důvod uvedený ve výpovědi z nájmu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. byl naplněn, a neshledal ani rozpor výpovědi s dobrými mravy.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007 č. j. Ncd 212/2007-108 byla věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Co 456/2006 přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 6. 2007 č. j. 19 Co 187/2007-124 potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ze dne 28. 6. 2006 č. j. 11 C 67/2005-85, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 7. 2006 č. j. 11 C 67/2005-89 a opravného usnesení ze dne 1. 8. 2006 č. j. 11 C 67/2005-93, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že na vedlejší účastníky nepřešel závazek jejich právní předchůdkyně, vyplývající z jejího souhlasu s podnajímáním bytu stěžovatelem. Vedlejší účastníci však s podnajímáním bytu stěžovatelem vyslovili souhlas konkludentně a teprve když 27. 2. 2002 souhlas odvolali, právo stěžovatele byt podnajímat zaniklo.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2009 č. j. 26 Cdo 4873/2007-180 zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2007 č. j. 19 Co 187/2007-124 a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Uvedl, že závazek pronajímatele strpět podnájem bytu nájemcem převodem vlastnictví k pronajaté věci na nového pronajímatele ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. nepřechází, neboť přesahuje rámec základních práv pronajímatele vyplývajících z §685 obč. zák. Stěžovatel tak byl oprávněn byt pronajímat jen s písemným souhlasem vedlejších účastníků, který mu však nebyl udělen.
Ústavní soud nálezem ze dne 8. 7. 2010 č. j. II. ÚS 3292/09-204 rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009 č. j. 26 Cdo 4873/2007-180, Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2007 č. j. 19 Co 187/2007-124, soudu prvého stupně ze dne 28. 6. 2006 č. j. 11 C 67/2005-85 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2006 č. j. 51 Co 535/2005-44 zrušil. Ústavní soud dospěl k závěru, že nabytím vlastnictví k bytové jednotce přešel podle §680 odst. 2 obč. zák. na vedlejší účastníky i závazek jejich právní předchůdkyně jako pronajímatelky strpět podnajímání bytu stěžovatelem.
Podáním doručeným odvolacímu soudu 23. 9. 2010 vzali vedlejší účastníci žalobu zpět s odůvodněním, že kupní smlouvou z 24. 2. 2010 s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 15. 3. 2010 prodali bytovou jednotku manželům P. a P. S., přičemž stěžovatel již dne 17. 2. 2010 byt vyklidil. Převodem bytu pozbyli věcnou legitimaci a noví nabyvatelé na jejich místo do řízení vstoupit nechtěli.
Stěžovatel se zpětvzetím žaloby nesouhlasil. Uvedl, že důvodem zpětvzetí nemůže být jeho vyklizení bytu, neboť byt nevyklidil dobrovolně, ale jen proto, že bylo proti němu vedeno exekuční řízení. Výslovně na tuto skutečnost také stěžovatel dne 17. 2. 2010 upozornil. Považoval také potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvého stupně pro nenaplnění výpovědních důvodů za rozhodnutí pro něj příznivější, než jeho zrušení a zastavení řízení, a to i z důvodů morálních. Nedostatek věcné legitimace vedlejších účastníků jako důvod k potvrzení rozsudku soudu prvého stupně označil za důvod druhotný, zaviněný vedlejšími účastníky.
Odvolací soud usnesením ze dne 27. 10. 2010 č. j. 19 Co 187/2007-252 podle §222a odst. 1 občanského soudního řádu (dále "o. s. ř.") rozsudek soudu prvého stupně ze dne 14. 9. 2005 č. j. 11 C 67/2005-29 zrušil a řízení zastavil. Uložil vedlejším účastníkům, aby zaplatili stěžovateli na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 33 870 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 25. 5. 2011 č. j. 26 Cdo 1253/2011 odmítl.
Stěžovatel napadl poslední usnesení odvolacího a dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností, kterou následně doplnil. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení. Obsáhle polemizuje se závěrem obecných soudů ohledně existence jeho vážných důvodů pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby vedlejšími účastníky. Tvrdí, že k nápravě původně neústavního postupu obecných soudů došlo až zásahem Ústavního soudu. V mezidobí však již stěžovatel byt předal vedlejším účastníkům a jeho nájem skončil. Postup vedlejších účastníků považuje za zjevně účelový. Stěžovatel podrobně popisuje procesní postup odvolacího soudu. Vytýká mu, že ve věci nenařídil jednání, aby stěžovatel mohl svou argumentaci stran vážnosti svých důvodů přednést. Jeho následně vydané nyní napadené rozhodnutí, kterým zrušil pro něho příznivé rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení zastavil, považuje za nepředvídatelné. Takový závěr pro stěžovatele nepředstavuje morální satisfakci, kterou očekával. Po soudech požaduje meritorní projednání žaloby, když reálně existuje možnost potvrzení meritorního rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Domnívá se, že jím neporušil stěžovatelova práva, která v ústavní stížnosti zmiňuje.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, v čem by z morálního hlediska bylo pro něj příznivější vydání rozhodnutí ve věci samé, když si je vědom na druhé straně toho, že při ztrátě aktivní legitimace vedlejších účastníků (pokud by žalobu nevzali zpět) by sice odvolací soud žalobu zamítl, avšak bez nutnosti posouzení naplnění výpovědních důvodů. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že s ohledem na zrušovací nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3292/09 je právní postavení před i po vydání nynější ústavní stížností napadených rozhodnutí stejné.
Vedlejší účastníci ve svém vyjádření uvedli, že v době, kdy měli k dispozici pravomocná a vykonatelná rozhodnutí, kterými bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, a poté, co stěžovatel dobrovolně byt vyklidil a předal vedlejším účastníkům, předmětný byt převedli smlouvou ze dne 24. 2. 2010 na manžele P. a P. S. Připomínají, že stěžovatel jim byt předal i přesto, že Ústavní soud rozhodnutím ze dne 9. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 3292/09 odložil vykonatelnost předmětných rozhodnutí do právní moci svého rozhodnutí o ústavní stížnosti. Vedlejší účastníci se domnívají, že pokud tak stěžovatel učinil za uvedených okolností, navíc za přítomnosti svého právního zástupce, došlo tím k ukončení jeho práva bydlení. Noví vlastníci bytu odmítli vstoupit na jejich místo v řízení a vedlejším účastníkům nezbylo než vzít žalobu zpět, neboť ztratili aktivní legitimaci ke sporu. Vedlejší účastníci nesouhlasí s úvahou stěžovatele, že důvodem pro jejich postup byla obava z nepříznivého rozhodnutí v dalším řízení. Ústavní soud ve svém zrušovacím rozhodnutí konstatoval, že v případě změny vlastnictví k pronajaté věci vstupuje pronajímatel do všech právních povinností vyplývajících ze smlouvy, ledaže práva a povinnosti vzniklé za předcházejícího vlastníka se existenčně osamostatnily. Ústavní soud se však v nálezu nezabýval otázkou, zda je možné klasifikovat či sjednat souhlas s podnájmem jako dvoustranný právní úkon, zda je možné jednostranné odvolání souhlasu, zda jsou jednotlivá ustanovení nájemní smlouvy platná apod. Vedlejší účastníci považují úvahy obecných soudů ohledně závažnosti důvodů stěžovatele k vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím žaloby za správné. Navrhují proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Stěžovatel ve své replice uvedl, že tvrzení vedlejších účastníků, že předmětný byt jim předal dobrovolně, považuje za účelové, neboť mu v době, která tomuto jeho kroku předcházela, hrozili uplatněním exekuce s vysokými finančními náhradami. Připomíná dále, že ztrátu aktivní legitimace si vedlejší účastníci přivodili sami svým cílevědomým postupem. Znovu připomíná své morální důvody k meritornímu přezkumu věci obecnými soudy. Stěžovatel nesouhlasí se stanovisky účastníků a vedlejších účastníků, že k dotčení jeho ústavně zaručených práv napadenými rozhodnutími nedošlo.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a přihlédl k vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěrem o existenci natolik vážných důvodů na jeho straně, aby odůvodňovaly rozhodnutí soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby učiněném vedlejšími účastníky.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ve věci probíhalo sporné řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční. Obě strany sporu zde mají právo nakládat s řízením a předmětem řízení. Vedlejším účastníkům tak nelze upřít možnost vzít žalobu zpět, byť je to výraz procesní taktiky, která se stěžovateli může jevit jako účelová. Odvolací soud si ostatně byl vědom faktu, že vedlejší účastníci zavinili zastavení řízení a tuto skutečnost plně zohlednil ve výroku o nákladech řízení vzniklých před soudy všech stupňů. O zpětvzetí žaloby vedlejšími účastníky byl stěžovatel řádně vyrozuměn a dostal prostor se k němu vyjádřit. Následně zvolený výsledek řízení ve smyslu ustanovení §222a o. s. ř., k němuž soud dospěl bez nařízení jednání (§214 odst. 2 o. s. ř.), nemohl být pro právně zastoupeného stěžovatele překvapivý.
Znění ustanovení §222a odst. 2 o. s. ř., jehož výklad je podstatou argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti, ponechává na úvaze obecných soudů, zda důvody na straně účastníka, který nesouhlasí se zpětvzetím, jsou natolik vážné, že v řízení je namístě pokračovat i přes odpor druhé strany. Odvolací soud vyšel z úvahy, že předmětem řízení je přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané stěžovateli a žaloba byla rozsudkem soudu prvého stupně zamítnuta. Podle §710 a 711 obč. zák. by ke skončení nájmu mohla vést jen výpověď z nájmu bytu, k níž by soud přivolil, a tak by projednání odvolání vedlejších účastníků pro stěžovatele nemohlo přivodit příznivější rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu by se opíralo o nedostatek věcné legitimace vedlejších účastníků, aniž by muselo řešit naplněnost výpovědních důvodů. Vedlejší účastníci již nejsou vlastníky bytu a plnění povinnosti pronajímatele ve vztahu ke stěžovateli není předmětem řízení. Dovolací soud se s těmito závěry ztotožnil. Doplnil, že rozhodnutí, které by odvolací soud vydal v řízení, které by následovalo po vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby, by také neřešilo otázku existence nájmu stěžovatele k bytu, tedy pasivní věcné legitimace, a v tomto smyslu by pro stěžovatele rovněž nemělo právní význam. Obecné soudy tak dospěly k závěru, že stěžovatel nemá vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby.
Ústavní soud konstatuje, že uvedený závěr obecných soudů nikterak nevybočuje z výše naznačených mezí ústavnosti. Byl učiněn v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci volné úvahy soudů. Ústavní soud jej tak není oprávněn přehodnocovat, neboť jsou to právě obecné soudy, které musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím k specifiku individuální věci rozhodnout, zda okolnosti případu odůvodňují případné vážné důvody podle §222a odst. 2 o. s. ř. Úvahy, kdy poměřením možného výroku o zrušení a zastavení s možným výrokem zamítajícím žalobu pro nedostatek věcné legitimace vedlejších účastníků (dříve žalobců) obecné soudy dospěly k závěru, že druhý jmenovaný výrok nepředstavuje pro stěžovatele změnu v jeho právním postavení, nemá pro něj právní ani morální význam, navíc by zřejmě znamenal prodloužení řízení, a proto se pro něj nerozhodly, nikterak nevybočuje z mezí ústavnosti. Vzhledem k uvedeným okolnostem případu je namístě připomenout i princip "je normální se nesoudit".
Ústavní soud na okraj dodává, že nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že odvolací soudy v praxi paušálně neuznávají vážnost důvodů nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, ať jsou jakékoli, neboť je pro ně jednodušší rutinně zastavit řízení a zrušit rozhodnutí soudu prvého stupně. Ve své rozhodovací praxi se naopak setkává i se situací opačnou (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2268/10 ze dne 20. 9. 2010 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu